Opera Ruggera Leoncavalla nazvaná Komedianti a opera Sedlák kavalír od Pietra Mascagniho patří u diváků dlouhodobě k nejoblíbenějším. Obě jsou typickými příklady operního verismu, uměleckého proudu, jehož název je odvozen od italského slova verus, což znamená pravý.
Verismus vycházel z francouzského realismu a naturalismu, podobně se snažil o realistické ztvárnění skutečnosti a věrné zachycení lidských charakterů. Vrcholu dosáhl na přelomu 19. a 20. století. Ve světovém měřítku se prosadil zejména jako označení specifického hudebně-dramatického stylu, jenž vznikl v Itálii a esteticky navazoval na poslední Verdiho opery a Bizetovu Carmen. "Nejčastěji zastoupenými tématy byly ve veristických operách žárlivost a vraždy," připomíná dramaturgyně pražské opery Jitka Slavíková.
Komedianti jsou tragédií stárnoucího potulného herce Cania. Ten se od kolegy, intrikána Tonia, dozví o nevěře své půvabné ženy Neddy. Při představení zabije Neddu i svého soka. V Sedláku kavalírovi zase lehkomyslná Lola naváže vztah se svým někdejším milencem Turiddem, který za to podle dávného sicilského zvyku zaplatí manželovi své milenky Loly vlastní krví.
V repertoáru světových divadel se obě opery vžily jako dvojtitul a bývají uváděny ve stejný večer. Praxi, kdy se jako první hraje Sedlák kavalír a až poté Komedianti, teď převrací režisér Ondřej Havelka. "Lákala mě představa obě opery propojit. Proto jsem se rozhodl pro opačné pořadí. Oba příběhy se tedy odehrají v jedné a téže vesnici a spojovacím prvkem bude postava, která má pro děj i vyústění obou příběhů zásadní roli: Tonio," vysvětluje Havelka.
Když Canio před zraky vesnického publika zabije svou ženu Neddu a jejího milence Silvia, Tonio si s hrůzou uvědomí, že to byl on, kdo celou tragédii vyprovokoval, a uprchne. Útočiště najde právě ve vesnici, před níž se příběh kočovné herecké společnosti odehrál. "Tam se takřka z žebráka vypracuje díky své chytrosti a ne vždy korektnímu chování na jednu z nejvýznamnějších osobností vesnice. V naší inscenaci se tak z Mascagniho Alfia stane Tonio," popisuje režisér.
Oba tituly výtvarně stylizoval do poválečného období, kdy světovou kinematografii ovlivnil italský neorealismus. "Chápu ho de facto jako paralelu s operním verismem. Syrová, nepřikrášlená pravda o životě. Optikou filmů De Sicy, Rosselliniho nebo Felliniho jsme se inspirovali především při návrzích kostýmů Jany Zbořilové a scény Martina Černého," upřesňuje režisér.
Příběh se tak odehrává ve druhé polovině 40. let minulého století. Havelka říká, že nemá rád operní ilustrativní realismus, proto vedle situačních dialogových scén sborové scény hodně stylizuje.
Známá intermezza ve Státní opeře doplní filmové dotáčky, jež osvětlí motivace vztahů mezi postavami. S pohybovou spoluprací kromě choreografky Jany Hanušové pomáhá mim Jiří Bilbo Reindinger. Po premiérách ve čtvrtek a sobotu budou oba tituly na programu ještě 23. a 28. června.
