Na ty záběry si vzpomene snad každý, kdo před 11 lety sledoval zpravodajství. Tragikomickému dění okolo jedné z největších hvězd normalizační pop-music nešlo uniknout. Dokumentováním pádu zpěvačky Ivety Bartošové "naháněla" čísla sledovanosti i televize Nova. Pro její streamovací platformu Voyo vznikla v roce 2022 hraná série nazvaná zkrátka Iveta. Od pátku je tamtéž k vidění třetí, poslední řada.
Vztahy s pěvcem Petrem Sepešim a manažerem Ladislavem Štaidlem už jsou stejně jako vyprodané sály minulostí. Hrdinka žije jen pro svého syna Artura. V první ze tří epizod, situované do léta 2011, si užívají dovolenou u moře. Slunce svítí, Iveta Bartošová se usmívá. Pocit harmonie navozuje i symetrická kompozice.
Jak ale velí zákonitosti melodramatického žánru, idyla nemůže trvat dlouho. Trápení začíná hned vzápětí, když zpěvaččino audi při návratu domů nabourá do kamionu.
Zbytek série sleduje, jak se držitelka tří Zlatých slavíků snaží obnovit rovnováhu a prostě jen být se synem. Dění má ale stále méně pod kontrolou. V předchozích řadách byla loutkou v rukách hudebních manažerů i skladatelů přiživujících se na její slávě. Teď si právo rozhodovat o jejím osudu nárokuje celá plejáda pochybných individuí, od partnerů Josefa Rychtáře a Zdeňka Macury po šéfredaktora bulvárního webu Pavla Novotného.
První epizoda naznačuje, že hlavním padouchem bude právě tento bývalý novinář a nynější starosta pražských Řeporyjí za ODS. Filip Rajmont napodobuje jeho škleby, gesta a překotné drmolení s takovým manickým nasazením, až se člověk strachuje o hercovu příčetnost. Karikatura muže, kterého série ukazuje coby vůdce smečky pořádající hon na Bartošovou, ale později ustupuje do pozadí, aniž by tato linka byla uspokojivě dohrána do konce.
To samé platí pro jiné klíčové postavy. Například zpěvaččina sestra Ivana se mihne v jediném záběru. Znechuceně zavírá notebook, na němž si pouštěla záznam Rychtářova italského amoku.
Podobné odbočky přes zdánlivou nadbytečnost pomáhají artikulovat jedno ze stěžejních témat třetí řady - ze života Ivety Bartošové a dalších celebrit se v mediálně přebujelém 21. století stala reality show, pro kterou je třeba neustále vytvářet drama.
Zatímco předchozí série se držely hlediska nešťastné protagonistky, ta nejnovější, ve které se z Bartošové stává v podstatě veřejný majetek, častěji střídá perspektivy. V mnoha scénách sledujeme, kterak se druzí domlouvají, jaké divadlo kolem hrdinky zinscenují. Několikrát je při tom použita technika split screenu, tedy děleného obrazu, navozující efekt dravosti a útočnosti. Výmluvný je v tomto směru hned úvodní titulek, podle kterého každý zpěvaččin krok sledují bulvár, veřejnost a soud.
Křičet a máchat rukama
V první epizodě je Bartošové z rozhodnutí soudu v roce 2011 odebrán syn Artur. Po sentimentálním rozloučení, prvním z několika, jí doma dělá společnost akorát lahev bílého vína. Ale jen do setkání s Rychtářem, který se přeochotně ujímá ochranitelské role.
Na pozadí jejich prvního flirtování příznačně probíhá instalace kamer v okolí zpěvaččiny vily. Ráčkující podnikatel se tváří mile. V podání vynikajícího Davida Prachaře budí ale spíš znepokojení.
A vskutku. Ve druhé epizodě zjišťujeme, že jde o narcistního manipulátora s násilnickými sklony, který doufá, že mu jeho náležitě medializovaná protektivní gesta zajistí oddanost Bartošové. Opět se tak do popředí dostává motiv zviditelnění. Nestačí někomu pomoct. Je potřeba udělat to polonahý a za přítomnosti kamer, hodně při tom křičet a máchat rukama.
Když se Iveta Bartošová v poslední a nejkoncentrovanější části pokouší o comeback, její oslnivý pěvecký výkon je zastíněn Rychtářovou teatrální rvačkou se Zdeňkem Macurou, posledním z galerie mužů zakládajících svou existenci na pronásledování popové divy. Také Richard Krajčo se ukazuje být šťastnou castingovou volbou. Part pomateného, něčím politováníhodného ctitele Macury mu sedne perfektně.
