Cherubini, který žil v letech 1760 až 1842, by něčím mohl připomenout českého režiséra Otakara Vávru - dokázal vyjít s každým režimem. Kariéru začal za Ludvíka XVI., zažil francouzskou revoluci i republiku, Napoleona, restauraci Bourbonů i Červencovou monarchii. Srdcem byl nejspíš monarchista, revoluce ani Napoleon mu k srdci nepřirostli, i tak ale neustále psal vlastenecké skladby. Vytvořil dvě rekviem, první na památku Ludvíka XVI., druhé pro sebe.
Měl pověst věčně naježeného člověka připraveného kdykoliv se zuřivě pohádat. Na obrazu, který namaloval Jean-Auguste-Dominique Ingres, se tváří poněkud nerudně i ve chvíli, kdy mu žehná Múza.
K dějinám české hudby se váže jedno z jeho nejúspěšnějších děl Les deux journées, ou Le porteur d’eau. Pod názvem Vodař to byla 20. listopadu 1862 první opera uvedená v pražském Prozatímním divadle, předchůdci toho Národního.
Cherubiniho Médea je pak dodnes nerozlučně spojená se sopranistkou Marií Callas. Její bouřlivý osobní život i předčasná smrt roku 1977 si obvykle ukradnou tolik pozornosti, až se zapomíná, kolik na jeviště vrátila zapomenutých oper. Vedle méně hraných titulů od Gioacchina Rossiniho mezi ně patří právě Cherubiniho mistrovská Médea - přeložená do italštiny a se zpívanými recitativy, jak ji tuto sobotu uvedla Met.
Řecká sopranistka vytvořila z Médey svou erbovní roli. Šestkrát ji natočila a její interpretace je natolik uznávaná, že se mohla stát důvodem, proč Metropolitní opera s prvním uvedením vyčkávala až do letoška. Operní dům, který vždy uměl královsky zaplatit hlasy nejlepších sólistek, dost možná čekal na tu pravou.
Stala se jí třiapadesátiletá Kanaďanka Sondra Radvanovsky, která už předem dávala vědět, že nic nenechává náhodě. Deník New York Times psal o jejím systematickém fyzickém tréninku. Zmiňoval i osobní aspekty spojující starořeckou mytickou kouzelnici se životem sopranistky, které letos v lednu zemřela matka a jež se v únoru po 21 letech manželství rozvedla.
Okázalá mediální příprava zlomila vaz už mnoha solidním produkcím, které nedokázaly naplnit přehnaná očekávání. Při prvním vstupu Radvanovské na scénu však posluchač rychle zapomněl na všechny fotky z fitcentra a informace z jejího soukromí. Najednou věděl, že před ním zkrátka vzniká umění.
Přípravy na svatbu
Pokud se něco rychle začalo vytrácet z paměti, tak to byly předchozí výstupy sboru, Iásóna i jeho nové snoubenky Glauké. Ne snad proto, že by někdo zpíval špatně, ale Médea je svým charakterem takřka monodrama - vedle titulní hrdinky působí protihráči ploše, nepříliš zajímavě, jako neměnné typy. V poněkud naivně vystavěném příběhu se ztrácejí i motivace: především Iásónova touha po moci, která ho vedla ke sňatku s královskou dcerou.
Cherubiniho Médea začíná přípravami na svatbu. Iásón se vrací z výpravy s argonauty a jako dar přináší snoubence zlaté rouno. To mu pomohla získat právě Médea, se kterou už má dva syny. V roce 1797, kdy opera vznikla, autoři patrně předpokládali, že řeckou báji každý zná a nikomu není potřeba nic vysvětlovat.
Ve skutečnosti to není potřeba ani dnes, protože o ničem z toho Cherubini svou Médeu nenapsal. Vytvořil velkou ženskou postavu, která rozsahem dalece překračovala ušlechtilou královnu Alkéstis či obětovanou Ífigenii z oper jeho pařížského předchůdce Christopha Willibalda Glucka.
Rozměry role jsou pak příležitostí k důkladnému a několikanásobnému prozkoumání celé stupnice emocí od nejhlubší sklíčenosti přes zoufalství až k zuřivému hněvu. Ve chvíli, kdy Iásónův budoucí tchán Kreón povolí, aby Médea strávila den se svými dětmi, přichází chvíle i pro vděčnost a radost.
