Původní rozšafnost celosvětově známé Dvořákovy drobné klavírní kompozice z 19. století, sedmé z cyklu Humoresek, se díky Slavíkově úpravě prolne s jamajským hudebním stylem ska, v němž se folklor karibského ostrova smísil s rhythm and blues a jazzem. Osmatřicetiletý Jiří Slavík je absolventem Královské hudební akademie v Londýně a držitelem ceny Anděl za folkloristické album Mateřština, jemuž jako kdyby za kmotra šel Leoš Janáček. Vzhledem k hudebníkově dosavadní umělecké praxi by se tedy český klasik Dvořák neměl v hrobě obracet. Spíš si radostně poskočí.
Právě tanečnost chce Jiří Slavík zdůraznit v programu Polkatime, jehož premiérou začne 38. ročník náměšťského festivalu především tradicionalistické hudby různých kontinentů. Slavík se zaměřil na českou polku, tuzemskými dechovkami nasměrovanou před desítkami let k lidové hospodské zábavě, která z ní pro estéty učinila až odpudivý žánr s kýčovitými texty. Právě z této polohy si s neodolatelným půvabem v dvoučtvrtečním zatěžkaném taktu nedávno udělal legraci třeba výtvarník a zpěvák František Skála s dechovou hudbou Provodovjané v antihitu Husserlova přednáška.
Jiří Slavík vychází z jiných zdrojů. Konkrétně z kvarteta klasiků české hudby: Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka, Josefa Suka a Antonína Dvořáka. "Největší čeští skladatelé vesměs u polky začínali, byl to pro ně odrazový můstek," říká Slavík a připomíná, že Smetana už v šesti letech složil klavírní Kvapíček D dur, přičemž dvoučtvrteční kvapík byl předobrazem polky. O deset let později autor zkomponoval dnes proslulé polky Luisinu či Jiřinkovou. Také první dochovaný Dvořákův skladatelský pokus je polka Pomněnka, jejíž motiv napsal jako třináctiletý.
Oba klasici se k polkám vraceli. Smetana ji zakomponoval do symfonické básně Vltava či opery Prodaná nevěsta. "A Dvořák, když se vrátil z Ameriky a byl nejslavnější žijící český skladatel, upravil na požádání Vysockou polku kapely z Vysoké u Příbramě. Takže ten žánr byl pro něho aktuální a ne že by jím velký sofistikovaný skladatel pohrdal," míní Slavík s odkazem na Dvořákův dvouapůlletý pobyt v New Yorku, kde vedl tamní konzervatoř.
Český vynález
Pro svůj nový program, který dále představí 13. října na brněnském Jazzfestu, postavil Jiří Slavík devítičlennou kapelu. Jmenuje se Polka-boys a spojuje jazzové combo se smyčcovým triem. Působí v ní například violoncellista České filharmonie Jan Keller, v prvním českém orchestru poutající pozornost i svým skoro punkovým čírem, dále houslista a bývalý primáš Vojenského uměleckého souboru Ondráš Štěpán Blinka, v Česku žijící nizozemský hráč na dechové nástroje Cyrille Oswald nebo další jazzoví saxofonisté Michal Wróblewski a Marcel Bárta.
Kontrabasista Slavík tentokrát usedne za piano. "Klavír je nástroj skladatelů a Smetana, Dvořák, Janáček i Suk, jejichž skladby jsme si propůjčili a předělali, na něj hráli velmi slušně. Smetana byl naprosto virtuózní pianista," vysvětluje Slavík a líčí, jak se vybraným repertoárem musel na klavíru "prohrát", aby vytvořil "jazyk" přenositelný do skupiny Polka-boys.
Pak uvádí jednu z inspirací, která jim určila směr: amerického klavíristu Arta Tatuma a jeho interpretaci Dvořákovy sedmé Humoresky na předválečné nahrávce. Jazzový pianista v ní neponechal původní tóninu Ges dur, která má šest "béček" a například podle Lukáše Hurníka a Bohuslava Vítka, autorů rozhlasového cyklu Vltavy Hity klasické hudby, je trestem Božím, respektive Dvořákovým pro troufalé šumaře, kteří by skladbu chtěli hrát po hospodách. Tatum jako by na to svou interpretací odpověděl, že on mezi šumaře nepatří: Humoresku hraje v Des dur, jež má béček sedm.
Také název programu Polkatime vychází z americké, především černošské zábavné hudby konce 19. století, které se říká ragtime a stala se předstupněm jazzu. "V ragtimu si muzikanti velmi dobře zahrají a současně zaimprovizují, nejsou to jednoduché skladby. Ale ta hudba pořád zůstává přímočará a srozumitelná. Což se s pozdějším jazzem nedá srovnat," přibližuje Slavík.
Podle jeho teorie ragtime vzešel právě z polky, která ve 30. letech 19. století vznikla ve východních Čechách, odkud se přes Prahu se značným úspěchem rozšířila do západního světa včetně USA. Polková horečka byla podobná pozdějšímu šíření rock and rollu z Ameriky do všech zeměpisných stran. "Český vynález" polka se stal jedním z nejvýznamnějších vkladů zdejší hudby světu.
