Tři nové díly minisérie Iveta, které od pátku začala uvádět videotéka Voyo, pokračují ve stejném přepjatě melodramatickém tónu jako loňská první řada. Ještě intenzivněji se nabízí otázka, co tento projekt chce a může říci.
Iveta patřila k první vlně původních hraných počinů, jimiž chtěla televize Nova nalákat na svou placenou platformu, "český Netflix". Režisér a scenárista Michal Samir pojal úvodní tři díly jako nekonečný popový song své doby, podobně sladkobolně přepjatý, jen s ještě o něco temnějšími konturami, které měly od počátku naznačovat, že tahle moderní pohádka o princezně, co vyrazila do velkého světa za štěstím, neskončí šťastně.
V úvodu druhé řady se rychlým vyhlášením vítězky několika ročníků Zlatých slavíků plynule přesouváme do porevoluční doby. Po smrti životního i pěveckého partnera Petra Sepešiho v roce 1985 patří Iveta Bartošová do stáje a posléze i domácnosti producenta Ladislava Štaidla. Přičemž takto drsný obrat je namístě: tvůrci s až umanutou důsledností ukazují, jak majetnicky se k mladé interpretce chovají všichni muži v jejím okolí.
Režisér opět Bartošovou ani nezesměšňuje, ani neadoruje. Až příliš ale spoléhá na kontrast hudebních vystoupení s hádkami a bezvýchodnými stavy protagonistky. Jako by nebyl prostor, vůle či snad svolení blízkých k tomu skutečně interpretovat nějaké události z jejího života. Či alespoň zastihnout ústřední aktéry také u nějakých všednějších situací.
Ondřej Gregor Brzobohatý snaživě a místy trefně ztvárňuje blazeovaného elegána Štaidla, ale občas nejde poznat, koho vlastně hraje. Drhnou některé obraty záměrně, má jít o vykreslení člověka, co se má za vzdělance, ale zdaleka jím není?
Ještě složitější je vykreslení vztahu k Bartošové. Jejich rozkoly i návraty k sobě se dějí prostě proto, že to tak bylo i ve skutečnosti. U zpěvačky je zřejmé, že touží jen po svém milém a po potomkovi, u partnera jsou ale motivace chování zcela nerozklíčovatelné.
Autoři chtějí hlavně vyobrazit, jak na Bartošovou doléhaly tlaky nešťastného vztahu, jak se prášky či alkohol podílely na rozostřeném vnímání okolí. Celá minisérie vidí svět převážně její optikou. Středobodem druhé epizody je tak skutečný incident, kdy náhodný fanoušek na pár dní odváží zpěvačku na svou chatu. Využil toho, že ji zastihl doma ve stavu psychického zhroucení.
Kamera se tu divoce snaží imitovat vyšinutou atmosféru jako z paranoidního thrilleru, není zřejmé, kde končí realita a kde ji dokresluje posunuté vnímání hrdinů. Byť tento moment do jiného světla uvede pozdější scéna od soudu a vzniká jisté napětí, samotná epizoda je jen dalším - byť dosud nejintenzivnějším - vykreslením dezorientace protagonistky, o níž dávno víme.
Anna Fialová opět poměrně přesvědčivě hraje naivní, intuitivní hrdinku, která si nicméně alespoň v několika momentech vlastního života umí říci, že teď si za svým snem půjde chvíli sama.
Režisér Samir chce postavě dát nějakou důstojnost, vrátit jí hlas, ale za cenu toho, že minisérie je jen obtížně snesitelným pobytem v její hlavě.
Vše ožívá ve chvílích, kdy na návštěvu přijíždějí rodiče z Frenštátu pod Radhoštěm a dramatu u jídelního stolu se náhle účastní více aktérů. I tyto okamžiky jsou ale nakonec jen opakovaným a zkratkovitým popisem toho, jak především otec vyčítá dceři, že ona i sestra Ivana Bartošová hraná Eliškou Křenkovou je nechaly "na holičkách" o samotě daleko od Prahy.
Co si nakonec z tohoto nekončícího posmutnělého snu vzít? Minisérie občas funguje jako ušmudlaný retro teleport do první porevoluční dekády, kdy se v čínských restauracích servírovala japonská whisky a kdy obleky a účesy sice od 80. let lehce proměnily střih, ale vkusu nepřibylo.
Lze zkoumat jednotlivosti, třeba kdo a jak ztvárnil slavné osobnosti od Gabriely Osvaldové přes Karla Gotta po Rudolfa Hrušínského nejmladšího.
Nejživěji a nejvíce bezstarostně působí období během natáčení filmu Svatba upírů ze začátku 90. let. Dochází k chvilkám sounáležitosti mezi Bartošovou a Hrušínským, který se jeví jako první muž, co se v jejím životě nechová coby částečný či naprostý kretén, ale jako celkem chápavá lidská bytost. Bylo v tom něco víc, romance či zárodek něčeho většího? Pokud ano, proč to nevyšlo? Minisérie zůstává u náznaků, že na vině byla opět zpěvaččina nerozhodnost a neschopnost aktivněji se chopit vlastního osudu.
Klidně to tak být mohlo, ale je pak takový životní osud opravdu materiálem pro mnohahodinový příběh, pokud lze většinu témat shrnout do dvou tří vět?
Minisérie se letmo dotkne toho, jak Ladislav Štaidl působí povýšeně a opatrovnicky blahosklonně, jak mluví o vzájemné osobní svobodě, ale myslí při tom jen tu vlastní. Jde však jen o miniaturní zárodky nějaké opravdové charakterové studie. Nakonec opět platí, že hlavní emocí, kterou sledování vyvolává, je lítost, byť hrdinku opouštíme ve chvíli, kdy se po mateřské pauze vrací na pódium. Těžko říci, kolik zbude v publiku síly sledovat její další pády.
