Narozeniny oslaví Jana Koubková na Vinohradech, kde je doma už přes dvacet let. Lokalitu považuje za příhodnou, protože se pohodlně dostane z jazzových klubů i pozdě v noci. Hudbou stále žije, také v pokročilém věku dostojí pověsti bohémky, i když sama takové označení rozporuje. "Co znamená být bohémka? Jsem prostě Koubková, která se zajímá o fůru možného i nemožného," říká.
Hudbou se vášnivá jazzmanka obklopuje neustále. Nezpívá nutně každý den, rozhodně ale na denní bázi poslouchá tvorbu kolegů. "Být bez hudby si neumím představit. Je součástí života každého z nás," věří. Pravidelně koncertuje pro školy a pořádá workshopy se svým kvartetem nebo v duu s jazzovým pianistou Ondřejem Kabrnou. Sama pak vystupuje v domovech pro seniory nebo knihovnách s projektem zvaným Mít chuť chtít.
"Jak si mě kdo pozve," odpovídá na otázku, jak často hraje, s tím, že pořadatelé koncertů ji v posledních letech příliš neoslovují. I proto přišla s vlastními koncepty. "Pořád zpívám, hraju, zkouším, jsem aktivní člověk. Když bylo nejhůř a neměla jsem peníze nebo mě nikdo nikde nechtěl, tak jsem si něco vymyslela. Prostě jsem taková," řekla před dvěma lety v Českém rozhlasu.
Roli podle ní ale hraje i rozmach technologií. Je přesvědčená, že lidé nejsou tak motivovaní chodit na koncerty, když si mohou doma pustit záznam vystoupení odkudkoliv na světě.
Koubková se navzdory věku udržuje v dobré kondici. Receptem je prý její "koubkovština", jak tomu říká. "To znamená pokud možno zdravý životní styl, dobrá životospráva a pohyb. Každý den aspoň hodinu rychlé chůze, ráno cvičit a dělat, co mě baví." V jejím případě to kromě hudby obnáší také četbu; ve vinohradském bytě je obklopená objemnou knihovnou, do níž ráda sahá třeba pro díla japonského spisovatele Haruki Murakamiho. Přesto přiznává, že osmdesátku nevyhlíží zvlášť optimisticky. "Holt se už tělo ozývá s různými neduhy," vysvětluje.
Téma reflektovala také ve své zatím poslední, tři roky staré skladbě Blues (ne)ohrožené seniorky. Vyjadřuje v ní vděk, že "dluhy nemá a ještě jí to chodí", stejně jako touhu žít dál, "jít do lesa". Přiznává ale také, že se "blíží koncovka" a že vše již není tak snadné. V písni se rovněž vrací k rakovině prsu, kterou si před pár lety prošla. Její maminka na tutéž nemoc v sedmačtyřiceti letech zemřela. Koubková však vysvětluje, že svou tvorbu nevyužívá jako terapii, aby se vyrovnala s tím, co ji v životě potkalo, naopak jí prožité těžkosti slouží coby inspirace.
V posledních letech si pohrává s různými hudebními styly. Nechce být vnímaná čistě jako jazzmanka. "Souvisí to s tím, kolik mi je let. Už jsem za svůj život prostřídala mnoho žánrů a stylů a poslední léta mě baví si psát texty a hudebně je realizovat," vysvětlila dříve, v době vydání poslední sólové desky A tak si jdu… z roku 2016. "Hudba je prostě hudba. Buď dobrá, nebo špatná. A je jedno, kam zařazená. Já jsem prostě Koubková a hraju si s různými styly, jak mě to zrovna baví," dodává nyní.
Jazzová babice
Jana Koubková se hudbě věnuje od šesti let, kdy ji babička přivedla na konkurz ke sbormistru Bohumilu Kulínskému. Původně chtěla být novinářkou; na školu se však nedostala. Neúspěchem dopadly i zkoušky na konzervatoř, prý proto, že nedisponuje zajímavým hlasem. A tak se vyučila elektronavíječkou. Živila se pak lecčím. "Myla jsem okna, pracovala v knihovně i v továrně," vyjmenovává.
Postupně se jí začalo dařit v hudbě. Zlom přišel roku 1975, kdy se prosadila jako jazzová sólistka v Jazz sanatoriu Luďka Hulana. "Když mě tam přijali, byla jsem na vrcholu blaha, i když jsem fungovala o čaji a tatrankách," vzpomíná. Jak totiž říká, "jazzmani nemají prachy". Přesto "jsem vždy toužila dělat hudbu a o penězích to vůbec nebylo", zdůrazňuje. Do značné míry byla samouk, učila se poslechem zpěvaček Elly Fitzgerald nebo Astrud Gilberto.
Její jubileum oslaví také speciální večer v rámci šumperského festivalu Blues Alive, který se uskuteční od 14. do 16. listopadu. Sama Koubková v minulosti organizovala přehlídku Vokalíza. Vydala i několik knih, ta poslední vyšla letos v červenci a nese název Zdraví vás velice jazzová babice Jana Koubková. Stále ji také baví psát i "rapující texty", jak říká. A tak otázku, zda vydá ještě další skladby, nechává otevřenou.
