Čistému bluegrassu se dnes jedenačtyřicetiletý držitel čtyř cen Grammy vzdálil dávno. Jeho nejaktivnější kapela Punch Brothers sice vystupuje v nástrojovém obsazení typickém pro tento styl, avšak hudbu hraje nadžánrovou. A stejně tak Chris Thile už dekády nedodržuje pravidla své církve jako zákaz alkoholu.
Výslovně však křesťanskou výchovu reflektoval teprve na loňském sólovém albu Laysongs. Písně z něj tuto neděli představil na brněnském Jazzfestu a den nato v pražské La Fabrice, kde koncert pořádal festival Prague Sounds, dříve známý jako Struny podzimu. Symbolicky začal i skončil písní Won’t You Come and Sing for Me od bluegrassové průkopnice Hazel Dickensové oslavující nikoliv výlučnost, nýbrž sounáležitost.
Vzácný je už formát: publikum 100 minut sleduje jednoho muže zpívat s mandolínou, nástrojem na sólových recitálech nevídaným. Na pódiu La Fabriky jsou jen orientální koberec, sklenice vody a dva stojany na mikrofon, před nimiž Thile dovádí, jako by s ním šili čerti. Tleská do rytmu, dupe nohama, perkusivně tepe na korpus nástroje. Při rychlých bězích po pražcích divoce škube tělem jako loutka na provázku. Klátí se do stran, houpe v kolenou, zaklání hlavu, jak muziku fyzicky prožívá.
Když mu technik přiběhne posunout mikrofon níž, mandolinista padá na kolena a děkuje bohu. V půlce večera rockersky odhodí sako. Vždy po pár skladbách žertovně rozpráví, zatímco dolaďuje nástroj. "Teď zahraji zhudebněnou báseň Leonarda Cohena. Vlastně je to improvizace zpěvačky Buffy Sainte-Marie na Cohenovu báseň. Respektive je to moje improvizace na její improvizaci," uvádí třeba skladbu nazvanou God Is Alive, Magic Is Afoot.
Povinná četba
Stejně jako svět se ani Chris Thile nevrátil do doby před pandemií. Ta jej po více než třech dekádách vytrvalého koncertování dočasně zprostila obživy. Kvůli ní mu také rozhlas natrvalo zrušil hudební show Live from Here, kterou poslouchaly až tři miliony lidí a kde vystupoval s hosty jako písničkářem Paulem Simonem nebo zpěvačkou Norah Jones. Kvůli natáčení Thile každou sobotu létal do státu Minnesota, odkud se nad nedělním ránem vracel do New Yorku za manželkou a synem.
Muzikant tedy pomyslně pozbyl hned dvoje publikum. Dohnaný k samotě a sebereflexi, začal psát osobní skladby. A protože první pandemické léto trávil s rodinou v městečku Hudson nedaleko New Yorku, v tamním odsvěceném kostele písně natočil na sólové album Laysongs. "Z velké části vzniklo kvůli izolaci způsobené koronavirem. A podstatná část té izolace mi evokovala, jak jsem si připadal jako kluk v kostelní lavici," říká.
V jádru desky, stejně jako nynějších českých koncertů, je ani ne čtvrthodinová suita Salt (in the Wounds) of the Earth. Thile ji zkomponoval podle novely Rady zkušeného ďábla irského křesťanského spisovatele C. S. Lewise, autora Letopisů Narnie. "Navždy mě poznamenala. V naší konzervativní křesťanské domácnosti to byla povinná četba," vysvětluje na pódiu.
V knize zkušený ďábel formou dopisů radí začínajícímu pekelníkovi, jak člověka přimět zhřešit. "S velkou nelibostí se dozvídám, že tvůj pacient se stal křesťanem. Nemusíme zoufat; stovky podobných dospělých konvertitů jsme dokázali po krátkém pobytu v táboře nepřítele znovu získat," píše mu například. Thile prózu zhudebnil ve vhodnou dobu. Lewis ji vydal za druhé světové války, z jejíhož začátku se pekelník v korespondenci raduje.
"Rád bych zdůraznil, že nic z toho, co zazpívám, nejsou moje názory," distancuje se na pražském koncertu Thile, načež si oběma ukazováky u čela udělá pomyslné rohy. A pak se ujímá role satana. Trsátkem na mandolíně staccato rozezní jednu strunu, pak přidá druhou, na třetí vytvoří mollový akord a ďábelsky se rozesměje. "Ha ha ha, tak ty máš strach ze smrti," začíná pět o "tom neustálém vědomí smrti, které přináší válka".