Oba pozitivní city jsou ale evidentně předstírané a odhalují Médeu nikoli pouze jako oběť krutých mužů, ale coby člověka, který se pustil do vysoké hry a nechce prohrát lacino. Byla to přece ona, kdo Iásónovi pomohl podvést a nakonec zabít jejího otce, stejně jako krále Pélia z Iólku. Jak je celý charakter kouzelnice z Kolchidy nejednoduchý, tak je složitá i její role u Cherubiniho.
Sondra Radvanovsky se jí zhostila ve třiapadesáti letech, stejném věku, kdy její předchůdkyně Maria Callas zemřela. Kanadská sopranistka patří k oporám Metropolitní opery, kde už zpívala Normu od Vincenza Belliniho a velké role v operách Gaetana Donizettiho. Médeou její zdejší kariéra vrcholí - s fantastickou nadějí, že stále ještě může přijít něco srovnatelného, či dokonce lepšího.
Emocionální barevnost role reflektuje Radvanovsky v detailní práci s hlasem. V hlubokých polohách zní opravdu plně a s živočišnou naléhavostí, proti tomu výšky působí hladce. Jako by se všechna temnota duše vzdouvala někde v hloubkách a na povrch z ní pronikaly jen náznaky. Plynule provázané detaily prozrazují, že sopranistka strávila mnohem víc času s partiturou než v posilovně.
One woman show
Metropolitní opera zároveň začala sezonu přenosů do kin nechtěným podvodem: slibovala zahajovací představení, místo něj ale přinesla skvostnou exhibici jedné pěvkyně. Je to poněkud nespravedlivé k ostatním účinkujícím. Tenorista Matthew Polenzani byl výborný Iásón, oproti představám jednoznačně lyrický typ. Je spíš ve vleku krále Kreonta, kterého autoritativně ztvárnil basista Michele Pertusi. Jako něžná ozdoba působila Glauké v podání sopranistky Janai Brugger. Jejich postavy jim však nedávaly příliš mnoho prostoru, aby se mohli byť jen přiblížit titulní hrdince.
O něco lépe na tom byla ruská mezzosopranistka Jekatěrina Gubanovová v roli Neridy: nádhernou árii Médeiny důvěrnice ve druhém dějství zazpívala s ohromnou vřelostí vtělenou do bezvadného legata. Od Médeina příchodu na scénu to byla snad jediná chvíle, kdy na ni člověk alespoň chvíli nemyslel přímo - jen skrze soucit její přítelkyně.
Svěže a průzračně zněl sbor - na tak velké operní divadlo nepříliš početně obsazený. Podobně průsvitný a nadýchaný byl i orchestr pod vedením dirigenta Carla Rizziho. Jmenovec jedné z vedlejších postav románu i filmu Kmotr nastudoval Cherubiniho drama možná s méně hutným zvukem, než by příznivec romantických dramat čekal, ale s pochopením pro krásné barvy v partituře. Vyznamenaly se i sólová flétna či fagot.
Režisér a scénograf David McVicar naaranžoval bohatě vypravenou scénu rozdělenou branou královského paláce. Nepřehledné dění v pozadí přibližoval odraz v obřím šikmém zrcadle nad jevištěm. Kostýmy posouvaly antický námět do moderní Evropy konce 18. století, kdy opera vznikla. Iásónovi námořníci působili dojmem kumpánů Dlouhého Johna Silvera z Ostrova pokladů.
Režie však vesměs nechávala dílo, aby žilo vlastním životem. Je až s podivem, kam se vytratil McVicarův smysl pro vypointované a chytře propracované akce. Vdechly koňskou dávku současného života inscenaci Kouzelné flétny z roku 2003, kterou dodnes hraje londýnská opera Covent Garden. Totéž platí pro nádhernou Carmen, kterou o rok dříve uvedl festival v anglickém Glyndebourne: v jejím obsazení se jako Don José objevil i český tenorista Pavel Černoch.
Dnešní McVicar je především stavitelem velkolepých konvencí. Těmi ovšem v sobotu procházela Médea na vrcholné úrovni. Sledovat Sondru Radvanovskou byl sám o sobě zážitek nahrazující všechnu podívanou divadelního světa.
Přenosy z newyorské Met budou v listopadu pokračovat Traviatou od Giuseppa Verdiho. V prosinci přijde na řadu nová inscenace opery Hodiny, složené Kevinem Putsem na motivy stejnojmenného románu Michaela Cunninghama, který už byl předlohou oscarového filmu. Pozornost k novince přitahuje i ohlášený návrat sopranistky Renée Fleming.
