Praha - Nebýt podivného knírku Brandona Flowerse, jejich nová image by připomínala Bon Jovi někdy kolem roku 1986. The Killers přivezou rockový nářez, ve kterém se snoubí melodika osmdesátých let a vyhrávky z hloubi sedmdesátek a současný cynický retro kotel, ve kterém s vážnou tváří vyvařují špinavé ponožky Bona Voxe.
Začínají jim být malé i sportovní haly a neónový nápis s jejich jménem teď bliká hlavně na stadiónech pro desítky tisíc lidí.
Jejich zvuk od počátku více než americký stadionový monstr-rock připomínal mrštný rock´n´roll britských Arctic Monkeys. Možná také proto jim Grammy odolávají, zatímco v Evropě slaví velké úspěchy a s nadsázkou se o nich mluví jako o nejlepší britské skupině, která není z Británie.
Svůj zvuk měkčí syntetizátory a lehce tanečním rytmem, přirovnatelným třeba k New Order nebo Duran Duran. Není to náhoda. Když se New Order vraceli s albem Get Ready, natočili videoklip, kde jejich skladbu Crystal odehraje fiktivní kapela s nápisem The Killers na membráně kopákuSakra dobrej název, řekl si v roce 2002 zpěvák Brandon Flowers, když se v rodném Las Vegas neúspěšně pokoušel prorazit se svou tehdejší skupinou s názvem o poznání fádnějším - Blush Response.
Jeho kamarádi z Blush Respons se nicméně rozhodli jít hledat štěstí do nedalekého Los Angeles, ale Flowers odmítl. Raději odpověděl na inzerát jakéhosi Davida Kreuninga a spolu s dvojicí Mark Stroermer a Ronnie Vanucci se coby The Killers vydali za hledáním odkazů britského popu a rocku 80. let vstříc svému americkému snu.
Jejich debutovému albu Hot Fuss z roku 2004 dominovaly výrazné popové melodie, masivní zvuk s dominantními klávesami a bombastické refrény. Skladby jako Mr. Brightside, Somebody Told Me nebo All These Things That I've Done ovládly hitparády i rozhlasové vlny a Zabijáci se zčistajasna stali velkou kapelou.
The Killers vrátili rock'n'rollu vlastnost, kterou někdy na začátku devadesátých let ztratil. Pocit čehosi velkého a nadpozemského, který posluchač zažívá, a zároveň jistotu, že tahle kapela to myslí všechno úplně vážně - od klišé přes "pravdy" v textech až po šminky, které The Killers provázejí už od prvních koncertů v travesti klubu Tramps.
Cynická současnost tomu na první pohled příliš nefandí; ale vzhledem k úspěchu The Killers je jasné, že podobná kapela na trhu chyběla.
Samozřejmě že rozmlžená hranice mezi nadsázkou a patosem bývá hlavní výčitkou kritiků a častým tématem uštěpačných internetových blogů. Ale The Killers je to evidentně dost jedno. Druhé album Sam's Town z loňského roku jde v tomto směru ještě mnohem dál než jeho předchůdce.
Je pompéznější i chytlavější a svým způsobem perverznější. Zabijáci kolem sebe shromáždili hvězdný tým, což se evidentně vyplatilo. Fotografie a obal má na svědomí Anton Corbijn album produkovali Flood a Alan Boulder; ano ten co pracoval s Depeche Mode.
Tihle tři snad naposled dohromady spolupracovali na albech U2 - které samozřejmě The Killers zbožňují a nejvíc v jejich kazatelské éře z 80. let. Navíc se na klipu ke skladbě Bones vyřádil Tim Burton se svými kostřičkami.
Ať si o osmdesátkách myslíte co chcete, The Killers si naprosto nepřipouští, že by jejich duch měl být zapomenut a na Sam´s Town je resuscitují se vší vážností.
Milióny jejich fanoušků to mají očividně stejně. Na RFP přijedou v době, kdy stojí na úpatí skutečně velkého průlomu. Propásnout je může znamenat stejnou chybu, jako si kdysi nechat ujít neznámé The Strokes v Akropoli před pár lety.
