Podle agentury AFP zemřela ve své posteli doma v Paříži, kde žila čtyři desítky let. Češi se s touto obdivovatelkou Leoše Janáčka mohli osobně setkat v Brně i Ostravě.
K jejím oceňovaným dílům ještě z minulého tisíciletí patří houslový koncert Graal théâtre zkomponovaný pro lotyšského virtuosa Gidona Kremera, jejž uvedly také Ostravské dny nové hudby nebo pražský Orchestr Berg. Do širšího povědomí však Kaija Saariaho prorazila až roku 2000 se svou první operou L'Amour de loin neboli Láska na dálku. Její americký režisér Peter Sellars mluvil o "tajné kráse" této hudby, jež pracuje mimo jiné s elektronickými zvuky, a dirigent Kent Nagano za nahrávku dostal cenu Grammy.
Příběh se odehrává v době křižáckých výprav a vychází ze středověké legendy o zamilovaném mladém trubadúrovi píšícím vzdálené hraběnce, kterou zná jen z vyprávění. Dle legendy rytíř plul za moře, aby ji spatřil, cestou však onemocněl a zemřel v jejím náručí. Ona pak strávila zbytek života v klášteře.
Dávné vyprávění opera podává takřka jako novodobou situaci: v obecné rovině zachycuje vysněný vztah dvou lidí, pro něž je nemožné se potkat. Ptá se po vyšším principu lásky, kdy se člověk absolutně odevzdá druhému.
Láska na dálku měla premiéru na prestižním Salcburském festivalu, kde roli poutníka jako záskok zazpívala Dagmar Pecková. Roku 2016 se pak opera stala prvním dílem složeným ženou, které od začátku 20. století do programu zařadila newyorská Met. Vizuálně výraznou inscenaci režíroval Robert Lepage. Ze skoro třiceti tisíc světelných diod v ní vytvořil jakési "moře bezpočtu světel, nad nímž ze sboru vykukovaly jen tváře", uvedl kritik Jiří Černý.
Díky přenosům do světových kin mohli Lásku na dálku z Met vidět také návštěvníci pětadvaceti českých biografů.
Tutéž operu následně v režii Jiřího Heřmana uvedlo brněnské Národní divadlo, kde ji nastudoval Marko Ivanović. Hlavní role hraběnky a trubadúra ztvárnili sopranistka Pavla Vykopalová a barytonista Roman Hoza.
K dalším operám Kaiji Saariaho patřily Adriana Mater, která měla roku 2006 premiéru v Paříži, nebo Émilie uvedená v Lyonu. Tu nejnovější pak autorka nazvala Innocence. Zpívaná je devíti jazyky včetně češtiny, avšak v čele s angličtinou, neboť vypráví o masové střelbě v mezinárodní škole. Navzdory krvavému námětu publiku nepředkládá drastické scény plné násilí. Odehrává se deset let po incidentu a soustřeďuje se na životy i psychiku přeživších.
Libreto k Innocence vytvořila známá spisovatelka Sofi Oksanen, hudebně operu nastudovala finská dirigentka Susanna Mälkki.
Premiéru měla předloni na festivalu ve francouzském Aix-en-Provence, kde jednu z hlavních postav servírky zazpívala česká mezzosopranistka Magdalena Kožená. "V roli prožívá neztišitelné hrůzy minulosti, navršené z jemných odstínů hudby i textu. Setkává se s realitou, v níž vrah začíná nový život pod jinou identitou, ale také se svojí mrtvou dcerou," napsal v recenzi kritik Boris Klepal.
Podle něj Innocence, kterou roku 2025 uvede také Metropolitní opera v New Yorku, zároveň shrnulo cestu, již Kaija Saariaho urazila od Lásky na dálku.
Kdysi odvážně experimentovala v oblasti elektroakustické tvorby, pracovala s počítačovou analýzou zvuků či zvukovými barvami v duchu takzvaného spektralismu. Později začala opět užívat některé tradičnější postupy. V novém tisíciletí její hudební dramata vstřebala prvky činohry i zvukové instalace.
