"Já jsem prostě přesvědčenej, že přes všechno, co se děje, to není úplně v p*deli," vyhrkne Michal Prokop, když se snaží vysvětlit povznášející atmosféru své nové písně Má vlast, která jinak nemá nikterak optimistický text.
Pak se ve zpěvákovi rychle probudí bývalý politik a dodá, že stále věří v pravdu a lásku, která zvítězí nad lží a nenávistí. "I když vím, že se to dnes moc nenosí," poznamená s tím, že havlovské motto opakuje tak trochu natruc době.
Má vlast je zhudebněnou básní Jiřího Žáčka i singlem, jímž Prokop na konci dubna předznamenal své deváté studiové album Mohlo by to bejt nebe… V textu figurují hraboši i krysy, sprostá lež se veze v kočáře, zatímco pravda s láskou táhnou pěšky. Skličující realitu dneška ale podle Prokopa vystihuje jiný verš. "‚Všichni věří jen své nevíře‘, to je klíčová formulace písně. Alespoň pro mě," vysvětluje a rozpovídá se o dogmatické, identitářské a netolerantní politice, již podle něj propagují "majitelé pravdy". Ti ho štvou nejvíc.
Mohlo by to bejt nebe… nicméně není protestním albem ani komentářem doby. Spíš rozehrává motivy návratů a časových smyček, ať už osobních, nebo společenských. Jiří Žáček napsal Mou vlast před více než deseti lety a je zřejmé, že určité nálady se vrací v kruzích. Nebo uměleckou hyperbolu dožene čas a slova promění v realitu. "Stejně jako Kolej Yesterday," připomíná Prokop svůj největší hit z roku 1984, v němž dva roky před havarií v Černobylu zpíval "to tenkrát ještě rostly holkám vlasy / to bylo před tím vejbuchem".
Prokop kreslí velký kruh hned v úvodu nového alba, jež otevírá blues jménem Nebe anebo cesta do pekel. "Máma mi pouštěla muziku Osvobozeného divadla, Ježkovy písně jako Strejček hlad a další. To všechno je hudba zasažená blues," vzpomíná na dobu, kdy muziku teprve začal vnímat.
Aktuální desku tak roztáčí píseň o velkých a chromovaných autech, lahvích alkoholu, jointu trávy a kytarových zesilovačích. Nejde přitom jen o dobrodružné fantazie. Autor textu Milan Šašek žil desítky let za oceánem a jeho líčení svobodné krajiny působí živě. "Ten skutečně amerikánskej text mě k tomu přirozeně navedl. Chtěl jsem to tím otevřít, protože blues je moje brána do muziky."
Kouzlo blues spočívá v opakování několika akordů, jejichž rytmus připomíná jízdu vlaku nebo dusot kopyt. Posluchače zhypnotizuje a vtáhne. Správné blues ale nesmí být monotónní - akordovou šablonu narušují muzikantské fígle, aranžérské odbočky, sóla a samozřejmě silný i prožitý text. Na podobném principu funguje celé Prokopovo album, i když čisté blues z něj zní jen občas.
Přišlo mi, že se to dá rapovat
Svou předchozí desku Sto roků na cestě vydal před devíti lety. Tehdy ho inspirovalo studio, které si doma postavil jen tak pro radost. "Já bych to asi úplně nenazval studiem," rozhlédne se kolem sebe. "Mám tu počítač s externí zvukovou kartou, reprobedny, klávesy a dvě kytary, zesilovač a mikrofon. Je to spíš pracovna." Přesto se některé z domácích náběrů dostaly až na album, například sólo na foukací harmoniku v Mé vlasti.
Když Prokop před lety pronikal do technologie nahrávání, pod rukama mu začaly růst písně, z nichž postupně vystavěl celou desku. Tentokrát se impulzem stal text Věnování od Tomáše Rorečka. "Nějak to na mě dýchlo," řekne a odmlčí se. Přestože je jinak pragmatik, k textům přistupuje intuitivně. O jejich významu mluví nerad, od autorů nechce nic vysvětlovat. Baví ho "jistá míra tajemna" a je rád, "když si ‚to‘ posluchač najde sám".
Poslední roky mu v mailu přistávaly desítky textů, často od lidí, které ani nezná. S Milanem Šaškem se seznámil při degustaci whisky až dlouho poté, co Mou vlast zhudebnil. S Michalem Bulířem se potkal až po zpracování jeho Libeňské, Roreček jako jediný z "nových" autorů slyšel své Věnování až poté, co si s Prokopem podali ruce při osobním setkání.
"Já vlastně ty texty nedělím na dobré, nebo špatné. Ani nezáleží ani na tom, jestli se mi líbí, nebo nelíbí. Ale abych se vybudil k práci, musí mě nějak oslovit," říká. Právě to se přihodilo při četbě dadaistického Věnování, které má pramálo významu, nicméně silný rytmus.
"Když jsem si ho četl, vyskočila na mě představa, že by se dalo rapovat. Jako hip hop. A ačkoliv já jsem z úplně jiné generace a skutečný rap neumím, cítil jsem, že to sype groove." Po dlouhé době vzal do ruky kytaru, motiv si nejdřív nahrál na telefon, následně ho rozvíjel v improvizovaném studiu. A vedle toho se začal prohrabovat složkou, do níž průběžně odkládá naposílané texty.
