Manžel v ušpiněných hadrech a svátečně vyšperkovaná manželka na scéně svádějí zápas o porozumění partnerovi i sobě. Překonávání vzdálenosti mužského a ženského principu, o němž před premiérou mluvila režisérka Daniela Špinar, mohlo sotva začít výmluvnějším vykreslením rozdílů mezi oběma světy.
Rozpor mezi kostýmy Modrovouse a jeho nové ženy Judith je symbolický a působivý, zároveň ale trochu dryáčnický a laciný. Oba přístupy se v inscenaci o hledání identity vzájemně obcházejí a konfrontují, podobně jako mužská uzavřenost i strohá nepřístupnost knížete Modrovouse a ženská láska, touha či zvědavost Judith.
Béla Bartók, který žil v letech 1881 až 1945, složil hlubinný ponor do pomalu se otevírající osobnosti na námět středověké legendy o rytíři s modrým vousem. Jeho uvedením teď v Olomouci pokračuje linie nové ředitelky zdejší opery. Veronika Loulová se už nástupem do funkce loni v září postarala o mohutný průnik ženského managementu do operního světa, který sice přetéká exaltovaností, přecitlivělostí i homosexualitou, ale to vše do něj vesměs zvládnou vnášet muži.
Osmadvacetiletá Loulová je zakladatelkou uměleckého kolektivu Run Operun, jenž na sebe upozornil několika efektními počiny včetně Kouzelné flétny uvedené v místě zbouraného Stalinova pomníku na pražské Letné či Rusalky na multižánrovém festivalu Povaleč. Z domovského souboru nová ředitelka do Olomouce přivedla dramaturgyni Vilmu Bořkovec a vedoucí managementu Adriánu Špičákovou. Díky dosavadní praxi se navíc umí pohybovat v ne zcela ideálních podmínkách, kde se dají očekávat jisté deficity ve všech typech zdrojů.
Už samo rozhodnutí provést Modrovousův hrad je výmluvnější programové prohlášení než koncepce o desítkách stran. A první bod představuje již volba titulu. Aktuální repertoár opery a operety Moravského divadla připomíná program kina pro pamětníky, které uvádí jen filmy s Oldřichem Novým a Jaroslavem Vojtou. V Olomouci je dnes možno zajít na dvě komedie od Mozarta, Beethovenova Fidelia či Verdiho opus Nabucco, na muzikály Hello Dolly a Noc na Karlštejně, případně na operetní skvost Podskalák.
Do této společnosti nyní vtrhla nekompromisní umělecká výpověď o lidském nitru, která svou drásavostí i působivostí zapadá mezi to nejlepší, co v žánru začátkem 20. století vzniklo. Pokud bylo cílem olomoucké publikum probudit a ukázat, co opera jako žánr dovede, povedlo se beze zbytku.
Inscenace musela otevřít oči i těm, kdo se nechali ukolébat prosincovou Rusalkou od Antonína Dvořáka, byť s důrazem na psychologickou stránku a ve snad trochu strašidelné režii bratří Cabanů. Možná alespoň část diváků postřehla, jak zjevná paralela funguje mezi sbližováním Prince s Rusalkou a Modrovouse s Judith. Vznik obou děl od sebe dělí pouhých deset let a libreta vycházejí z příbuzného myšlenkového světa.
Novinka režisérky Daniely Špinar vysílá Modrovouse na scénu v doprovodu zástupu stejně oděných mužů s ovázanými zápěstími, což evokuje pokus o sebevraždu. Každá vnitřní trýzeň tu nachází svůj vnější obraz, stejně jako ho v kostýmu Lindy Boráros nalézá očekávání novomanželky Judith. Její nařasené růžové šaty s krajkovým límcem, stuhy s folklorními výšivkami i nazdobená svatební parta na hlavě vypovídají o předvídatelných touhách, které by se snad ani neměly na nic ptát - a přece se zeptají.
Modrovousova nová manželka začne být zvědavá, co se ukrývá za sedmi zamčenými dveřmi temného paláce. Muž jí postupně svěřuje klíče a tím odhaluje svá tajemství: mučírnu, zbrojnici, klenotnici, zahradu, království, jezero slz a nakonec poslední místnost, v níž prodlévají jeho předchozí ženy. Judith se k nim připojí a opera končí do ztracena.