Kaija Saariaho nakonec stvořila přes 120 děl. "Nikdy nebyla revolucionářkou a nevymezovala se například proti obsazení symfonického orchestru," upozornil kritik Klepal. Podle něj se autorka postupem let stále méně zdráhala jít naproti publiku.
Některá její starší díla v časopisu Harmonie popsal skladatel Miroslav Srnka.
Sama nerada zdůrazňovala, že je ženou ve stále výrazně mužském světě. "Popravdě bych o tom nejraději nemluvila vůbec. Vždyť je to ostuda," odpověděla po zkouškách Lásky na dálku v Met na dotaz, jak vnímá fakt, že newyorská opera za celé století uvedla jen jedno jiné dílo zkomponované ženou.
Češi se z tvorby Kaaiji Saariaho mohli seznámit také s kompozicemi Lichtbogen, kterou hrál Brno Contemporary Orchestra, či skladbou Jardin secret II. Ta v podání cembalisty Mahana Esfahaniho zazněla na festivalu Contempuls. Další její práce představil v průběhu let festival Pražské jaro, například v interpretaci sopranistky Martiny Jankové nebo českého Ensemble Inégal.
Kaija Saariaho na sebe ale upozornila například také scénickým oratoriem La passion de Simone o životě a díle francouzské filozofky Simone Weil. K němu libreto stejně jako ke třem jejím nejznámějším operám napsal Amin Maalouf, renomovaný libanonský spisovatel žijící ve Francii.
Své poslední dílo autorka dokončila letos v březnu. Jedná se o koncert pro trubku a orchestr nazvaný Hush. Světovou premiéru bude mít v podání Finského rozhlasového symfonického orchestru pod taktovkou Susanny Mälkki v Helsinkách, kde se Kaija Saariaho roku 1952 narodila.
Zpětně sebe sama označovala za osamělé dítě, které trávilo léta u matky na vesnici u lesů a jezera. "Byly tam krásné podněty," vzpomínala pro BBC, jak ji už v dětství inspirovaly zvuk větru, šlapání bot na sněhu nebo zvuk mořských vln. "Důležitý byl pocit prostoru, to, jak se mění světlo v průběhu roku, různé zvukové zážitky, jako je vlhký les po dešti nebo hluboké ticho, když nasněží," zmínila také roku 2007 v rozhovoru pro časopis A2.
V dětství se naučila hrát na housle a klavír, později rovněž kytaru nebo varhany v místním kostele. Studovala u dirigenta Esy-Pekky Salonena a skladatelů Magnuse Lindberga nebo Paava Heininena na Sibeliově akademii v Helsinkách, kde roku 1977 založila tvůrčí uskupení Korvat auki, v překladu Otevřete uši.
"Problém s Finskem na přelomu 70. a 80. let spočíval v tom, že bylo hrozně uzavřené. Moje generace měla pocit, že pro naši hudbu tu není místo, že o ni není zájem. Obecně jste moderní hudbu slyšeli zřídka," vysvětlovala po letech pro agenturu AP, proč se přestěhovala do Německa, kde pokračovala ve studiích na Hochschule für Musik Freiburg a navštěvovala letní kompoziční kurzy v Darmstadtu.
Nakonec se usadila v Paříži. Tam se roku 1982 zapsala na kurz tvorby počítačové hudby v prestižním experimentálním institutu pro elektronickou hudbu a akustiku Ircam, jejž založil skladatel a dirigent Pierre Boulez. Právě ve francouzské metropoli se také setkala s Jeanem-Baptistem Barrièrem, se kterým pak spolupracovala a za něhož se vdala. Mají dvě děti.
Letos v březnu jí finský prezident Sauli Niinistö udělil státní vyznamenání. Kromě něj byla Kaija Saariaho držitelkou několika čestných doktorátů, prestižní švédské Polar Music Prize či Grawemeyerovy ceny, doplňuje agentura AFP.
