Nádech autenticity do inscenace vnáší fakt, že autor opery, rakouský skladatel Alexander Zemlinsky, zde působil jako hudební ředitel. Do Prahy přišel tři roky před začátkem první světové války z Vídně, kde dirigoval v lidové a posléze dvorní opeře. První verzi své komedie už přivezl s sebou. Z metropole rakouského císařství se stěhoval na oblast, která nebyla tak významná, ale chtěla ukázat, že má co nabídnout světu. A disponovala dravou konkurencí.
Nové německé divadlo, jak se tehdy Státní opera jmenovala, představovalo centrum německy mluvící i židovské kultury a ostře konkurovalo Národnímu divadlu, kde měli domov svůj Češi. Když do budovy na dnešní magistrále přišel Zemlinsky, bylo nemyslitelné, že by v ní hostoval český pěvec, pokud se nechtěl stát vyvrhelem. Na vlastní kůži to poznal i vynikající, svéhlavý a nespolehlivý tenorista Karel Burian. Až po založení Československa se situace poněkud uklidnila a české divadlo s německým začaly více spolupracovat.
Zemlinsky na pražské německé scéně působil v letech 1911 až 1927. Zažil tu nejen poslední fázi rakouské monarchie, první světovou válku a takřka celé první desetiletí samostatné republiky. Společenské i ekonomické vzlety a pády se mu podařilo ustát a divadlu dodal uměleckou kontinuitu v dobách, jejichž bouřlivou a nejistou atmosféru si lze dnes už jen těžko představit. Podobnou službu prokázal opeře českého Národního divadla v letech 1900 až 1920 její tehdejší šéf Karel Kovařovic.
Do Prahy přišly se Zemlinským přímé kontakty na avantgardu: učil zakladatele Druhé vídeňské školy Arnolda Schönberga, který se oženil s jeho sestrou. Minulý pátek se také návštěvníci nové inscenace Šaty dělají člověka mohli přesvědčit, že Zemlinského hudba je harmonicky natolik napjatá, jako by jen čekala na někoho, kdo v ní zpřetrhá poslední slabá pouta a pokusí se je poslat na smetiště dějin. Dnes už sice víme, že vymýtit harmonické funkce se Schönbergovi ani zdaleka nepovedlo, jeho zásah byl ale hluboký a poznamenal celé následující století.
Opera Šaty dělají člověka představuje Zemlinského nejen jako výborného skladatele přelomu 19. a 20. století, ale také obratného divadelního praktika, který vychází vstříc intelektuálně naladěnému obecenstvu. Banální zápletka Šatů skrývá několik vrstev zaměřených na ty, kdo se v nich zorientují.
Na začátku se scházejí tři vandrující tovaryši, přičemž z krejčího Wenzela Strapinského se brzy vyklube ústřední postava. Náhodně projíždějící kočí se nad ním smiluje a sveze ho do města, kde namluví místnímu hospodskému, že přivezl polského hraběte.
Zpráva o příjezdu vznešeného hosta se roznese a Wenzelovi se dostává veškeré pozornosti a úsluh, ačkoliv si o ně neříká. Zároveň se zamiluje do dcery úředního rady Nettchen - česky by se jmenovala Hezoučká, možná také Kůstka. Prokurista Melchior ze žárlivosti odhalí Wenzelovu pravou identitu a zorganizuje výsměšnou pantomimu. Wenzel se chce zklamaně rozloučit s Nettchen, ta se však do tovaryše zamilovala a rozhodne se za něj provdat i tak.
Nad průhledností příběhu především v prvním dějství zůstává trochu rozum stát a naivní rozuzlení přiměje mnohé oči, aby se obrátily v sloup. Největší chybou by bylo brát to všechno vážně. Pravda je, že inscenace nizozemské režisérky Jetske Mijnssen současnému publiku v tomto směru až na výjimky nepomáhá. A stejně tak mu nepomáhá současný repertoár Státní opery, který k Zemlinského opusu dodává jen málo hudebního zázemí.
Inscenace se většinou odehrává na točně: kolem velkého bílého válce rotuje vybavení hostince či ložnice, později měšťanského pokoje. Dobře působí plynulé změny scény, jejímž autorem je Herbert Murauer, i nápadité ztvárnění hrdiny jako beztvarého panáka pasivně podléhajícího tlakům okolí. První dějství však ze živé konverzačky i tak dělá celkem statickou záležitost, navíc se značně nepřesným orchestrem. Všechno sice plyne, ale jaksi nakřivo a trhaně.
Jevištní i orchestrální dění zázračně ožívá ve druhém dějství, zvláště díky pantomimě sehrané davem v jednotných oblecích doplněným několika obřími hlavami. Kostýmy odpovídající době, kdy Zemlinsky operu v Praze uvedl, vytvořila Julia Katharina Berndt. Teprve tady inscenace pracuje s významy, které nekloužou jen po povrchu. Začíná více vypovídat o životě maloměsta, kde na veřejném mínění závisí vše a anonymní dav slušně oděných lidí je vládcem nad životem i smrtí. Závěrečný duet Wenzela a Nettchen s náznaky tance konečně důkladněji upozorňuje, že exaltované monology ani vyznání lásky zde nejsou myšleny doslova.
