Rozhovor - Jako členovi rockových klasiků Cocteau Twins mu na přelomu osmé a deváté dekády ležela u nohou britská nezávislá scéna, poslední květnovou sobotu ale skotský kytarista Robin Guthrie přijíždí do Prahy jako spoluhráč klasika hudební avantgardy Harolda Budda. V Paláci Akropolis (25. května) společně představí svoji vizi ambientní hudby, v níž se proplétají Guthrieho kytarové plochy se zvukem Buddova modifikovaného klavíru.
Reverbem prosáklé kytarové plochy Robina Guthrie byly společně s nezaměnitelným vokálem Elisabeth Frazer poznávacím znakem Cocteau Twins, jedné z nejoriginálnějších kapel vzešlých z kreativního kvasu postpunkových let.
Kapela úzce spojená s labelem 4AD spolu vydržela dvě divoké dekády, během nichž stihla vydat několik zásadních a dodnes velmi vlivných desek experimentálního rocku (Treasure, Heaven or Las Vegas), ale také pohřbít vztahy mezi jednotlivými členy kapely. Po rozpadu v roce 1997 Guthrie pokračoval pod hlavičkou projektu Violet Indiana a později na sólové dráze.
Cesty Guthrieho a amerického skladatele Harolda Budda se střetly už v polovině osmdesátých let, kdy legenda hudební avantgardy spolupracovala s Cocteau Twins na jejich desce The Moon and the Melodies. Budd si poté jejich kytaristu Guthrieho pozval na své nejoslavovanější album The White Arcades, které navazuje například na jeho společný počin s Brianem Eno Ambient 2: The Plateaux of Mirrors ze sedmdesátých let.
Dalším společným počinem Budda a Guthrieho byl soundtrack k filmovému dramatu Gregga Arakiho Mysterious Skin v roce 2005 a ke konci dekády spolu natočili album After the Night Falls/Before the Day Breaks. Dosavadním vrcholem jejich spolupráce je dva roky starý počin nazvaný Bordeaux, na němž zádumčivé kytarové plochy a minimalistický klavír kouzlí úžasný emotivní ambient.
Aktuálně.cz: Vaše slavná kapela Cocteau Twins se rozpadla v roce 1998, přesto pro mnoho lidí zůstává důležitou součástí jejich životů. Jak se vyrovnáváte s očekáváním fanoušků, že budete navazovat na její estetiku?
Robin Guthrie: Musím doufat, že lidi, kteří teď chodí na moje koncerty, už takováto očekávání nemají. Bylo to tak určitě před deseti patnácti lety, od té doby jsem ale natočil už hodně desek a lidé si museli zvyknout, že dělám trochu jinou muziku, než jsem dělal s Cocteau Twins. Někdy se mi ale ještě stane, že mi přinesou na podepsání starou desku...
A.cz: Prý moc neposloucháte hudbu jiných umělců a místo toho se inspirujete hlavně cestováním. Někde jsem dokonce četl, že někdo vaše ambientní skladby nazval „sluchové pohlednice". Jak se vám líbí tento popis?
Souhlasím s ním, ačkoliv sám bych to takhle nikdy neřekl. Je pravda, že desky moc neposlouchám, místo toho hodně čtu a samozřejmě cestuji. Jsem člověk, který je velmi vizuálně založený, a proto se různá místa, která navštívím, silně odráží do mé hudby. Před pár dny jsem se například vrátil z USA, kde jsem strávil několik týdnů, a byl to velmi inspirativní výlet, už jen třeba tím, že zatímco tady na severu Francie, kde bydlím, hodně prší, zatímco v USA jsem žil na poušti, kde bylo pořádné vedro. V odlišném prostředí mám odlišný přístup ke světu a to je slyšet i v mé hudbě.
A.cz: Nesledujete současnou hudbu programově, nebo vám už nemá co nabídnout?
Snažím se mít ponětí o tom, co se v hudbě děje, vědět o nových žánrech, ale už mě to nevzrušuje tolik jako dřív. Vlastně se tím nijak nechlubím, spíše mi je to líto, protože když jsem byl mladší, byl jsem blázen do aktuálního dění na hudební scéně. Jenže jak stárnu, celkově se vzdaluji od celého toho hudebního průmyslu a všeho, co je s ním spojené. Prostě jsem se dostal do stavu, kdy je mi to všechno jedno. Nejpodstatnější je pro mě moje hudba, která je pro mě katarzí.
A.cz: Vaše současné nahrávky se drží ve velmi abstraktní rovině. Nestýská se vám někdy po psaní poněkud přímočařejších popových písní, které jste dělal třeba s projektem Violet Indiana?
Ano, stýská. Moc rád bych ještě někdy udělal další desku Violet Indiana. Nikdy jsme se vlastně oficiálně nerozpadli, jen teď žijeme v jiných zemích a je docela těžké se pravidelně potkávat. Navíc Siobhan de Maré má děti. Ale nedávno jsme se viděli a mluvili jsme o tom, že bychom chtěli něco udělat. Poslední dobou natáčím s Markem Gardenerem z Ride, což také budou písničky. Hudba pro mě vždycky měla různé odstíny a instrumentální kompozice jsou jen jeden z nich.
