Málokdo ze současných ruských dramatiků se těší takovému zájmu v zahraničí jako Vyrypajev. Devětačtyřicetiletý rodák ze sibiřského Irkutsku dovede přizpůsobit téma evropskému prostředí a zároveň starý kontinent zkritizovat.
Už ve svých prvních dílech z přelomu tisíciletí citoval či parafrázoval cizí látku, od Bible po hru Valentýn a Valentýna dramatika Michaila Roščina. Experimentoval na hranici lyrické prózy, volného verše a dramatu. Umělecky určující se pro něj stal přesun do Moskvy, kde začal spolupracovat s o generaci staršími tvůrci ve slavném divadle Teatr.doc. Právě tam roku 2002 představil oceňovaný, později také zfilmovaný a na karlovarském festivalu uvedený projekt Kyslík. Od něho vedla přímá cesta za úspěchem nejprve doma, později také v cizině.
Po zakázkách v Polsku a Německu nyní Vyrypajev napsal hru pro pražské Národní divadlo. Premiéru měla předminulý týden ve Stavovském divadle, rodit se však začala zřejmě ještě před loňskou ruskou invazí na Ukrajinu, která dramatika žijícího v Polska silně poznamenala. Kvůli válce zpřetrhal kontakty s domovinou, a protože má polskou manželku, přijal tamní občanství. Do Ruska už by se vrátit nemohl, hrozí mu deset let ve vězení za údajné hanobení armády. Všechny tyto dramatické události ovlivnily i Cherry Mana, kterým umělec dle vyjádření v programu nyní uzavírá kariéru.
Hra je to více než problematická. Vyrypajevův složitý aluzivní svět, v němž divák musí oddělovat to, co je myšleno vážně, od ironie a mystifikace, sám o sobě představuje příklad chaosu vetknutého do řádu. Tím většinou bývá sama forma.
Tentokrát však jako by se dramatikovi nedařilo chaos ovládnout. Text se rozbíhá do všech směrů a těká od jedné myšlenky k druhé. Tu a tam probleskne známý, většinou osvědčený princip jeho dřívějších prací, podstatná a pro Vyrypajeva charakteristická podvratnost ale schází. Že se člověku něco zaryje pod kůži, ještě neznamená, že je to srozumitelné.
Cherry Man neboli Višňový muž už názvem parafrázuje Višňový sad, poslední hru Antona Pavloviče Čechova ze začátku 20. století. V ní se majitelé vrací na zadlužený ruský statek, který musí prodat i s krásným sadem.
Novinka se naproti tomu odehrává v Americe. V domě, kterého se rozhodnou zbavit majitelé hraní Radúzem Máchou a Pavlínou Štorkovou, žijí dva sluhové s více než podivným strýcem Bernardem v podání Vladimíra Javorského. Ten se považuje za Rusa, jakéhosi nevolníka, a sentimentálně vzpomíná na staré časy za cara, kdy se ještě sušily a zavařovaly višně. Je to zjevný dvojník starého komorníka Firse, kterého panstvo na konci Višňového sadu zapomnělo na již prodaném statku. Bernard reprezentuje minulost a může být i žertovnou asociací na jinou Čechovovu postavu, strýčka Váňu ze stejnojmenného dramatu.
Zároveň je Bernard kuchař. Ostatní saturuje svými pokrmy a nicnetušícím majitelům domu na uvítanou uvaří Prcka, psa korejských sousedů. Zmínka o pojídaném zvířeti odkazuje k monodramatu Jak jsem snědl psa od jiného současného ruského dramatika Jevgenije Griškovce. Víc než s ním však Vyrypajev usiluje o dialog s Čechovem.
