| Norah Jones - Little Broken Hearts (Blue Note/EMI) |
Debutové album Norah Jones nazvané Come Away With Me se v roce 2003 vyšplhalo na číslo jedna amerického žebříčku přesně v týdnu, kdy George Bush dal rozkaz k invazi Iráku. Nekonfliktní kavárenský jazz a kouzlo skromné dívenky tehdy uklidňovalo pocuchané nervy Ameriky a z Jonesové se jaksi mimochodem stala jedna z nejúspěšnějších interpretek nulté dekády. Ani čtyřicet milionů prodaných alb a deset cen Grammy ji ale nezměnilo v regulérní popovou hvězdu, sama asi moc dobře věděla, že úspěch Come Away With Me byl spíše dílem náhody a klesající křivku prodejních statistik následných alb tak nejspíše vnímala s velkou úlevou. Nebyly to ale jen čísla, ale i hudební směřování, které ji nenápadně přibližovalo k současné vlně ženského indie popu interpretek jako jsou Feist nebo Cat Power. Aktuální počin Little Broken Hearts je pak definitivním potvrzením toho, že někdejší cukrkandlová holčička se konečně proměnila v ženu.
Pomohly jí k tomu dvě věci - rozchod s přítelem propíraný v textech a spolupráce s producentem Danger Mousem (Gnarls Barkley, Gorillaz), který její nekomplikovaný autorský styl obalil do špinavého retro zvuku. Zbaven ornamentální výzdoby, může naplno zazářit její hlas i emoce a konečně máte pocit, že Norah po všech těch letech má o čem zpívat. Little Broken Hearts je emočně drásavé album, na němž se Jones vyzpívává ze svých srdečních nehod a více než cajdáček Happy Pills z pilotního singlu desku zastupují titulní píseň nebo Take It Back - temné a minimalistické kusy, které jako kdyby vypadly ze soundtracku k některému filmu Davida Lynche.
K tomu, aby se dcera slavného sitáristy Raviho Shankara stala „ženou vampem" z obalu desky, který parafrázuje plakát k jednomu exploatačnímu filmu Russe Meyera, ji pořád ještě chybí trochu odvahy i životních bojů. Zdá se ale, že s Danger Mousem našla styl, který by ji mohl pomoci zbavit se přítěže její vlastní minulosti. A žebříčkový úspěch? Tyhle starosti už má naštěstí Norah za sebou.
| Rufus Wainwright - Out of the Game (Universal) |
Americko-kanadský písničkář Rufus Wainwright je v pozici, kdy si může dovolit prakticky cokoliv a fanoušci mu to stejně zbaští. A tak jeho počiny z poslední doby zahrnují koncertní poctu herečce Judy Garlandové, intimní klavírní písně na téma shakespearovských sonetů nebo romantickou operu. V této sbírce chybělo snad už jen bombastické popové album natočené s úspěšným hitmakerem a díky novince Out of the Game si i tuto položku můžeme odškrtnout. Wainwright si k natočení svého sedmého počinu pozval do studia Marka Ronsona (Amy Winehouse, Duran Duran) a společně stvořili desku, kterou sám zpěvák už dávno ohlašoval jako svůj „nejpopovější počin".
Pop to skutečně je, ale ne ten z dnešních žebříčků. Out of the Game má mnohem blíže k sedmdesátkovým produkcím Eltona Johna, Queen nebo Davida Bowieho, v nichž se výrazové prostředky popu a rocku prolnuly do opulentních zvukových zámků, kde bouří smyčce, cinká klavír a dávkují se operní emoce. Wainwright v sobě tyto tendence měl vždycky, teprve teď jim ale poprvé naplno pustil uzdu a výsledek chvílemi směřuje až ke kabaretním či muzikálovým performancím. Někdy se ocitá až na hraně sebeparodie (Montauk), jindy připomíná jiného otevřeně gay hudebníka Patricka Wolfa, v jehož hudebním lunaparku byla vždy uměřenost sprostým slovem.
Producent Mark Ronson je mistr popové ironie, který oblečený v dobře padnoucím obleku nemá problém servírovat posluchačům šťavnatý funk i orchestrální balady. Wainwright při spojení s ním ale ztratil něco osobitého, něco, co by sahalo dál, než je dokonale profesionálně zvládnuté řemeslo. Dojde vám to při fantastické baladě Sometimes You Need, v jejíž druhé polovině smyčce jen pokorně dohrají citové pohyby zpěváka. Škoda, že zbytek desky se utápí v přeprodukovaných aranžích, kde se tísní desítky nástrojů i slavných hostů (od jeho sestry Marthy, kytaristy Nels Clineho z Wilco až k Nicku Zinnerovi z Yeah Yeah Yeahs). Radost z jeho chystané české premiéry na letních Colours of Ostrava by ale deska zkazit neměla.
| Damon Albarn - Dr. Dee (EMI) |
Fanoušci Damona Albarna se už několik let musí smířit s tím, že hrdina britpopové revoluce devadesátých let ztratil ambice dělat obyčejné popové desky a místo vlastních počinů raději dává přednost nahrávání se spřátelenými muzikanty. Opera Dr. Dee, kterou bývalý frontman Blur uvedl vloni v Manchesteru v rámci místního festivalu, je další v řadě jeho odvážných výprav do jím doposud neprobádaných hudebních míst. Za to si Albarn zasluhuje absolutorium - kdo jiný by se po afro-funkovém jamování Rocket Juice & the Moon s Fleou a Tony Allenem dokázal pustit do pastorálního psychedelického folku kříženého s komorní hudbou. Jiná otázka ale je, proč by to vůbec měl dělat.
Je samozřejmě obtížné hodnotit hudbu z opery, kterou zatím viděla jen hrstka diváků, na druhou stranu rozhodnutí vypustit ji do běžné distribuce a navíc pod vlastním jménem je signál, že Albarn nahrávce věří i jako samostatně použitelnému dílu. Technicky se tak dokonce jedná o jeho první sólovku od kolekce demonahrávek Demokrazy z roku 2003, ačkoliv mnohem osobnější tón mělo třeba poslední (vůbec?) album Gorillaz The Fall z roku 2010. Dr. Dee je navíc opravdu Albarnův sólový projekt poté, co z něho vystoupili původní iniciátoři - komiksový scénárista Alan Moore a kreslíř Jammie Hewlett.
Opera vypráví příběh dvorního alžbětinského alchymisty Johna Dee a podobně jako byl jeho geniální středověký mozek rozpůlen mezi okultismem a vědou, stojí Albarn na desce jednou nohou v písničkářství obaleném psychadelickým hávem a druhou v seriózních kompozicích. Místo prolnutí obou světů si ale musí fanoušci vybrat - operní árie nebo křehké skladby Apple Carts, The Marvelous Dream či Cathedrals, které sahají k tradici anglických folkových excentriků od Nicka Dreakea až třeba k Robertu Wyattovi.
Dr. Dee je nevyrovnaná kolekce „užitkového materiálu", která ale ve svých drážkách skrývá impozantní baladické EP, kde Albarn zní bezbranně a delikátně jako snad nikdy. Kéž by to byla předzvěst chystané a tentokrát už snad regulérní sólovky, na které prý teď pracuje.
