Na Smetanově Litomyšli jste absolvoval se svým festivalovým orchestrem Česká Sinfonietta haydnovský maraton, během něhož jste za jediný den odehráli tři koncerty, celkem sedm hodin. Později jste si na sociálních sítích povzdechl, že unikátní počin nezmínila žádná česká média. Jak těžké je vzbudit mediální pozornost na poli klasické hudby?
Česká Sinfonietta je v našich poměrech jedinečná tím, že vystupuje jako festivalový orchestr, tedy nemá vlastní koncertní řadu, tím pádem hraje maximálně dvakrát za rok. Vždy se jedná v něčem o mimořádné akce. Haydnovský den patřil mezi takové speciality. Byl jsem si vědom, že zrovna haydnovský maraton nebude mít takovou obrovskou odezvu, ale byla to výzva. A skvěle se ji podařilo naplnit.
Prostor v médiích je ale omezený a pseudokulturní a bulvární články o trablech některých umělců ho samozřejmě zahltí na úkor podstatných informací. Bez pomyslného feedbacku se zdá, jako by naše snažení nemělo smysl.
Nemůže si za to svět klasické hudby i tak trochu sám? Když tam přijde divák "zvenčí", vidí upjaté lidi v hledišti i na jevišti, všechno má přísná pravidla, člověk nemůže tleskat mezi větami, natož po pěkném sólu a o koncertě si pak může přečíst leda nestravitelný článek od odborného kritika, jenž rozebírá, že v první větě hornista nezahrál čistě céčko.
Svět klasické, vážné hudby je prostě takový. V kostele nebo synagoze se taky chováme jinak než na sportovním stadionu. Pravidla jsou, není jich mnoho a myslím, že se mají respektovat hlavně kvůli skladatelům, kteří byli mimořádně obdařeni a podařilo se jim to nehmotné zhmotnit do notového zápisu. A to, co napsali, má dost velkou hodnotu. Takže když například koncipovali symfonii jako celek, není potřeba mezi větami tleskat. Není potřeba tleskat ani na závěr, když na to přijde. V potlesku nebo ovacích vestoje ještě není vyjádřena opravdová hodnota právě slyšeného. Ale určitě je lepší, když má koncert úspěch, než když nevzbudí žádné emoce. Je to trochu složité s tou klasikou…
Z programu Radka Baboráka
"Těším se na vydání nového CD Baborák ensemble s Mozartovými skladbami a následné japonské turné, na sólové koncerty s NHK Symphony Orchestra Tokyo a s dirigentem Järvim, na spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, kde budu dirigovat jak na slavnostním koncertu ke stému výročí vzniku Československa, tak na znovuotevření Národního muzea. Čekají mě také zajímavé projekty v rámci festivalu Lípa Musica se souborem Pražští komorní sólisté i s Českým hornovým sborem, premiéra mé drobné skladby pro hoboj a smyčce, kde sólistkou bude skvělá Clara Dent. A rovněž se těším na svůj debut v Duisburgu se slavnostní pátou symfonií Antona Brucknera."
Nicméně ředitel festivalu Smetanova Litomyšl Jan Pikna po koncertě České Sinfonietty nešetřil nadšením. Prý se diváci začnou usmívat, jen nastoupíte na pódium, a dokážete na ně přenést svou radost ze hry. Atmosféra na vašich koncertech bývá jedinečná. Jak to děláte?
Na diváky bohužel nevidím, ale vidím na muzikanty, hledám jejich pohledy a snažím se usmívat se, takže odezvou mi není mračení. Ale důležité je, že tam je ta odezva, ten kontakt. Pan ředitel Pikna je naším obrovským fandou, v Litomyšli hrajeme každý rok.
Vaše dirigování je hodně temperamentní, výrazové. Je to podle vás jeden z klíčů k působivé interpretaci?
Gesta dirigenta vycházejí technicky z určitých jednoduchých pohybových schémat, která jsou ale narušována osobností dirigenta v přímé úměrnosti k výrazu skladby. Musí být hráčům jasná, musí fungovat a samozřejmě nesmí se to rozjet nebo ztratit tempo.
Nakolik se to dá naučit, nakolik odkoukat a nakolik jde dirigent svojí vlastní cestou?
Je to zčásti intuitivní věc a moje zkušenosti z orchestrů a hlavně komorní hudby jsou naprosto zásadní. Dirigování jako obor je běh na dlouhou trat', žádný sprint. Takže úplné pochopení smyslu jednotlivých skladeb přichází s věkem a se zkušenostmi. Myslím, že zvládnutí základních dirigentských gest by mělo patřit k povinným předmětům na hudebních školách. Pomohlo by to snáze pochopit pohyby hostujících maestrů. Jenže mezi hudebníky panuje tolik odlišných názorů, co od šéfa očekávat, až je to matoucí. Každopádně z historie už víme, kteří dirigenti po sobě zanechali výrazné stopy a kteří ne. K těm prvním je třeba se upínat a čerpat z nich inspiraci.
