Zdejší publikum zná osmašedesátiletou Saariaho díky přenosům z newyorské Met, která před pěti lety vysílala hudební drama L’Amour de loin, tedy Láska na dálku. Nastudovala ho finská dirigentka Susanna Mälkki, která teď vedla také provedení novinky v Aix-en-Provence. Sobotní záznam Innocence lze zhlédnout na webu, poslední repríza se koná v neděli.
Lásku na dálku rok po newyorském přenosu ve vlastní zdařilé inscenaci uvedlo Národní divadlo Brno, takže bylo možné vidět dvě různá provedení velké současné kompozice v krátkém časovém rozestupu - taková možnost se nejen v Česku naskytne málokdy. Po této zkušenosti i návštěvník domácích scén mohl přinejmenším předpokládat, že skladatelku ani krvavý námět Innocence nepřivede k hysterii a povrchnímu křiku.
Saariaho a její libretistka, také do češtiny překládaná finská spisovatelka Sofi Oksanen, publiku nepředkládají velkolepý krvák s drastickými scénami násilí či zoufalství - jde jim o životy a psychiku těch, kteří přežili. Režisérům příštích uvedení kladou autorky ve stručných inscenačních poznámkách na srdce, že postava vraha by se na jevišti neměla žádným způsobem objevit.
K samotné střelbě na škole došlo před deseti lety. Její následky se postupně odhalují v průběhu svatby: žení se bratr někdejšího pachatele, zatímco servírka je matkou jedné z obětí. Rodina se před nevěstou pokouší ukrýt tajemství, servírka ale náhodně vyslechne rozhovor ženichových rodičů a dozví se, koho obsluhuje.
Nepřetržité napětí vytváří neustále přítomné tajemství, snaha vyrovnat se s hroznými zážitky a zbavit se vzpomínek.
Innocence působí ve více vrstvách, což začíná už na úrovni jazyka. Tragédie se odehrála v mezinárodní škole, studenti hovoří několika řečmi včetně češtiny, univerzálním dorozumívacím prostředkem a hlavním jazykem opery je angličtina.
Dvoupatrová stavba na otáčivém jevišti plynule propojuje prostředí školy s restaurací, kde se koná svatba.
Nápis International School střídá vývěsní štít Convallaria - ten odkazuje na finskou národní květinu a symbol návratu štěstí konvalinku, osobní vzpomínky ale mohl evokovat také u představitelky servírky Magdaleny Kožené. Stejnojmenná parfumerie kdysi v jejím rodném Brně dala jméno celému domu v centru města včetně intelektuálské kavárny.
Kožená v roli prožívá neztišitelné hrůzy minulosti, navršené z jemných odstínů hudby i textu. Setkává se s realitou, v níž vrah začíná nový život pod jinou identitou, ale také se svojí mrtvou dcerou, kterou v Aix-en-Provence ztvárnila folklorní zpěvačka.
Jako další vrstvy významů Innocence vrší operní i lidový zpěv s mluvenou řečí. Podobně odděloval různé světy už George Gershwin v opeře Porgy a Bess. Diváka při sledování Innocence může častěji napadnout, že se s tím či oním postupem už někde setkal. Autorka opery ale pracuje se vzájemně propojenými významy. Dohromady vytvářejí osobitý svět, z nějž nelze vydělovat jednotlivosti.
Skladatelka označuje Innocence za dílo odlišné od všeho, co dosud vytvořila. Upozorňuje především na různé typy použitých hlasů.
Pokud lze její první operu L’Amour de loin z roku 2000 považovat za tehdejší shrnutí dosavadní práce, Innocence skutečně nabízí komplexní pohled na cestu, kterou Saariaho urazila za posledních 20 let. Její hudební drama vstřebovalo nové výrazové prostředky a pohlcuje i jiné žánry než jen operu: Innocence integruje činohru, zvukovou instalaci i malířskou fresku. Čistě hudební styl, charakteristický neustálým prolínáním jemných odstínů zvukových barev, ovšem zůstal.