Osu vyprávění tvoří právě tento výběr "největších hitů", pásmo absurdních, žel pravdivých příhod, které bedlivě sledoval a podněcoval bulvár. Série přidává navíc jen špetku kontextu, pár povrchních pohledů do zákulisí novinářské práce. Jako připomínka známých kauz tudíž obstojí.
Dramaturgické opodstatnění těchto scén se ovšem hledá hůř. Kvůli absenci nosného konfliktu, který by jednotlivé dějové větve propojil, Ivetě zejména v prostřední části chybí spád.
Rychtářova záchranná mise nebo scény s Rajmontovým popudlivým permoníkem, jenž redaktorům cynicky oznamuje, že Bartošovou svým počínáním jednou přivedou do hrobu, jsou ale paradoxně divácky vděčnější než rozjímavé, v zásadě bezdějové pasáže se samotnou hrdinkou. Té scénář předepisuje leda plakat, nostalgicky vzpomínat a zahrnovat Artura láskou.
Plíživé pohyby
Zvolený vyprávěcí princip nám nicméně připomíná, že Bartošové v příběhu vlastního života nenáležela hlavní role. Ještě nápadněji než dřív jsou hybateli děje jiné figury.
Hrdinka nemá ani sílu o něčem rozhodovat. Její zhoršující se fyzická i psychická kondice ovšem díky procítěnému herectví Anny Fialové a práci maskérů sama vypráví silný příběh.
Hereččin prázdný pohled, plíživé pohyby a nezřetelná artikulace působivě vystihují pomalý rozklad osobnosti. Bartošová v televizním rozhovoru malátně prohlašuje, že už nechce být princeznou. Jinou identitu ale ne a ne najít. V roli matky kvůli toxickým vztahům a alkoholovému opojení není dost stabilní. Radost z návratu na pódium, kdy se znovu ocitá v centru záběru a na chvíli působí sebejistě, jí zhatí dvojice hňupů peroucích se v předsálí.
Hrdinčinu vyprázdněnost a postupné mizení si zřetelně uvědomujeme i zásluhou minimalistické scénografie a kamery Martina Douby. Tatam je extravagantní hra všech možných barev z první a druhé řady. Vyšisovaným, téměř monochromatickým záběrům dominují neutrální bílá a jasné protisvětlo. Architektura, dekorace i kostýmy herců jsou podobně sterilní.
Sytější barvy se objevují pouze v harmonické přírodě a flashbacích. Pozitivní vzpomínky na dětství, Ladislava Štaidla nebo Petra Sepešiho se proto jeví jako vzdálená, nedosažitelná realita, což odpovídá psychickému rozpoložení protagonistky. Ta už si zřejmě nedokáže představit, že ještě někdy bude šťastná.
Když ruční kamera zblízka zabírá její opuchlý, nenalíčený obličej, okraje obrazu zůstávají rozostřené, jako by ani nebyla duchem přítomná a okolní svět nedokázala vnímat střízlivě. Nestálý obraz navíc navozuje pocit lehké závratě či nevolnosti.
Kdo za to může
Iveta Bartošová tak sice zůstává prázdnou schránkou bez zřetelných motivací, o které "nikdo neví, co má doopravdy uvnitř", jak v sérii pronese krátce před svou sebevraždou v roce 2014. Zároveň ale díky zvoleným stylistickým postupům můžeme alespoň v hrubých obrysech zakusit, čím si v posledních měsících života procházela. V tom také spočívá největší hodnota série.
Stejně jako jiným telenovelám lze Ivetě vyčítat kýčovitost, schematismus nebo prvoplánové dojímání, ale nikoliv nedostatek citu a empatie.
Tvůrci nedávají jednoznačnou odpověď, zda se Bartošová stala obětí showbyznysu, vlastních závislostí, nebo pološílených mužů. Vyhýbají se ale tomu, aby veškerou zodpovědnost házeli na ni samotnou, což v sérii dělají její matka nebo Josef Rychtář. Podle nich se z problémů vyhrabe jedině vlastní vůlí.
Jako zvlášť důležitý proto vyznívá nenápadný dialog z první epizody. Ocitáme se v domácnosti Ivetina fanouška Karla Bláhy, záhadné postavy procházející všemi řadami, jejíž smysl tvůrci odhalí na samém konci.
Dcera Bláhovi mimoděk oznamuje, že začala chodit na psychoterapii, a proto se o její duševní zdraví nemusí bát. Zaskočený otec si neodpustí poznámku o "cvokařovi", ale dívka se nenechá rozhodit. Očividně je hrdá, že dokázala to, co se pro seriálovou Ivetu Bartošovou zdá být z mnoha důvodů nesmírně obtížné - řekla si o pomoc.
