Sedmadvacetilý violoncellista smíšeného původu má eklektický vkus. Poslouchá vše od klasiků Schuberta a Schumanna až po mladého britského multiinstrumentalistu Jacoba Colliera, hvězdu YouTube. "Toho si tedy najděte," radí v rozhovoru pro Aktuálně.cz. "Pro mě ztělesňuje revoluci v chápání toho, co dnes znamená být hudebníkem."
Něco podobného lze říct také o Kianu Soltanim, který na nedělním zahajovacím koncertu Dvořákovy Prahy v Rudolfinu zahraje Dvořákův známý Koncert pro violoncello a orchestr h moll. Doprovodí jej Národní symfonický orchestr italského rozhlasu a televize vedený renomovaným dirigentem Christophem Eschenbachem. Na vystoupení zbývají poslední vstupenky, sledovat ho bude možné také v přímém přenosu stanice ČT art.
Soltani souhlasí s "všeobecným míněním, že lepší violoncellový koncert než ten Dvořákův neexistuje". Přistupuje k němu ale z jiných pozic než kolegové. "Spousta interpretů si ustálí repertoár, se kterým pak hostují u orchestrů. To mě nepřitahuje, snažím se tímhle způsobem sám sebe neomezovat," vysvětluje.
"Hudebník by měl mít přirozený instinkt a schopnost vyjadřovat se co nejvíce jazyky. Tím mám na mysli rock, pop i jazz. Každý vypráví trochu jiný příběh. Já chci ten svůj také jednou odvyprávět, ale abych se to naučil, zatím musím pozorně naslouchat příběhům druhých. Klasická hudba je pro mě v této metafoře jen jedním z vypravěčů," přirovnává.
Copak hudbě se nevěnuje každý?
Kian Soltani vyrůstal mezi dvěma světy. Narodil se roku 1992 íránským rodičům, kteří se v 70. letech minulého století přestěhovali za studii do Rakouska a do vlasti už se nevrátili.
Každý v rodině na něco hrál: Soltaniho rodiče, sestra, teta, strýc. "Ani mě nenapadlo, že bych měl být jiný. Myslel jsem, že hudbě se automaticky věnuje každý člověk, jakmile trochu vyroste," vzpomíná Soltani, jenž vzal violoncello prvně do ruky jako čtyřletý.
Rodiče dbali na to, aby mu vštípili své kořeny. Doma se mluvilo persky, vše od jídla po nábytek pak představovalo kombinaci Blízkého východu a západního světa.
Soltani chodil do rakouských škol a ve 12 letech byl přijat na hudební akademii ve švýcarské Basileji. "Byly to dvě hodiny cesty autem. Otec mě každý týden vozil tam a zpátky," vzpomíná.
Kariéru zahájil v 19 letech a upozornil na sebe záhy. Jeho debuty v roce 2011 ve vídeňském sálu Musikverein a na rakouském festivalu Schubertiade vyvolaly nadšení, které dva roky nato potvrdil vítězstvím ve violoncellové soutěži v Helsinkách.
"Když to takhle napíšete do životopisu, zní to skvěle, přelomově. Ve skutečnosti se přes noc nic nezměnilo. Nabíralo to obrátky postupně," hodnotí vývoj své kariéry.
"Soutěž jsem vyhrál ještě během studií, což mi především zvýšilo sebevědomí. Uvědomil jsem si, že mám opravdu šanci se někam dostat, a díky tomu jsem na sobě začal pracovat tvrději."
Ukázat, kým jsem
Od té doby Kian Soltani obdržel prestižní stipendium, Cenu Leonarda Bernsteina či Credit Suisse Young Artist Award, podepsal výhradní nahrávací smlouvu se společností Deutsche Grammophon a účinkoval po boku Vídeňské filharmonie, West-Eastern Divan Orchestra či Tonhalle Zürich.
Jen v aktuální sezoně ho čekají debuty s Mnichovskou filharmonií či Chicago Symphony Orchestra a vystoupení v Londýně, Washingtonu či Berlíně.
Hrává převážně mainstreamový repertoár - Haydna, Schumanna, Dvořáka, Elgara, Prokofjeva. O jeho uměleckém smýšlení však možná nejvíc vypovídá debutová deska Home, kterou vloni natočil s rakouským klavíristou Aaronem Pilsanem. Začíná Schubertovými a Schumannovými romantickými písněmi, pak ale pokračuje perskou lidovou hudbou a vrcholí Soltaniho autorskou kompozicí.
"Chtěl jsem ukázat, kým jsem," vysvětluje. "Začínám klasickou hudbou, ve které si nejvíc věřím, pak ukazuji své perské kořeny a končím trochu hravěji, méně vážně."
Deska není jen hudební autoportrét. Vystihuje Soltaniho přesvědčení, že když se interpret plynule pohybuje v různých žánrech, přestane jeden nadřazovat nad druhý. Klasiku, moderní i experimentální hudbu dnes Kian Soltani vnímá jako jeden celek.
"V klasice najdete skladby, které kladou velké duchovní otázky o životě, to na takové ploše jiná hudba neumí," uznává. "Ale pak jsou jiné typy muziky. Každý se třeba někdy zamiloval a rozešel a s tím vám Beethoven možná úplně nepomůže. Proto máme pop. A jazz kvůli svobodě hledání, rock kvůli divokosti či anarchii a hip hop, aby i ti, kdo nejsou slyšet, měli, jak pozvednout svůj hlas," vypočítává. "Jestli chcete, zvlášť v dnešním světě, porozumět lidstvu, myslím, že ty žánry musíte sledovat všechny."
Sedmadvacetiletý Soltani se vnímá jako příslušník generace, která při dospívání měla veškerou hudbu na dosah několika kliknutí myši. Podle něj se to výhledově začne projevovat.
Spoustu podobně uvažujících hudebníků ostatně Soltani zná. Jen tuto sezonu bude účinkovat s mladými dirigenty, osmadvacetiletým Jiřím Rožněm, dvaatřicetiletým Francouzem Lionelem Bringuierem nebo šestatřicetiletým Polákem Krzysztofem Urbańskim. A příští úterý 10. září, při zahájení komorní řady festivalu Dvořákova Praha, se představí v jednom programu s houslistou Josefem Špačkem, kamarádem, se kterým budou hrát Dvořákovy klavírní kvintety.
"Myslím, že to, co děláme, cítíme podobně. Je strašné klišé říkat, že klasická hudba je jen pro staré lidi," míní Soltani. "Spolupracuji s tolika mladými muzikanty, hráváme tolika mladým lidem. A každým rokem dospívají další. Chápu, že je třeba zatraktivnit koncertní prostředí, zbavit se toho modelu z 19. století, kdy na koncert chodíte v obleku, sedíte, mlčíte a posloucháte," uvažuje.
"Pro většinu lidí je dnes asi nejdůležitější si koncert užít. A přesně to chci, aby si odnesli z mých vystoupení na Dvořákově Praze," uzavírá.