A.cz: V čem je psaní písniček jiné?
Většinou při nich pracuji s nějakým vokalistou, a proto je hodně důležitá chemická reakce mezi zúčastněnými. Nemůžu psát písničky pro jiné zpěváky a sedět přitom někde o samotě, musím být s nimi v jedné místnosti, musíme o hudbě mluvit a vzájemně se inspirovat. Takhle to vždycky fungovalo s Violet Indiana.
A.cz: Do Prahy dorazíte ve dvojici se skladatelem Haroldem Buddem, s nímž jste už spolupracoval na několika deskách. Potkali jste se ještě v éře Cocteau Twins v polovině osmdesátých let, pak znovu na soundtracku Mysterious Skin a vaše společná diskografie se rozrostla i v posledních letech. Změnilo se ve vaší práci za těch třicet let něco?
Bylo to vždycky velmi podobné. Na hraní s Haroldem se vždycky moc těším a zároveň z něho mám trochu strach. (smích) Harold je něco jako hudební mág, sedne si ke klavíru a kouzlí nádhernou hudbu, ale za nic na světě nechce nic dopředu připravovat. Všechno je čistá improvizace, což je pro mě trochu děsivé, protože nejsem hudebník jeho kalibru, neznám noty a hraji hodně intuitivně. Náš přístup k hudbě je jiný a naše styly se skvěle doplňují. Ale posluchači nemusí mít strach, vždycky to skvěle fungovalo, hrajeme většinou velmi pomalu, velmi atmosféricky a meditativně. Zní to trochu jako naše poslední společné desky Before the Day Breaks nebo Bordeaux.
A.cz: Je pravda, že jste Harolda Budda musel přemlouvat, aby ještě neukončil svoji hudební kariéru?
To není úplně pravda, nebo jsem rozhodně nebyl jediný důvod, proč pokračuje. Je mu sedmasedmdesát let a lidi v tomhle věku už obvykle zpomalí, Harolda ale pořád baví cestovat a bavit lidi.
A.cz: Máte za sebou také několik filmových soundtracků. Jaká je vaše metoda při jejich natáčení?
Nejdůležitější věc, kterou je potřeba mít na mysli, je to, že nejsi hvězda, ale že jen pomáháš někomu jinému vyprávět jeho příběh. Při práci na filmu dostaneš úkol, jak má být ten kus dlouhý a jaké emoce má vyprávět a jak má pomoci divákovi. A také musí dodržovat nějaké tempo odvozené od toho, co se děje na plátně. A když je ve scéně dialog, musí tam být pro něj místo. Není to až tak jednoduché, ale když jsem měl příležitost být u téhle práce, vždycky mě to hodně bavilo. Byl jsem rád, že můžu být součástí nějakého většího projektu. Nemáš moc prostoru zaobírat se svými ambicemi, tvoje role je stejná jako třeba role střihače.
A.cz: Sám máte za sebou dva animované filmy. Jak jste se dostal k této „profesi"?
Když jsem hrál sólo koncerty, měl jsem často pocit, že bych měl lidem nabídnout něco navíc než jen sebe. Ono to zase není tak úplně zajímavé koukat na člověka, který stojí na pódiu s kytarou. Dlouho jsem pro svoji zábavu fotil a taky dělal krátké filmy, tak jsem si řekl, že na to to zkusím. Když jsme hráli s Cocteau Twins, tak jsme spolupracovali se slavnými umělci, jako byl třeba Vaughan Oliver, tudíž nebylo moc prostoru na moje vlastní umění. Kdybych jim nabídl svoje fotografie, asi by se mi vysmáli.
A.cz: Budete používat animace i na koncertě v Praze?
To ne. Harold Budd si nepřeje ani žádné obrázky a já to respektuji.
A.cz: Nějakou dobu už žijete v severozápadní Francii v domě s vlastním studiem. Proč jste odešel z Londýna?
Pocházím ze Skotska, takže jsem se v Londýně vždycky trochu cítil jako cizinec. Na mě to bylo příliš rušné město a chtěl jsem trochu zvolnit a najít něco klidnějšího. Nějaké místo, kde bych mohl vychovávat děti.
A.cz: Když jsme u dětí, tak si nemůžu odpustit otázku na vaše EP Songs To Help My Children Sleep. Funguje to?
Ano! To není jen reklamní slogan! Moje mladší dcera měla jednou problémy usnout a já jsem zjistil, že má v posteli na uších sluchátka s hudbou Cocteau Twins. Docela jsem zpanikařil a sám jsem si slíbil, že jí natočím něco lepšího. (smích) Mám k těm časům trochu zvláštní vztah, žil jsem tehdy hodně divoký život a je celkem divné, když děti najdou staré fotky nebo záběry na YouTube. Nechci, aby mě znaly takhle.