Postavy tohoto klasika v hovorech nedospívaly k zásadním rozhodnutím, spíše slovy vyplňovaly prostor a čas. U Vyrypajeva majitelé domu s podnájemníky občas vedou vzdáleně podobné průpovídky, jenže zároveň se snaží dotknout všech možných aktuálních témat: války, různé sexuální orientace, rasismu, xenofobie či sexuálních skandálů církve. Vše ve značně nekorektním podání, navíc až zbytečně násilně lomeným do absurdity.
Majitelé domu se jmenují Tom a Jerry, žánr absurdní grotesky však naplňuje spíš jeden z afroamerických sluhů Daniel, který je - a sám to v každé replice připomíná - po smrti. Což mu nebrání vstupovat do děje a různě, v tomto případě opravdu vtipně, jej komentovat.
Příběh vrcholí metaforickým požárem zažehnutým višňovou trestí coby apokalypsou, již způsobili takzvaní višňoví lidé, a konstatováním, že jejich čas se nachýlil ke konci. Višňovým mužem je tu strýc Bernard, Američan s domnělou ruskou identitou. Těžko to číst jinak, než že dramatik, jakkoli proevropský, vnímá i současnou ruskou válku na Ukrajině optikou někdejšího bipolárního světa - což je u textu ze současnosti udivující.
Vyrypajevovým hrám vyhovuje spíš komorní prostředí a minimum scénických prostředků. Zinscenovat Cherry Mana na velké scéně Stavovského divadla by dalo zabrat i režisérům, kteří už pracovali s postmodernou, například Janu Fričovi. Jeho dva roky stará inscenace Vassy Železnovové od Maxima Gorkého na téže scéně vyslovila tíseň a obavu z konce civilizace mnohem intenzivněji než Cherry Man.
Novinku měl v Praze původně režírovat sám autor, nakonec se jí chopila jedenatřicetiletá Kasha Jandáčková. V tak rozsáhlém prostoru a se stylově podobným dramatem pracuje poprvé, což je na výsledku vidět. Opírá se o rozměrnou a popisnou scénografii Jána Tereby. Luxusní dům na jevišti byl navržený v duchu takzvaného raumplanu, architektonického pojmu Adolfa Loose označujícího situaci, kdy jsou výšky jednotlivých místností v domě odstupňované podle toho, jakou mají funkci a symbolický význam.
Na scéně však realitu doplňují jiné prvky, které divákovi ztěžují orientaci a navíc si odporují esteticky i významově. Zadní projekce horizontu za domem střídá pohled na kaktusové pole v prérii s předtočenými intimními detaily tváří herců. V zadním plánu se rádoby přízračně pohybuje osoba v červené celotělové latexové masce psa. Těžko říct proč, když v tomto světě i mrtví mluví a vypadají jako běžní smrtelníci.
Autorem naznačeným žánrem absurdity se režisérka nechává strhnout natolik, až v závěru na scénu přivádí i původní obyvatele USA. Když má být zažehnut očistný oheň, dle romantické představy to musí provést indiáni neposkvrnění civilizací. Pomatený strýc Bernard s péřovou čelenkou na hlavě konečně nachází svou pravou identitu. Jak toto režijní řešení souvisí s původním textem Cherry Mana, se lze jen dohadovat.
Hra, kterou zahraniční tvůrce napsal přímo pro první českou scénu, vzbuzovala zájem už dopředu. Výsledek však kolabuje na mnoha úrovních, od počátečních uměleckých i osobních problémů autora přes nedostatečný dramaturgický zásah v době vzniku textu až po nešťastnou volbu málo zkušené režisérky.
Kasha Jandáčková příliš uvěřila těkavé předloze, než aby se ji snažila zpřehlednit a zvýraznit v ní jedno téma. Pokud se Ivan Vyrypajev tímto textem skutečně loučí, je to konec poněkud bezradný.
Divadlo
Ivan Vyrypajev: Cherry Man
Režie: Kasha Jandáčková
Stavovské divadlo, Praha, psáno z premiéry 26. října, nejbližší reprízy 8., 13. a 14. prosince.
