Recenze - Ambientní a symfonické plochy rok starého alba Valtari zněly jako kdyby se islandští Sigur Rós chytali se svým šestým studiovým albem opustit planetu Zem vstříc svému nanebevzetí. Deska působila dojmem impresivní - byť skoro neposlouchatelné - cody za jejich kariérou během níž dokázali svým enigmatickým post-rockem naplnit stadiony i bodovat v prodejních žebříčcích - Valtari je dost možná jedno z nejabstraktnějších alb, které se kdy dostalo do americké i britské prodejní Top 10.
Jenže ve skutečnosti to vůbec nebyl konec kapely, jen završení jedné etapy její existence. Sigur Rós nedávno přešli od velké značky EMI k nezávislým XL Recordings a s novinkou Kveikur znovu otáčí kormidlo svého stylu, tentokrát k energickým a často i agresivním kompozicím postaveným na kytarových riffech, jež nekompromisně cupují na kusy novinářská klišé o mrazivé melancholii a islandských elfech.
Jestli na Valtari připomínala hudba Sigur Rós pomalu se snášející sopečný prach, pak na Kveikur se ocitáme rovnou uprostřed sněhové bouře. Hned úvodní skoro osmiminutová skladba a první singl Brennisteinn odhalí všechny karty - ve fantastickém sonickém Maelstromu se prohání řezavý kytarový riff, masivní dunící basa a hřmotné bicí s výraznými činely a do toho ještě Jónsi a spol. vpustí industriální pazvuky a kdesi v pozadí navíc zlověstně bouřící smyčce.
Zapomeňte na momenty éterické euforie, takhle „in your face" Sigur Rós snad ještě nikdy nezněli - místo propracovaných aranží a pečlivého budování atmosféry tu najednou máte živelnou energii a také jasně čitelné melodie. A světe div se, dokonce i něco, co připomíná refrény, které byly dosud v rejstříku kapely v podstatě zapovězené.
Stadiónový sound
Samozřejmě, že na pět let staré přehlížené desce Međ suđ í eyrum viđ spilum endalaust najdete skladby jako Gobbledigook nebo Inní mér syngur vitleysingur, které by se s trochou fantazie daly označit za potenciální „rádiové" hity klasického střihu. Aktuální druhý singl Isjaki nebo eruptivní Rafstraumur jsou jejich mladší příbuzní, na nichž Sigur Rós dotáhli rozdělanou práci při propojování epické melodičnosti s velkým stadiónovým soundem. A přitom se jim zároveň podařilo zachovat základní stavební elementy svého stylu.
Cestu ke Kveikur (v islandštině „knot svíčky") lze vystopovat na sólovém albu Go zpěváka Jónsiho z roku 2010, na němž se jeho písničkářský talent objevil ve své (skoro) nahé kráse. Pro vznik nové desky je ale nepochybně klíčový fakt, že Sigur Rós vloni opustil klíčový člen Kjartan Sveinsson, který se k triu existujícímu už od roku 1994 přidal bezprostředně po natočení jejich první desky Von.
Klávesista a vůbec multiinstrumenalista byl jediným z nejslavnější sestavy Sigur Rós, kdo měl klasické hudební vzdělání a do tvorby přispíval hlavně smyčcovými aranžemi. Valtari výrazně ovlivněné postupy moderní vážné hudby bylo podle všeho hlavně jeho dítětem. S odchodem Sveinssona jako kdyby ze sebe kapela shodila tíhu akademických postupů a do studia vstoupila jen jako trio s cílem nahrát přímočarou, agresivní rockovou desku.
Snaha by byla, ale pořád jsou to ti stejní islandští vegani, kteří hrají na kytary smyčcem a čtou existenciální filosofy. Že se původní zadání tak úplně nezdařilo naplnit je ale pro fanouška kapely velkým vítězstvím. Na Kveikur totiž znovu hrají přesně ty hymnické písničky, kterými si získali srdce fanoušků na Ágaetis byrjun a ( ) než se na dalších deskách vydali do čím dál větší abstrakce a mlhoviny.
Rock, který není
Co zůstalo je rafinovaná písňová architektura nebo láska k divným zvukům jako jsou melodie puštěné pozpátku. Páteří nové desky jsou ale bicí Orri Páll Dýrasona, který na Valtari z pochopitelných důvodů nebyl skoro slyšet. Jeho silová hra dělá ve skladbách jako je Rafstraumur nebo titulní Kveikur ze Sigur Rós nezastavitelnou mašinu a v Hrafntinna činely ozvláštňují jinak vcelku poklidnou skladbu. A když jsme u těch rytmických elementů, tak v Yfiboro se dokonce ozve pulsující techno buchar, který v druhé polovině odstartuje smršť distortovaných kytar.
A pak je tady samozřejmě Jónsiho „andělské" falsetto, trademark kapely, který se tentokrát vznáší nad bouřícími kytarami a celou destrukci jako kdyby sledoval z dálky. Je to skvělá kombinace, androgynní vokály podtrhují hymničnost skladeb a navíc kapele pomáhají, aby nesklouzla do rockového machismu. I díky Jónsimu hlasu mají Sigur Ros pořád blíže k feminnímu art-rocku třeba takových Cocteau Twins než k čemukoliv jinému, co vyprodukovala klasická rocková hudba za posledních dvacet let.
Mimochodem je to už skoro dvacet let, co publicista Simon Reynolds v časopise Wire definoval post-rock jako hudební žánr, který „používá rockové nástroje pro nerockové účely" a popsal s ním tvorbu třeba Talk Talk nebo Stereolab. Později se tato nálepka hodila třeba na počiny instrumentálních skupin Godspeed You! Black Emperor, Mono nebo Mogwai, které do rocku vnesly vlivy minimalismu či filmové hudby.
Desky Sigur Rós z přelomu tisíciletí dostaly tento žánr z undergroundových kruhů do médií a ukázali jeho posluchačsky poněkud přívětivější tvář. Na Kveikur se Sigur Rós obloukem vrátili k této původní myšlence „rocku, který není rockem" a natočili svoji nejlepší desku v novém tisíciletí.
Sigur Rós - Kveikur. CD, LP, Digital, 48 min. XL Productions, 2013.