Pro ragtime podle Slavíka hrála polka podstatnou roli, protože černošští pianisté se nejspíš díky ní naučili hrát velmi atypickou a takřka neklavírní levou ruku, kterou slyšíme v polce, ale v jiných druzích hudební literatury moc není. K tomu stačí lehce pozměnit frázování pravé ruky, přidat trochu swingu a k ragtimu pak už není daleko, vysvětluje Slavík.
Rozšířené tuzemské dechovkové pojetí polky přirovnává k tradičnímu, ryze českému těžkému jídlu, třeba zabijačkovému ovaru. On ale chce polku nabídnout jinak, okořeněnější a nakyslou, ne tak tučnou. Podstata je v tom, že české dechovky dávají ve dvoučtvrtečním taktu důraz na první, těžkou dobu, na onen dechovkový grunt. "Zatímco v Polkatime se orientujeme na druhé, lehké doby, proto hudba více skáče," vysvětluje. Podobně hrají třeba balkánské dechovky.
Proč bychom se neděsili
Stěžejní část programu Polkatime vychází ze skladeb Bedřicha Smetany, díky jehož 200. výročí narození byl letošek vyhlášen Rokem české hudby. Slavík vybral osm jeho kompozic. Kromě jiného celý první díl Českých tanců z roku 1877, který obsahuje čtyři polky.
V Náměšti ale nezazní pravý Smetana. "V našem podání to vždy bude polkatime," říká Slavík, jako by chtěl kodifikovat nový hudební žánr, který vymyslel. "Vycházíme z původní skladby, ale někdy je natolik předělaná, protože je v ní úplně nová sekce, nebo je prodloužená či zkrácená. A improvizujeme," dodává.
S podobnými úpravami Smetany má Jiří Slavík zkušenost, a to mnohem rozsáhlejší. V září 2020 s Epoque Orchestra coby dirigent uvedl na festivalu Prague Sounds vlastní adaptaci skladatelovy Vltavy, čímž vylekal tradicionalisticky smýšlející posluchače klasické hudby. Slavík vycházel z toho, že řeka Smetanovy doby už neexistuje. Třeba Svatojánské proudy, které skladatel pozoroval z vyhlídky, jsou kvůli vltavské kaskádě zatopeny. "Dnes je to úplně jiný tok, už nemá tu dravost, kterou Smetana popisoval," vysvětluje hudebník.
Slavíkova Vltava tak zazněla jen v užším obsazení se smyčci, bez žesťů a bicích nástrojů - ostatně i proto, že na speciální pontonové pódium na řece Vltavě v sousedství Národního divadla by se celý symfonický orchestr nevešel. Některé pasáže Slavík nahradil novou hudbou. Zobrazení lesního honu a Svatojánských proudů vyměnil za motivy lesní zvěře a scénu člověka topícího se ve studených říčních proudech.
"Způsob práce na Vltavě mě dost inspiroval k tomu, jak jsem nyní postupoval při Polkatime," říká, ačkoliv ho jeden vyděšený kritik ve svém článku prosil, aby z úcty ke Smetanovi tento opus moc nešířil, hlavně ne v roce 2024. A jistý divák televizního přenosu koncertu mu v e-mailu sdělil, že by se za takový paskvil měl veřejně omluvit.
Narážel tím především na motiv venkovské svatby ve Smetanově symfonické básni, do níž Slavík zakomponoval úryvek Proč bychom se netěšili ze skladatelovy opery Prodaná nevěsta. "Přitom venkovská svatba z Vltavy je melodicky podobná pasáži Proč bychom se netěšili a hned na začátku má i stejný rytmus. I Bedřich Smetana to musel vědět," zdůvodňuje Slavík podnět své úpravy. "Navíc byla covidová doba a slova z libreta opery ,proč bychom se netěšili, když nám pánbůh zdraví dá’ mi připadala jako ta nejdůležitější," dodává a tím mimoděk upozorňuje, jak se i stará hudební sdělení někdy sama až nečekaně aktualizují.
"S programem Polkatime nejspíš bude taky problém, možná ještě větší než s Vltavou. Ale tentokrát se s tím počítá, být mírně provokativní je trochu záměr," přiznává Jiří Slavík.
Pokud by si prý publikum na Folkových prázdninách vytleskalo přídavek, Polka-boys zahrají muziku vážené klasice vzdálenou - veskrze zábavné písně Jana Rychlíka a Vlastimila Hály z filmu Limonádový Joe. "Také tento film byl svou energií, náladou a humorem dost klíčový pro směřování projektu Polkatime. Navíc Rychlík s Hálou vytvořili virtuózní muziku," říká Slavík a zdůrazňuje jejich hudební humor, který považuje za "českou kvalitu, na níž můžeme být hrdí".
Parodický Limonádový Joe z roku 1964 je ostatně i díky tomu jednou z historicky nejpovedenějších českých humoresek.