Americký mandolinista se však nevyjadřuje k ruské agresi na Ukrajině. V křesťanství svého dětství se snaží najít něco, co kolem sebe cítí v současných USA. "Přijde mi, že kdykoliv dnes vytvoříme komunitu lidí, co se mají rádi nebo podobně smýšlejí, zároveň okamžitě začínáme démonizovat ty, které rádi nemáme a kteří smýšlejí jinak," uvažuje.
Myšlenka je do hudby těžko přenositelná. Posluchač si do ní může dosadit třeba čerstvou studii nizozemského akademika Pettera Törnberga, podle níž sociální sítě nevytvářejí bubliny podobně uvažujících osob, nýbrž je primárně konfrontují s opačnými postoji. A tím uživatele nutí se vymezovat, zatvrzovat či povyšovat nad druhé: jako první vidí to, co je politicky rozděluje, nikoliv co mohou mít společného, argumentuje studie.
Chris Thile samozřejmě není výzkumník. A když říká "sám jsem se nechtěně povyšoval nad druhé", na mysli má působení v triu Nickel Creek, s nímž jako dítě od začátku 90. let minulého století hrával špičkový bluegrass. Kapela existuje dodnes a vydala úchvatná alba. V dospělosti ale Thile také mluvil o tlaku, který v žánru vyžadujícím technickou dokonalost vede k extrémní soutěživosti. "Čím víc jsem se v dospívání vzdaloval fundamentálnímu křesťanství, tím víc jsem se odcizoval pojetí hudby jako sportu, kde podáváte co nejlepší atletický výkon," srovnává.
Nesnadno se vzdálil křesťanské komunitě, která mu například výměnou za abstinenci slibovala věčný život. A když zase začal dělat úkroky od bluegrassu směrem k popu, jazzu či komorní klasické hudbě, rozhněval část ortodoxního publika.
Chris Thile ani jedné skupině nic nezazlívá. Také v La Fabrice teď hraje převzatou krásnou píseň Church Street Blues od bluegrassového kytaristy Tonyho Rice, jehož stejnojmenné album z roku 1983 nedávno přetočil s kapelou Punch Brothers. A stejně tak zařazuje instrumentálku nazvanou podle verše z biblické Knihy Kazatel, neboť ani do kostela chodit nepřestal. Jen mezi řádky varuje před jakoukoliv komunitou, církevní či hudební, která si nárokuje celého člověka, až ho začne svazovat či zaslepovat.
Jako loutna
Hvězda večera celou dobu drží mandolínu značky Gibson z 20. let minulého století, podobný typ, jejž zpopularizoval zakladatel bluegrassu Bill Monroe. Bleskovými lety po hmatníku, virtuózními sóly a melodickou stavbou se mu Thile vyrovná. Technicky hraje dokonale, s maximálním emočním zabarvením, rytmickým cítěním i ovládáním dynamiky. Zároveň bezchybně zpívá ještě stále chlapecky křehkým tenorem, včetně působivého falzetu.
I když se zdánlivě jen doprovází, vždy nápaditě melodicky improvizuje, desítky vyhrávek vymýšlí s téměř jazzovou svobodomyslností. Je prostý žánrových omezení. Ve vlastních kompozicích i převzatých skladbách od Gillian Welchové či Paula Simona projevuje impozantní talent. V této míře, takhle rozvitý, ho člověk nevidí často.
V coververzi Dead Leaves and the Dirty Ground z repertoáru dua The White Stripes do nástroje řeže jako rocker. Vzápětí přejde do pianissima a zpaměti hraje sarabandu z partity pro sólové housle od Johanna Sebastiana Bacha, kterou před devíti lety natočil. Mandolína má stejné ladění, avšak zdvojený počet strun, osm místo houslových čtyř. Hudbu určenou pro smyčec Thile intimně přenáší trsátkem na nástroj, jenž náhle zní jako loutna, s úplně jinými barvami.
La Fabrika ani nedutá, je slyšet každé zapraskání židle. Díky pódiu postavenému na šířku Američan stojí ani ne metr od prvních řad, dvakrát dokonce obchází i mikrofon. Při každé pauze diváci extaticky aplaudují.
Thile si jejich přízeň pojistí ještě písněmi na přání. Zařadí Julep, což je se 24 miliony přehráními na Spotify největší hit jeho Punch Brothers. A nakonec se nechá vyhecovat i na coververzi Paranoid Android od rockových Radiohead. "Tomu se říká výzva. Ale láká mě to zkusit," řekne, zatváří se, jako že to neumí - a pak složitou kompozici až na pár slov vyšvihne zpaměti, včetně nápodoby kytarových a klavírních linek. Thileho muzikálnost nezná mezí.
Koncert
Chris Thile
(Pořádal festival Prague Sounds)
La Fabrika, Praha, 24. října.
