První půlhodina působila katastrofálně. Tolik druholigových interpretů s bezbarvými výkony by božského Karla Gotta, který zemřel roku 2019 ve věku 80 let, asi nepotěšilo. Byť by to při své pověstné slušnosti jistě nedal najevo.
Skoro jako zázrak mezi tím pěveckým šuntem trčela a capella verze jedné z Gottových prvotin Oči sněhem zaváté v provedení Báry Polákové. Jednoznačně nejoriginálnější počin večera. A svým způsobem i zajímavá dobová záležitost, protože v době vzniku této efektní melodie od Jiřího Šlitra ve světě právě frčel opačně laděný bezdoprovodový styl doo-wop. Do něho teď Poláková píseň po šesti desítkách let "přeložila".
Z plejády špatných mladých umělců přehnaně fedrovaných médii diváky vytrhla Ilona Csáková, v jejímž podání měla skladba Muzika konečně parametry hodné Gottova večera. Pak už se objevilo několik zajímavých momentů, díky nimž akce nebyla úplně zbytečná.
Největší hvězdou se stal pětadvacetiletý Kristián Šebek. Při provedení koláže písní s ptačími náměty jako kdyby do něj vstoupil Gottův duch. Až na pár drobných detailů člověka se zavřenýma očima napadalo, že slyší samotného Mistra.
Šebek má však smůlu, protože populární hudba je dnes jinde než za Gottových časů a jak říká nejen Andrea Bocelli, už není tak snadné tento druh písní pro takové interprety psát. Takže Šebek může skončit v zájezdových programech podobných těm, kde kdysi imitátoři napodobovali Vlastu Buriana.
Do extratřídy gottovských interpretů patřila herečka a zpěvačka Hana Holišová. Nad způsobem, jakým pojala náročnou exaltovanou Eloise, se publiku zastavil dech. S jejím výkonem bylo možné srovnat snad jen provedení Kam tenkrát šel můj bratr Jan, kterým svůj třísongový blok zakončila Lucie Bílá.
V celkovém dojmu dominovaly zpěvačky. Ilona Csáková, Anna Julie Slováčková, Monika Absolonová a Lucie Bílá většinou vsadily na dramatické balady trhající srdce i plíce a dalo se tomu občas i uvěřit.
Jediný muž, který jim svým výkonem dokázal konkurovat, byl Richard Krajčo. Plně využil interpretačního hereckého talentu a dobře vybrané písně posunul do přesvědčivé civilní polohy. Jen se hádej a C'est la vie tak dostaly zcela nový, oproti jiným aktuálnější rozměr.
Pečlivý posluchač možná zaznamenal několik technických chyb, ale umělce to nerozhodilo a publiku nevadily. Poctivá doprovodná kapela pracovala především pro zpěváky a zasloužila si respekt skoro vyprodané O2 areny. Kdo se těšil na inzerovaného dvaadevadesátiletého Josefa Zímu, byl zklamán - nevystoupil.
Estrádou provázel moderátor Libor Bouček. Někdo mu sice napsal zbytečně dlouhé a přemoudřelé proslovy, on se s nimi ale dobře vyrovnal a potvrdil, že ve svém oboru dnes v republice nemá konkurenci.