Kaija Saariaho nikdy nebyla revolucionářkou a nevymezovala se například proti obsazení symfonického orchestru, jak tomu bylo u jejího nedávno zesnulého kolegy Louise Andriessena. Snad i proto, že Saariaho je o generaci mladší a patří k skladatelkám, které se stále méně zdráhaly jít naproti publiku, aniž by zrazovaly talent psaním bezobsažných hloupostí.
Přesvědčit se o tom mohlo publikum Ostravských dnů nové hudby, které roku 2013 uvedly její houslový koncert Graal théâtre, původně napsaný pro lotyšského virtuosa Gidona Kremera. Ta hudba působila v kontextu festivalu jako klasické zjevení a zároveň se ničím nezpronevěřovala současnosti. V Praze stejný koncert o pět let později zahrál Orchestr Berg.
Saariaho je jednou ze současných skladatelek, které se na českých pódiích objevují častěji. Brno Contemporary Orchestra zařadil v roce 2015 na program její kompozici Lichtbogen.
Cembalista Mahan Esfahani před třemi roky zahrál v rámci pocty Zuzaně Růžičkové skladbu Jardin secret II, v níž s barvou nástroje komunikuje čtyřkanálová elektronická stopa. Tentýž rok dílo zaznělo ještě na festivalu Contempuls.
Velkolepá inscenace L’Amour de loin v roce 2017 zatím představovala vrchol domácího zájmu o finskou komponistku.
Jedná se o pilnou autorku, která má na kontě kolem 120 děl. Na každé si podle vlastních slov nechává dost času a říká, že se díky tomu nikdy neocitá v časové tísni, ačkoliv za důležitou pokládá každou skladbu. Ty, které mělo šanci slyšet domácí publikum, z její tvorby stále představují pouhý zlomek, přestože patří ke klíčovým.
K nim je třeba přiřadit přinejmenším ještě orchestrální zvukový vesmír nazvaný Orion, který vyšel na jednom albu s violoncellovým koncertem Notes on Light. Saariaho se zde projevuje jako typická spektralistka, pro niž je zvuk podobně komplexní záležitostí jako světlo. Jednotlivosti se u ní prolínají do neoddělitelné a tvárné zvukové hmoty, podobně jako je tomu už v jejích vzpomínkách na dětství. Slýchala prý hudbu ze starého rádia, ale zároveň také jinou, která zněla pouze v její mysli. Úzce provázané ambivalence jako by ji provázely celým dílem: typicky v dvoudílné orchestrální skladbě Du cristal… à la fumée, v překladu Z krystalu… v dým.
Stejně neoddělitelné jsou pro ni hudební, přírodní a literární inspirace. Na výsledné podobě koncertu Graal théâtre měl podíl houslista Kremer i novodobé zpracování legendy o svatém grálu ve stejnojmenné knize Jacquese Roubauda.
Typicky víceúrovňový námět pak Saariaho poskytl život a dílo francouzské filozofky, mystičky a aktivistky Simone Weil. Scénické oratorium La passion de Simone má formu velikonočních pašijí a vede posluchače 15 obrazy od hrdinčina narození až k sebeobětování. Autorem libreta je strýc známého jazzového trumpetisty Amin Maalouf, který se Saariaho pracoval také na operách L’Amour de loin, Adriana Mater a Émilie. Poslední z nich je věnována francouzské intelektuálce a Voltairově milence Émilie du Châtelet.
Na opačném konci tvorby pak stojí kompozice věnované sólovým nástrojům: k detailnímu citu pro barvu se přidávají snad až nečekaná melodická vybočení, která mohou v operách za velkým orchestrálním zvukem poněkud ustupovat ze zřetele. Saariaho v sólových skladbách dovedně využívá smyčce, dechy i perkuse a nenechává se svazovat houslemi, klavírem či varhanami, na které se učila hrát v dětství.
Komponovat začala už v deseti letech. "Vždy mě zajímá vnitřní svět," prohlásila a dokazuje to v podstatě každým dílem včetně novinky Innocence. Neznamená to, že by její hudba nedisponovala vnější přitažlivostí, jen ji autorka nepokládá za hlavní účel. Pokouší se vést posluchače pod povrch věcí a odhalovat jejich smysl.