Taky mě zaujalo, že většina dirigentů si po koncertě jen tak formálně podá ruku s prvním houslistou, zatímco vy procházíte orchestrem a osobně postupně děkujete všem sekcím nástrojů, objímáte nejen prvního houslistu, ale i prvního hobojistu, proderete se i k harfistce…
To je jednak vyjádření úcty, že se mnou hrají, poděkování, že obětovali volný čas pro Českou Sinfoniettu, a také výraz kamarádství. Ale je to běžné i v jiných festivalových orchestrech na světě. Já jsem se to naučil u maestra Seidžiho Ozawy v jeho Saito Kinen Memorial orchestra, jehož jsem členem (orchestr, jenž se každoročně schází kvůli festivalu v japonském Naganu - pozn. red.).
Na YouTube ráda pouštím ukázky z BBC Proms. Jiří Bělohlávek diriguje orchestr i tisíce diváků. Ti mávají svými národními vlajkami, balkony burácí jako ochozy na fotbale, publikum hlasitě zpívá, někdy se i drží za ruce a pohupuje se. Není tohle cesta? A nebo je to do českého prostředí nepřenositelné?
Tam se jedná hlavně o pochod od sira Edwarda Elgara, který je nepsanou hymnou nejen festivalu Proms, ale například zaznívá na každoročních slavnostních koncertech v tokijské Suntory Hall, kde tuto skladbu, s japonským textem, zpívá nejen obecenstvo, ale i sólisté tohoto koncertu. A je to síla! Škoda že Elgarova hudba je u nás prakticky neznámá. A přenést lze ledacos. Hrdost snad taky.
Vy jste považován za nejlepšího hornistu na světě, přesto si na svých vlastních projektech často musíte sám zajišťovat dopravu, techniku, zázemí… Nezávidíte tak trochu rockovým a popovým hvězdám, které ani nemusí být nejlepší na světě, a přesto mají svůj široký realizační tým, který za ně vyřeší každou maličkost, a oni akorát přijdou k hotovému?
Ano, když diriguji Českou Sinfoniettu nebo hraji na akcích s Baborak Ensemble, tak to tak někdy je. Ale na velký tým je potřeba hodně peněz a já je nechci brát z honorářů hudebníků. Nicméně mám zkušenost ze zhruba stovky různých festivalů a často právě hudebníci, kteří takový festival realizují, jsou hrdí na to, že svým přátelům a kolegům, kterých si váží, mohou poskytnout stoprocentní servis. Byť za cenu toho, že to není jako v rock-popových strukturách, ale spíše v punkových. K těm mám ale stejně blíž, takže - nezávidím, ale je pravda, že do budoucna bych to chtěl změnit. Už se na tom pracuje.
V hudebním světě jste si už dávno udělal jméno. Baborák je něco jako značka. V čem všem to pomáhá?
To asi ano, ale zatím jsem se o sebe jako o značku nestaral, a když jsem to lehkovážně přenechal jiným, byl z toho problém. Moje jméno pouze figuruje v názvu ansámblu a také jsem se stal "továrním" hráčem výrobce lesních rohů pana Dietmara Dürka, který vyrábí modely s mým jménem. Ale třeba jednou bude zapotřebí, abych své jméno skutečně jako značku pojal, abych mohl realizovat své profesní sny a projekty.
Jak to vlastně všechno stíháte? Jste sólista na hornu, koncertujete po celém světě, jste dirigent a šéf České Sinfonietty, šéf komorní skupiny Baborak Ensemble, pedagog…
Je to náročné, ale sám jsem to tak chtěl a angažmá v orchestru pro mě nebylo dostačující. I když je pár kolegů, kteří dokážou skloubit mnoho věcí dohromady, já jsem nebyl ten typ. Nyní to mám velmi pestré a ukazuje se, že mi to profesně svědčí.
Mimochodem, jak jste pyšný na svou mladou svěřenkyni, hornistku Kateřinu Javůrkovou, která už také patří ke světové špičce?
Určitě jí to přeji. Kateřina patří mezi ty hornisty, kteří se v Česku vždy jednou za čas rodí a mají na to, vyhrát soutěže a dělat kariéru.
Ona je i proslulá cukrářka. Byl jste coby pedagog zásobován jejími prvotřídními kousky?
Ano. Je to velmi zajímavé, být takto dvouoborově zaměřen. Já ji chápu, sám jsem měl sen, že si otevřu hotel s dobrou restaurací. Ale vypadá to, že jestli, tak až si na něj vydělám. A pak budu určitě potřebovat šikovnou cukrářku!
