Nic není hřích. Stivínová v Národním divadle ztělesňuje podnikatelské myšlení 90. let

Marie Reslová Marie Reslová
31. 10. 2021 12:13
S dědictvím podnikatelských „devadesátek“ účtuje v inscenaci hry Maxima Gorkého nazvané Vassa Železnovová režisér Jan Frič. Na scéně Stavovského divadla sledujeme rozklad rodiny a firmy, kde stále ještě pevnou rukou vládne matka v podání Zuzany Stivínové.

Manžel, s nímž Vassa vybudovala rodinnou společnost se stavebninami, umírá. Synové a švagr na jeho smrt čekají jako na vysvobození. Chtějí dědický podíl a zmizet z domu, kde se cítí coby rukojmí. To by ale znamenalo konec podniku a s ním by se Vasse rozpadl celý svět. Prosperující firma je její rodina, které všechno obětovala a vtiskla jí svůj řád. Pro její udržení je odhodlaná udělat cokoliv.

Maxim Gorkij napsal první verzi Vassy Železnovové v roce 1910 jako obraz ruské předrevoluční krize a nejistoty, tušení nutné změny. Jan Frič s dramaturgyní Martou Ljubkovou v textu ovšem překvapivě objevili drama současné, jež svědčí o aktuální společenské atmosféře a devastujícím odkazu „budovatelských“ ideálů 90. let minulého století. Pro tuto příležitost upravili nově pořízený překlad Aleny Machoninové.

V království sádrokartonu

Na začátku vystupuje z mlhy obrys velryby. Ocitli jsme se na pláži, nebo v muzejní expozici? Muž se ženou přicházejí s kbelíky, obří tělo polévají vodou a postupně ho vytlačují ze scény dozadu, do temného prostoru připomínajícího podzemní garáž.

Symbolický smysl snového výjevu zůstává otevřený. Průhledy do zákulisí naopak uzavírají látkové kancelářské žaluzie. Velká, neútulná hala je obložená sádrokartonovými deskami, na paletě jich ještě hromada leží. Kolem masivního starožitného stolu se válejí židle, stranou opuštěné kočičí škrabadlo. A ze stropu trčí spodní část mužského těla, které jako by se propadlo z horního patra chatrnou podlahou.

Pohromadě tu nedrží nic, především vztahy mezi lidmi. Pokud se odloupne křehká slupka konvencí, jako odtrháváme papírový povrch sádrokartonové desky, rozpadají se jako sádra.

Zuzana Stivínová jako Vassa Železnovová.
Zuzana Stivínová jako Vassa Železnovová. | Foto: ČTK

Prostor, který pro inscenaci vytvořil scénograf Dragan Stojčevski, je silně obrazný, zároveň asociativně přesný, až hmatatelně konkrétní. Při pohledu na dvě menší plochy, jednu obloženou pseudokamennými pásky a druhou z betonových cihel, se okamžitě vybaví typické „devadesátkové“ stavby a interiéry. Neudržovaný prostor, jako vyprázdněný před stěhováním, odpovídá stavu duše těch, kdo ho obývají.

Herecké výkony a atmosféru výrazně určuje nazvučení. Mikroporty zesilují nejen hlas, ale také pocit odcizení a netečnosti mezi postavami. Ty jsou na jevišti často přítomné všechny, působí ale osaměle, nebo se nepředvídatelně srážejí ve vzájemné agresi jako tělesa v nějakém porouchaném vesmíru.

Místy si nejsme jisti, zda se jedná o skutečný dialog, nebo konfrontaci samomluvy v hlavách přítomných. Tím spíš, že se postavy dopouštějí takových slovních krutostí, až se zdráháme připustit, že je vyslovují nahlas.

K té zraňující komunikaci samozřejmě patří vtipné hlášky s účinkem otrávených šípů. Všudypřítomné šmíráctví a drobné i větší podrazy, obracené v humor. Také se provozuje sex, respektive cynicky otevřená nevěra, někdy možná s marnou nadějí na trochu autentického citu. A k tomu ironicky znějí popové hity o lásce.

