Mary Elizabeth Mastrantonio a Ed Harris ve filmu Propast. | Foto: 20th Century Fox

Minulost a budoucnost kinematografie

Z hlubin kosmu se James Cameron ve svém dalším projektu spustil do těch podmořských. Sci-fi Propast z roku 1989 se tak jako většina jeho tvorby opět zaobírala střetem lidstva s něčím, co jej přesahuje. A opět testovala limity soudobých trikových technologií, stejně jako leckdy limity lidského těla.

Cameron mnoho scén zinscenoval bez kaskadérů a herce Eda Harrise prý nechal točit i ve chvíli, kdy mu došel kyslík v plicích. Za což ho pak dotyčný údajně udeřil do tváře.

Střet americké ponorky Montana s neidentifikovatelným objektem vede hrdiny snímku i diváky do dalšího podobně klaustrofobního prostředí, jakým byly úzké chodby z Vetřelců. Výsledkem je působivý, byť v Cameronově kariéře často lehce přehlížený snímek. Do dějin kinematografie se však vepsal přinejmenším tím, jak spojil staré mechanické triky s digitální budoucností speciálních efektů.

James Cameron natočil Propast v bývalém jaderném reaktoru v Severní Karolíně, podvodní scény vznikaly v obřích nádržích s 280 tisíci hektolitry vody, které trvalo napustit pět dní. Na hladině se vznášely tisíce černých korálků měnících odrazy světla tak, aby co nejvíce připomínaly modré barvy oceánu.

Vedle těchto triků ale z Propasti vyčnívá také jediná, sotva minutová scéna, v níž mimozemšťané ukazují lidem, jak umí manipulovat s vodou. Experimentální sekvence pracující s nemodernějšími 3D technologiemi není ve filmu nijak podstatná, ostatně byla tak napsána i proto, aby ji šlo škrtnout, kdyby se ji nepodařilo vytvořit. Právě tady ale vznikl Terminátor T1000 z tekutého kovu - tady se zrodily digitální triky, které dnes vládnou Hollywoodu.