Stejně jako se do bondovek odrážely dobové nároky a představy o tom, jak by měl vypadat svižný akční film, promítal se sem dobový hudební vkus. Z role zpěváka bondovské ústřední písně se stala velmi prestižní pozice. Dostat se dnes do společnosti Shirley Bassey, Toma Jonese, Paula McCartneyho nebo Madonny je velmi prominentní meta.
Titulní skladbu k nejnovějšímu filmu Casino Royale nazpíval poněkud překvapivě Chris Cornell, frontman formace Audioslave. Nejenže je po dvaceti letech prvním mužem, který si v bondovce zazpívá, navíc se mu podařilo prosadit přes favorizovanou Alisson Goldfrapp.
Ale je jasné proč. Jeho chraplavý hlas se tu dobře snoubí s klasickým rockovým soudem i smyčci, zároveň není díky modernějším prvkům pochyb, že se píseň nahrávala dnes. Cornell a jeho skladba You Know My Name je jen dalším důkazem, jak se mění příchuť bondovských skladeb podle toho, co je zrovna v módě.
Stejně jako 60. a 70. léta přála nonšalantním, soulem, blues a sladko-kyselou melancholií prodchnutým melodiím a v 80. letech pak střídali klasiky jako Nancy Sinatrovou novovlnní Duran Duran nebo dánští hezounci A-ha.
Současné produkci z velké části vládne retro a kytary, což se logicky odráží ve volbě Cornella. Ostatně i film je retrospektivní hrátkou minimálně ve vizuální rovině.
Ještě se uvidí, jestli jeho You Know My Name přeroste film jako některé další skladby, ze kterých se staly hity; jiné naopak propadly a k úspěchu by jim nepomohla ani armáda Bondů.
Mezi nejúspěšnější interprety, kteří propůjčili svůj talent bondovské sérii, bezpochyby patří zmíněná Shirley Bassey. Nejenže nazpívala dosud nepřekonaný počet tří bondovských písní, ale všechny tři se staly klasikami. Její skladby Goldfinger, Moonraker i Diamonds Are forever definovaly žánr bondovské písně a nastavily mantinely pokračovatelům.
Naopak k těm nejméně podařeným kouskům patří třeba The World Is Not Enough (1999) od Garbage, příliš nadšení nevyvolala ani titulní skladba k Octopussy (1983) v podání Rity Coolidge.
Rozporuplné reakce vzbudila i Madonna, když nazpívala Die Another Day (2002) k poslednímu Brosnanovu Bondovi. Skladba byla v hitparádách úspěšná, ale vysloužila si zároveň nominaci na antioscarovou Zlatou malinu.
Hudba k sérii filmů o Jamesi Bondovi ale nejsou jen písně podkreslující úvodní titulkovou sekvenci. Stejně důležitou, i když ne tak ostře sledovanou roli hraje scénická hudba. V tom je s Bondem už asi navždy spjat John Barry.
Byl to on a jeho orchestr, kdo nahrával slavnou melodii z pera Montyho Normana pro Dr. No a byl to právě Barry, kdo napsal scénickou hudbu k dalším deseti bondovkám včetně klasických filmů jako Thunderball nebo Diamanty jsou věčné. Roli ústředního bondovského skladatele si s přestávkami držel až do roku 1987.
Mezi slavnými skladateli filmové hudby, kteří si zkusili scénickou hudbu k bondovce, se mihl třeba i Michael Kamen (Povolení zabíjet), Eric Serra (Zlaté oko) nebo George Martin (Žít a nechat zemřít).
Zatímco v 60. letech jsou bondovky spojovány spíše s lehkou orchestrací a elektrickou kytarou, v 70. letech se skladatelé drželi čistější, ale o to monumentálněji pojaté orchestrální instrumentace. Jedinou experimentálnější výjimkou zůstává hudba pro film Ve službě Jejího Veličenstva, kdy Barry použil tehdy velmi populární syntezátor moog.
V osmdesátých letech se začínají objevovat prvky elektroniky;a když se pak v polovině 90. let chytl skladatelského kormidla David Arnold, definitivně se mu podařilo skloubit klasický melodický odkaz starých bondovek s moderním, o poznání neurotičtějším thrillerovým zabarvením, který patří k současné akční produkci.
Arnold si získal renomé "toho, kdo znovu oživil bondovskou muziku" - od filmu Zítřek nikdy neumírá dosud nenašel konkurenci a stal se hudebním synonymem současné bondovské éry. Podílel se i na nové titulní melodii
Hudba zkrátka hraje ve výčtu bondovských artefaktů nezbytnou úlohu; je jedním poznávacích znaků a pro celou sérii stejně stěžejní jako sličné bond girls nebo nenahraditelná jako hláška: Jmenuje si Bond. James Bond.