Těžko se to však vysvětluje publiku dnešní Státní opery, které na rozdíl od Zemlinského časů takřka neslýchá hudbu Richarda Wagnera. Inscenace Bludného Holanďana, jež je z díla německého novoromantika jediná na repertoáru, poskytuje pouze slabou ozvěnu dob, kdy byl Wagner v Praze běžně dostupný, někdy dokonce v německém a českém divadle najednou. Samozřejmě se od něj ani tehdy nehrálo všechno a pořád, ale živý styk s jeho převratným dílem byl samozřejmostí.
V závěrečném duetu krejčíka s úřednickou dcerkou ze Šaty dělají člověka tak mohlo tehdejší publikum automaticky vidět parodii na milostnou scénu Siegfrieda s Brünnhilde. Ve Wenzelově dětinském, poněkud ufňukaném filozofování o hloupém davu a vlastní nevině se rovněž odrážejí wagnerovské monology, ať už je publiku servírovali Tannhäuser, či Tristan. Nic z toho současné obecenstvo Státní ani jiné české opery obvykle neslýchá.
Dnes sice existuje nepřeberně nahrávek či audiovizuálních záznamů na internetu, živý styk s divadlem ale nenahradí. Snad si při Wenzelově chvále jediného slušného kabátu, který vlastní, alespoň někdo vzpomněl na árii o plášti z Bohémy od Giacoma Pucciniho, která se v Praze hraje.
Zemlinského opera zkrátka nutně vyžaduje znalost hudebního prostředí, ze kterého vzešla a do nějž přirozeně zapadala. V tom také spočívá její zásadní slabina.
Státní opera uvedením Šatů dělají člověka vyvolává ducha doby, kdy jejich autor vedl divadlo - podle dobových ohlasů na vynikající úrovni. Zároveň tím však poukazuje na trapnou nedostatečnost své současné situace. Inscenace je nakonec sice přijatelná, ale rozhodně ne pro takzvanou první scénu v České republice. Ostatně i norský ředitel pražské opery Per Boye Hansen se po razantním a sebevědomém nástupu do funkce úplně vytratil z veřejného života. Bohužel za ním není vidět ani příliš mnoho opravdu reprezentativní práce.
Na podivnou nekoncepčnost doplácí i cyklus Musica non grata, v jehož rámci byla opera Šaty dělají člověka uvedena. Série "nežádoucí hudby", kterou z rasových důvodů zakazoval nacistický režim, trpí nevyrovnaností a rozdrobeností. Mezi jednotlivými částmi zejí dlouhé časové díry, které skoro znemožňují vnímat uvedená díla jako celek. Pocit mimořádnosti se vytrácí, přestože mnohé opery či operety byly záslužně vytaženy z archivu a jejich scénické oživení představuje unikát - třeba v případě loňských Plamenů od Erwina Schulhoffa.
Šaty dělají člověka nastudovala litevská dirigentka Giedré Šlekyté a zdá se, jako by pečlivě zkoušela až druhé dějství, které je hudebně i divadelně vděčnější. V první části se z orchestru místo vyrovnaného zvuku linula nepřetržitá řada drobných nedotažeností v intonaci i rytmu. Vázla i souhra s účinkujícími a jejich nejednoduchými konverzačními úlohami, které vytvářejí další hudební pásmo nad orchestrálním předivem. Pocit nedotažeností nebyl úplně zničující, ale ani moc příjemný a v dobrém divadle by se takové věci neměly vůbec stávat.
Teprve ve druhém dějství začal orchestr působit dojmem, že se pořádně rozehřál a nabral víc sebejistoty. Zvuk se srovnal, v konverzacích byl energický, v citových pasážích vznešený. Stal se skutečně významovým prvkem inscenace. Jen se za ním poněkud ztrácely sólové hlasy nehledě na to, zda se jednalo o hosty, či domácí síly. Všichni byli nejméně o jeden obor níže, než je třeba, a přes mohutný orchestr se za použití slušných prostředků zkrátka nemohli prozpívat.
Sami pěvci za to nemohou a je otázka pro divadelní management, proč na program zařazuje díla, která nemá kým adekvátně obsadit.
V pražské premiéře roku 1922 zpívali Wenzela a Nettchen lidé zběhlí ve vysoce dramatickém repertoáru. Krejčího tehdy ztvárnil Richard Kubla - hrdinný tenorista s bohatými zkušenostmi z Vídně, jemuž nedávno věnoval monografii a kritické vydání jeho pamětí muzikolog Viktor Velek. Nettchen zpodobnila Maria Müller, která řadu let zpívala i na wagnerovských festivalech v Bayreuthu.
Nová inscenace tyto role obsadila vyrovnanými, ale také příliš lyrickými hlasy. Americký tenorista Joseph Dennis se předvádí jako inteligentní zpěvák, jenž si bez problémů poradí s recitativy i kantilénou. Jana Sibera je výborná v lyrických pasážích a pěkně provedla i píseň na text Heinricha Heineho v úvodu druhého dějství. U obou však bylo potřeba hodně napínat uši, aby člověk jejich poctivé výkony za stěnou orchestrálního zvuku vylovil.
Představitel Melchiora, rakouský barytonista Markus Butter, je vysloveně lyrický typ a jeho světlý hlas nemá proti orchestru šanci. Všichni zvládají složité role na velmi solidní úrovni. Jejich práce se však částečně ztrácí v inscenaci, jejíž slabiny a nedotaženosti pěvci nemohou nijak ovlivnit.
Opera
Alexander Zemlinsky: Šaty dělají člověka
Režie: Jetske Mijnssen
Hudební nastudování: Giedré Šlekyté
Státní opera, Praha, premiéry 24. a 26. února, nejbližší reprízy 3., 9. a 18. března.
