Recenze: Na horské dráze zvuků. Pražské jaro dvakrát zhaslo v sále Doxu

Matěj Kratochvíl
29. 5. 2023 17:05
Spíš jako fyzická vlna než něco, co se jen poslouchá ušima, působila skladba In vain rakouského autora Georga Friedricha Haase, když tuto sobotu zazněla v pražském Centru současného umění Dox. Pro její provedení bylo klíčové osvětlení. Ve dvou částech se v sále zcela zhaslo a hráči i posluchači se na pár minut ocitli ve tmě. Před koncem se k hudebnímu rytmu přidal rytmus blikajících světel.
Klangforum Wien hraje In vain od Georga Friedricha Haase, nahrávka z roku 2003. Foto: Petra Hajská | Video: Kairos

Hodinový proud táhl publikum plynulými proměnami od tichých běhů po ohlušující vyvrcholení. Uvedení kompozice z roku 2000 patřilo k vrcholům "festivalu uvnitř festivalu" Prague Offspring, který v holešovickém centru podruhé uspořádalo Pražské jaro. Haas, jenž se koncertu osobně zúčastnil, byl jeho rezidenčním umělcem.

Ač soudobá hudba může někdy působit jako apolitický svět čistého umění, právě In vain skrývá konkrétní politickou inspiraci. Dnes devětašedesátiletý tvůrce jej napsal pod vlivem "rozpaků nad černo-modrou vládní koalicí v roce 2000". Tehdy se v Rakousku poprvé dostala k moci Strana svobodných, vedená dnes již nežijícím Jörgem Haiderem. Jeho sympatie k extrémní pravici vyvolaly protesty. Kontroverzního politika nakonec v roli kancléře nahradil Wolfgang Schüssel.

"Formálně jsem hudbu vystavěl tak, že to, co bylo zdánlivě překonáno, se na konci vrací. Když to přeženu, díky panu Schüsselovi jsem znovu objevil kouzlo reprízy," uvedl skladatel, pro nějž je extrémní pravice v Rakousku osobním tématem. Pro týdeník Die Zeit před sedmi lety popsal, jak jeho dědeček udával gestapu židovské rodiny, které přišly prosit o jídlo.

To už je ale dodatečný kontext, jenž neovlivnil přijetí In vain, podle dirigenta, sira Simona Rattlea, "jedno z mála již uznaných mistrovských děl 21. století". Pražské provedení tohoto zvukového monumentu fungovalo především díky perfektnímu podání rakouského souboru Klangforum Wien. Dal zaznít všem jemným nuancím i dynamickým proměnám.

Jako z jiného světa

Pražské jaro mělo roky pověst festivalu, kde lze slyšet vrcholné interpretace především děl z minulosti západní klasické hudby, kdežto aktuálnější tvorbu přenechávalo specializovaným akcím. V posledních letech se to alespoň zčásti mění, letos podruhé díky Prague Offspring.

To v pátek a sobotu poskytlo prostor hudbě druhé poloviny 20. století i úplným novinkám mladších českých skladatelek a skladatelů. Podruhé za tímto účelem festival přivezl Klangforum Wien, které v oblasti interpretace soudobé hudby představuje naprostou špičku. Orchestr hrál oba dny všechny skladby.

Těžištěm programu, jenž dále zahrnoval diskuse, filmovou projekci či masterclass, byly dva večerní koncerty v Doxu. Na nich zazněly jednak premiéry objednané festivalem, jednak tvorba dvou výrazných osobností moderní hudby: Georga Friedricha Haase a maďarského skladatele Györgyho Ligetiho, jenž by letos oslavil 100. narozeniny.

Jeho hudba dominovala prvnímu večeru. Ligeti se z proudu avantgardních komponistů druhé poloviny 20. století vyčleňoval originálním přístupem ke zvukovým barvám. Z nástrojů symfonického orchestru dokázal utkat přeludné proudy znějící jako cosi z jiného světa. Jeho díla z 60. let nadchla režiséra Stanleyho Kubricka natolik, že je vydatně použil ve filmu 2001: Vesmírná odysea.