Jak jste si zvykl na kočovný způsob života? Hráč na klasický nástroj často hraje jeden den na jednom konci světa a za dva dny ho už čekají na opačném konci. Ostatně vy jste den po Smetanově Litomyšli odlétal na koncert do Hirošimy a z ní jste se přesouval do Portugalska…
Záleží, z jaké je hráč země. Například němečtí nebo angličtí hudebníci si vystačí ve vlastní zemi. My z malých států se musíme stát nejprve Evropany a pak světoobčany. Také záleží na nástroji. Lesní roh není v té top trojce dirigent, zpěvák, klavírista, ale je někde třeba na devátém místě za houslemi, violoncellem, flétnou, hobojem, klarinetem. Také rozhoduje rozmanitost repertoáru. Takže každý hudebník to má jinak, ale dá se říci, že ti na volné noze opravdu vedou kočovný život.
Vy jste celkem pověstný svými posty na Facebooku, v nichž kritizujete chování politiků i klima ve společnosti. Proč?
Na Facebooku jsou to spíš takové výkřiky do tmy. Nicméně myslím, že má smysl poukázat na to, co už opravdu překročilo mez jak morálních zásad, tak mravních zákonů. Na těch by se každý slušný člověk měl shodnout.
Jaké máte ohlasy?
Často jsem byl za svoje příspěvky pokárán, zvláště ve smyslu, že se neočekává, že mám nějaký názor, případně že bych se měl držet toho, co umím, že to nemám zapotřebí a tak. Toto pokárání přichází často od muzikantů, kteří dotyčné znají osobně z nějakého festivalu, jejž mnou kritizovaní jedinci navštěvují nebo podporují. Takže to není překvapivé, inu, koho chléb jíš, toho píseň zpíváš.
Zvláště mě zaujal příspěvek, v němž sesíláte valkýry na "mafiány, kágébácké prognostiky, estébácké udavače, komunistické lísaly a pokrytce všeho druhu". Jaké jste měl na něj ohlasy?
Nevím, nějakých pár asi bylo, ale kdybych tam dal nějaké "zviřátko" nebo aspoň zapózoval s půllitrem piva, hned by se lajky sypaly. Ale že je skutečnost většině lhostejná, mě samozřejmě nenechává chladným!
Pohoršujete se i nad amorálností současné české společnosti. Rozvolňuje se podle vás její morálka?
Na amorálnosti nemají podíl jen politici. Ti se vezou na špici a jsou dost vidět. U nich se to i trošinku předpokládá, že to pokušení moci a nějaká malá domů se sem tam přihodí. Horší je to u povolání, které mají takříkajíc v popisu práce být čistí. Česko v tom není výjimkou. Jen když se to tak sejde, na Hradě, pod Hradem, všude kolem, tak v současnosti převážila ta pro mě negativní síla. To se zas může otočit, i když je to spíše náhodné. Na opravdové osobnosti se většinou dlouho čeká…
S rozvolňující se morálkou může souviset i relativizace dříve nezpochybnitelných hodnot. Co jste jako hudebník říkal kauze, kdy lety prověřená česká státní hymna přišla sportovcům najednou příliš obyčejná?
Hymna je také hudba a ta se dá nejen různě zahrát, ale i různě upravit. Ať už zkarikovat, nebo nově přeinstrumentovat a upravit. Pohnutky sportovců, respektive Českého olympijského výboru, jsou jejich věcí. Kauzu jsem velmi sledoval, protože jsem byl jeden z prvních, kteří hymnu v nových verzích slyšeli. Upravil ji totiž Miloš Bok, se kterým jsem ve velmi úzkém přátelském i profesním vztahu 25 let a vážím si jeho schopností.
Co jste jeho pojetí hymny říkal?
Nijak mě jeho zpracování nepřekvapilo, protože uplatnil svoje specifické instrumentační techniky, hymně dodal monumentálnost, která k hymnám tak nějak patří, a profesionálně splnil to, k čemu byl vyzván. Následná hysterie rozhodně nebyla namístě. Může se stát, že hudbě našich talentovaných skladatelů a tomu, co chtějí sdělit, jak chtějí reagovat na to kolem, ne všichni rozumíme. Toto je jeden z příkladů.
Máte jako špičkový interpret klasické hudby teď v létě vůbec nějakou souvislou dovolenou?
Snažím se ji mít a moc si užívám týdnů bez nástroje. Ty návraty k němu a budování kondice ale nejsou snadné.
Existuje nějaký seznam zakázaných sportů a aktivit, které by hornista neměl provozovat?
Všude, kde jde o zuby, je to rizikové. Takže ze sportů mohu doporučit šipky, bowling, kulečník a podobné aktivity.