Vassa Železnovová má ve Stavovském divadle reprízy 5. a 6. listopadu. | Video: Národní divadlo

Zmrzačení

Stivínové Vassa je bojovnice, její byznysový kostým i černý kabát připomínají uniformu. Na střízlivě upravenou tvář nasazuje profesionálně vlídnou, sebevědomou masku. City tahle zkušená hráčka a manipulátorka upnutá k vytyčenému cíli dávno vytěsnila. Je to monumentální figura, ztělesňující podnikatelské myšlení i mimikry, kult workoholismu, úspěchu a výkonu. V ženské podobě to působí zvlášť zvrhle v kombinaci s proklamovaným mateřstvím: „Pro dobro dětí a rodiny není hanba nic. Nic není hřích.“

Dominantní Vassa také evidentně udržuje sexuální poměr se svým správcem Michajlem, podřízeným, kterého využívá pro špinavou práci. Přesto režisér Frič nechává jí i všem postavám nejednoznačný prostor, v němž je místo pro pochopení. Momenty, kdy za protagonisty pociťujeme smutek, snad i soucit. Jako by se ptal: Je tohle fakt to, co chceme?

Jednu z nejvýraznějších postav Fričovy režie, Vassina mladšího syna Pavla, hraje Petr Vančura. Tělesný handicap, o kterém se opakovaně mluví, není navenek patrný, za ještě dětskou, bezbrannou vizáží o to víc vynikne zmrzačená povaha a slabošské strategie, jež volí pro přežití.

Nedospělost a závislost na matce rodiny, kterou Vassa systematicky přiživuje prezentací sebe samé jako neochvějné opory, je základním rysem většiny postav, jako ochromených její autoritou a neschopných samostatné existence. Pavel se doslova vrací k jejímu prsu, od kterého se nedokáže odpoutat. Dětinskými sny a představami o životě nebo přitroublými hláškami se projevuje starší Semjon.

Naděje vkládá Vassa do dcery Anny, kterou hraje Pavla Beretová. Jediná se nechala z firmy vyplatit a dokázala se osamostatnit. Pro matku tedy není konkurencí, ta v ní naopak předpokládá strategického spojence, který by mohl porozumět. Jenže netuší, jak moc se jí Anna podobá.

Součástí zvolené herecké stylizace, jež mimořádně přesně vystihuje současný způsob komunikace a vnímání, je také zhmotnění niterných stavů a pocitů postav. Jako v případě Pavlova kojení a touhy po ženském prsu mívá až symbolický charakter.

Například Pavlova krásná žena Ludmila, jež nezakrytě udržuje poměr s Vassiným švagrem, nosí na ruce návlek, který její končetinu monstrózně zvětšuje. Silně charakterotvorné jsou také kostýmy Marka Cpina korespondující s módou 90. let.

Pavla Beretová jako dcera Anna a Veronika Lazorčáková v roli Ludmily.
Pavla Beretová jako dcera Anna a Veronika Lazorčáková v roli Ludmily. | Foto: Patrik Borecký

Generační manifest

V souvislosti s ohlášeným předčasným odchodem Daniela Špinara z pozice uměleckého šéfa činohry Národního divadla padala otázka, zda je možné a správné, aby se zdejší soubor profiloval generačně.

Možná trochu pozdě na ni odpovídá Fričova režie, která je - konečně - umělecky velmi zdařilou syntézou mnoha inscenačních pokusů formulovat postoje generace dospívající v 90. letech, k nimž za Špinarova vedení docházelo. Vassa Železnovová s nadhledem, sebeironií, ale také empatií shrnuje polistopadové třicetiletí. Otázka je, zda o takto nevyhýbavý pohled bude mít publikum Národního divadla zájem.

Divadlo

Maxim Gorkij: Vassa Železnovová
Režie: Jan Frič
Stavovské divadlo, Praha, premiéra 27. října, nejbližší reprízy 5. a 6. listopadu.

 

Právě se děje

Další zprávy