V Doxu zazněly dvě práce relativně komorního obsazení, nicméně i v nich bylo slyšet, proč je Ligeti nenapodobitelným originálem. Komorní koncert z let 1969 a 1970 sice napsal jen pro 13 nástrojů, i z nich ale vychází hudba hutná a neustále proměnlivá. Ve čtyřech větách se střídají kontrastní polohy. Někdy se nástroje slévají do hustého proudu vytrvale se přelévajících souzvuků, jindy připomínají vnitřek složitě tikajícího hodinového strojku.

Druhým Ligetiho dílem byl Klavírní koncert z let 1985 až 1988, v němž se jako sólista představil devětatřicetiletý Joonas Ahonen z Finska. Má pět vět a začíná zostra divokou jízdou, kdy klavír, orchestr i bicí nástroje hrají složité rytmy skládající se do nepravidelné, ale strhující struktury.

Ligeti se v době komponování zajímal o principy africké hudby, v níž důležitou roli hraje právě kombinace různých rytmických vrstev. Jeho cílem ale nebylo vytvořit něco africky znějícího. Spíše v principech z cizí kultury nalezl inspiraci pro vlastní hudební jazyk. Ahonenovo podání bylo bezchybné, v některých pasážích šlo kvůli zběsilým tempům a rytmům o téměř sportovní výkon.

Sólistou klavírního koncertu Györgyho Ligetiho byl Joonas Ahonen, který už ho dříve natočil pro firmu Naxos. Foto: Ivan Malý | Video: Naxos

Jako na horské dráze

Na některé Ligetiho myšlenky v jistém ohledu navazuje Georg Friedrich Haas. Spíše než z kombinací melodií a harmonií jeho hudba vyrůstá ze zvukových barev, jejich prolínání i postupných proměn. Pro skladbu z roku 1999 v překladu nazvanou Kdo, kdybych křičel, by mě zaslechl si vypůjčil název z básně Rainera Marii Rilkeho.

Dílo napsal pro ansámbl a sólistu na bicí. Ten byl v Doxu obklopen konvenčními i neobvyklými instrumenty, mimo jiné ocelovou pružinou, brzdovými talíři či kovovým bubnem z pračky. Různobarevné cinkání, jemné i rázné údery sólisty se proplétaly se souzvuky ostatních nástrojů a vytvářely pestrobarevné plochy.

Prague Offspring v Doxu trvalo dva dny. Ve skladbě Georga Friedricha Haase nazvané podle básně Rainera Marii Rilkeho hrál bicista první večer na ocelovou pružinu.
Prague Offspring v Doxu trvalo dva dny. Ve skladbě Georga Friedricha Haase nazvané podle básně Rainera Marii Rilkeho hrál bicista první večer na ocelovou pružinu. | Foto: Ivan Malý

Ve světové premiéře následně v pátek zazněla kompozice Lunapark, kterou na objednávku Pražského jara pro Klangforum Wien složila Jana Vöröšová. Třiačtyřicetiletá autorka na sebe upozornila roku 2018, kdy vyhrála skladatelskou soutěž České filharmonie.

Název i jednotlivé částí její novinky vyvolávají mimohudební asociace, hudba jako by posluchače skutečně provázela fantastickým zábavním parkem v pěti kontrastních větách.

Autodrom je rytmicky chaotický a zběsilý, Labutě se rozezní snivými, rozmlženými harmoniemi, Střelnice opět přinášejí hybnou energii, navíc doplněnou praskáním pouťových balonků, do té doby rozmístěných mezi hudebníky. Velké kolo díky stoupajícím stupnicím vyvolá iluzi, že stoupáme kamsi nad oblaka, a závěrečná Horská dráha nás v rychlém tempu a virtuózních bězích střídajících se mezi nástroji doveze do cíle. Vším se proplétají ohlasy na hudbu cirkusové kapely.

Zvukomalebností a popisností působila kompozice Vöröšové přímočaře. Zároveň je napsaná tak zručně a s takovým citem pro zajímavé zvukové odstíny či změny nálad, že posluchače veze jako na oné horské dráze, kde není času na pochyby, když to tak krásně jede.