Ne však v olomoucké inscenaci, kde na ni navazují Tance z Galanty dalšího maďarského skladatele Zoltána Kodályho. Tuto orchestrální kompozici scénicky provedl baletní ansámbl, který do té doby obstarával většinu pohybu na scéně a sekundoval dvojici novomanželů. Díky tanečnímu dokončení se tak s Modrovousovým hradem setkává hudba Bartókova vrstevníka, který se rovněž profesionálně zabýval folklorem. Jeho sborové úpravy dvou maďarských lidových písní vše otevřely a zakončily.
Skoro jako by Daniela Špinar chtěla vrátit zpátky na zem všechno to symbolické přemítání o raněné a uzavřené mužské duši. Jako by formou prologu či epilogu ze starého divadla chtěla říci, že se tu nejedná o žádné hlubiny pekla ani nebeské inspirace, ale konkrétní a možná zcela běžné pozemské prožívání.
Jako z dávné opery působí i uměle naroubovaný happy end, který o několik století dříve představoval povinnost. Dokonce i geniální operní reformátor Christoph W. Gluck ještě v roce 1762 nechal znovu obživnout Eurydiku, ačkoliv se za ní Orfeus ohlédl. Zrovna tuto "šťastnou" manýru si ale Špinar mohla odpustit.
Že celý večer rámuje hlas maďarských mužských sborů, je naopak skvělé. Zároveň ukazují, že olomoucká opera má před sebou hodně práce nejen v koncepci, ale také v pilování celkové interpretační kultury. Na páteční premiéře byly ze sboru slyšet jednotlivé hlasy, řídce zněly i smyčce v orchestru. Tady už ale divadlo evidentně naráželo na svoje prostorové a zřejmě i finanční limity, stejně jako na ryze praktické překážky. Operní sbory nebývají zvyklé na koncertní zpívání bez orchestru a větší množství smyčcařů se do místního orchestřiště nevejde. Prvním by prospělo více cvičení, druhým navíc možná i kvalitnější nástroje.
Sólisté, sbor i orchestr nicméně pod vedením šéfdirigenta Petra Šumníka předvedli hrdinský výkon na pokraji možností. Opera je natolik komplexní útvar, že výslednému jevištnímu tvaru je vždy potřeba něco obětovat. Nakonec se hraje o celkový účinek a ten měl v Olomouci solidní sílu. Byl by samozřejmě ještě lepší, kdyby dechové nástroje pečlivěji artikulovaly krátká sóla. Kdyby sólisté svedli trochu víc hrát a nebyli přikovaní na místo náročnými pěveckými party či potřebou sledovat bez přestání dirigenta.
Inscenace z těchto předvídatelných handicapů vybruslila elegantním způsobem, který netloukl do očí. Barytonista Jiří Přibyl jako Modrovous a sopranistka Barbora Řeřichová v roli Judith ani při jisté statičnosti nepůsobili toporně - režisérka je šikovně schovala za minimalistické civilní herectví. Dopřála tak nejvytíženějším účinkujícím co nejvíce klidu, větší prostor tím získala i Bartókova fantastická hudba.
Oba aktéři mají spíš světlejší hlasy, v menším prostoru Moravského divadla však dostatečně nosné i průrazné. Role ovládli přesvědčivě včetně jazykové stránky, pokud lze soudit dle nahrávek a autentických provedení v Budapešti. Maďarština je v tomto ohledu nejen milosrdná, protože její kvalitu posoudí málokdo, ale zároveň nádherně zvuková a zpěvná. Už jen tato stránka Modrovousova hradu stojí za pozornost a inscenace jí i přes tančená vyjádření vnitřních dějů dopřává hodně místa.
Na téměř prázdné scéně, kterou vytvořila Lucia Škandíková, se válí několik černých pytlů naznačujících přítomnost mrtvých těl. Všemu dominuje telefonní budka, snad jako obraz komunikace, k níž mělo dojít dávno, ale dnes už není možná. Judith do ní nacpe i rudou oponu, kterou předtím sama strhla. S vypětím všech sil - a poněkud komicky - k ní nakonec dotáhne i zhrouceného Modrovouse.
Nehroutí se však inscenace, ani po krátkém dotančení. Nová ředitelka to s uměním v olomoucké opeře evidentně myslí vážně.
Opera
Béla Bartók: Modrovousův hrad
Režie: Daniela Špinar
Moravské divadlo Olomouc, premiéra 17. února, nejbližší reprízy 20. února a 13. března.