Na snímku pořízeném před koncertem je skladatelka Jana Vöröšová.
Na snímku pořízeném před koncertem je skladatelka Jana Vöröšová. | Foto: Ivan Malý

Intenzivní skřípot

Na sobotním koncertu pak před Haasovým In vain dostala prostor pětice českých novinek. Všechny byly spojeny do jednoho pásma, každá trvala poměrně krátce, okolo sedmi minut. Díky tomu zněl blok trochu jako kolektivní symfonie o pěti větách. Více se tak nabízelo hledání podobností a společných znaků, byť autoři netvoří žádnou uměleckou skupinu. I generační spříznění je spíše volné, v rozpětí ročníků 1978 až 1995.

Úvod připadl skladbě Pět barev alpské mlhy od Michaely Pálka Plachké, která se rozezněla hudebníky foukajícími do svých nástrojů bez tónu. Z toho se postupně začala nořit "opravdová hudba", stejně jako autorka v komentáři popisuje první paprsky slunce prorážející mlhu v horském údolí. Hudba je to příjemná, s lehce pohádkovou atmosférou.

Následující Kývání od Matouše Hejla rovněž pracovalo se zvuky na hraně tónů a nehudebních hluků, když smyčce intenzivně skřípaly po strunách. Jakmile Hejl rozehrál zároveň rytmy strojové i chaotické, nabízela se podobnost s některými místy v hudbě Györgyho Ligetiho.

Další kompozici nazvanou Spectral Walzer vytvořil František Chaloupka. V komentáři k ní píše, že hledal " současný jazyk, který by ale nebyl jednoduchou negací minulosti". Minulost jako by do jeho díla prosakovala skrze náznaky valčíkových rytmů a sentimentálních melodií. Tyto odkazy však rozostřil, jako bychom taneční rej sledovali skrze špinavé a zamlžené okno.

Čtvrtý autor Pavel Šabacký do své skladby Ishan’t rovněž zapojil hudební minulost, a to prostřednictvím fragmentů Biblických písní od Antonína Dvořáka. Většina posluchačů je v Doxu nejspíš neodhalila: jsou skryty v energické, rychlé a divoké hudbě, v níž jako bychom občas slyšeli i ozvěny jazzových rytmů. Uprostřed se slova ujímá klarinetista s divokým, možná improvizovaným sólem, v němž prozkoumá extrémní rejstříky nástroje.

Závěrečné Mouchy s podtitulem Diptera pro ansámbl napsal ve Vídni žijící Šimon Voseček. Byť bychom mohli čekat jemné bzučení, opět šlo o hudbu razantní, převážně hlasitou, opět balancující mezi čistými tóny nástrojů a zkoumáním jejich hlukových možností.

Skladatelé Šimon Voseček, Matouš Hejl, Pavel Šabacký, František Chaloupka a Michaela Pálka Plachká.
Skladatelé Šimon Voseček, Matouš Hejl, Pavel Šabacký, František Chaloupka a Michaela Pálka Plachká. | Foto: Petra Hajská

České skladatelky a skladatelé, jež letos představilo Prague Offspring, mají jednu věc možná společnou: hudbu nechápou jako spojování melodií a harmonií či budování pravidelných forem. Slouží jim především ke zkoumání zvuků, přičemž také k jejímu popisu se nabízejí spíše paralely s malbou či sochařstvím. Autoři svou materii zkrátka míchají jako na paletě či hnětou jako hlínu.

V podání špičkového Klangfora Wien dirigovaného Peterem Rundelem se ukázalo, že jsou v tom skutečně dobří. Obzvláště se povedly kompozice Jany Vöröšové a Františka Chaloupky, snad díky zajímavému balancování mezi hledáním nových zvukových světů a prosakováním čehosi z minulosti.

Klangforum Wien bude na Prague Offspring hostovat také příští rok, kdy pro něj novou skladbu složí mimo jiné pětatřicetiletý Matej Sloboda. Skrze nejvýstavnější český festival bude soudobá hudba slyšet zase o něco lépe.

Autor je muzikolog.

 

Právě se děje

Další zprávy