Kruhy, spirály, elipsy
Svižné a iniciativní Věnování prokreslují housle Jana Hrubého, jejichž zvuk je typický pro Prokopovu kapelu Framus Five. Český rockový houslista do ní přišel v roce 1983 poté, co jeho domovský soubor Etc… dostal zákaz vystupování, a zásadně ovlivnil podobu alba Kolej Yesterday. To pro Michala Prokopa znamenalo monumentální návrat na scénu. Po desítkách let společného hraní dnes muzikanti fungují ve výjimečné synergii, jež byla zřetelná například při vystoupení na on-line festivalu Národ sobě - kultura tobě. V pražském Národním divadle zahráli pouze ve dvou.
"Já houslím aranžérsky moc nerozumím a v demo snímcích je neumím simulovat," přiznává Prokop s tím, že má v Hrubého naprostou důvěru. Komunikují beze slov, případně popisem nálad. "Například v Prstokladu, to je Hrubý jako vyšitej. Tam nebylo potřeba říkat nic. Ve Věnování jsem mu řekl, že bych to chtěl cáklý nebo ulítlý. Aby to nebylo ani dur, ani moll. Spíš bláznivý, najednou tak trochu punk."
Přes desítky let společného hraní se stále dokážou překvapovat. "Za mě podal Honza nejúžasnější výkon ve Světu naruby," rozplývá se Prokop nad další nadčasovou písní a kruhem alba. "Ten duel dobových hraní je fantastický."
Mohlo by to bejt nebe… končí bonusovou skladbou Svět naruby, již napsal Jaroslav Ježek s Voskovcem a Werichem už v roce 1935. V podání Michala Prokopa zazněla naposledy 30. března 1969 v historicky poslední epizodě pořadu Dvanáct na houpačce. První zdejší hitparádu zrušilo vedení Československého rozhlasu poté, co moderátoři Jiří a Miroslava Černí odmítli vyřadit vítěznou píseň Běž domů, Ivane.
"Mně se ten původní snímek dnes moc nelíbí. Nahráli jsme to skoro až hystericky, ale taková byla asi doba," zamýšlí se Prokop, k němuž se po letech dostal archivní záznam.
Nová verze skladby stojí na souhře houslí a kytary, jíž Prokop odkazuje na Stéphana Grappelliho a romského kytaristu Djanga Reinhardta s ochrnutými prsty, jehož kolegové podezřívali, že své nahrávky ve studiu zrychluje. Jazzové duo přitom bylo na vrcholu ve stejné době jako Ježek, Voskovec a Werich.
Svět naruby je zároveň jednou ze čtyř písní na aktuálním albu, které stihl zaranžovat kytarista Luboš Andršt. Dalšího nahrávání se ze zdravotních důvodů bohužel zúčastnit nemohl. Ve skladbě neříkej ho zastoupil Michal Pavlíček, zbytek zastal zvukař Pavel Marcel. Ten s Framus Five nahrává ve studiích od roku 2005, vedle toho je ale zručným kytaristou především metalových kapel.
"Pavel tam nastřílel tu bluesovou kytaru asi tak, jak by to Luboš Andršt hrál, kdyby mohl," zmiňuje Prokop změnu v sestavě. Ta proběhla též na postu hráče na klávesové nástroje, za které se postavil Andy Čermák.
Úvahu o téměř 90 let starém Světu naruby uzavírá Prokop dalším velkým kruhem alba: "Když Luboš Andršt přišel na přelomu let 1969 a 1970 do Framus Five, tenkrát jako amatér do své první profesionální kapely, přinesl s sebou skladbu Noc je můj den, kterou dodnes hrajeme. Když jsem tehdy ten demosnímek slyšel, řekl jsem mu, že to zní jako Ježek zkřížený s Hendrixem. A tentokrát to Ježek zkřížený s Hendrixem skutečně je. A do toho grappelliovské housle. Proto je Svět naruby další návrat. Poslouchat to je radost."
Salámová metoda
Přestože album Mohlo by to bejt nebe… vznikalo v průběhu pandemie, jeho příběh se začal psát už na konci roku 2018. Podle zpěváka tak nejde o "covidovou desku", přestože se na ní pandemie podepsala.
Proces vzniku popisuje Prokop jako salámovou metodu. Postupné a promyšlené vrstvení nástrojů je opakem historicky prvního nahrávání Framus Five z ledna 1968. Tehdy s kapelou v karlínském Studiu A odmítli nahrávat jinak než dohromady a naživo. Hudební režisér Květoslav Rohleder zaskočeně svolil, že to tedy zkusí. "Pak vyběhl z režie a říká: ‚Sakra, to je zajímavý, co to je za hudbu!? Odkud čerpáte?‘" směje se Prokop při vzpomínce na dobu, kdy byl podle svých slov "naprostý jelito".
O půlstoletí později se nástroje nahrávají zvlášť běžně, covidová doba nicméně separaci muzikantů podtrhla. Vedle svého výkonu se Prokop ve studiu soustředil na to, aby se ve zvuku vyvaroval jakémukoliv náznaku strojenosti. Možná i díky tomu deska zní jako opak montované nahrávky. Tepe životem a posluchač nemá šanci poznat, že se sestava ani jednou nepotkala ve studiu v kompletním obsazení.
Nahodit řemen, spojit kabely
Nyní se musí Prokop s Framus Five naučit, jak novinku hrát, něco takového se jim stalo poprvé. Písně vznikaly ve studiu, společně je ještě neuvedli. Poprvé to udělají v půlce června, pomyslným vrcholem letní sezony je pro ně Festival Krásný Ztráty live, který se koná 13. a 14. srpna opět na statku ve středočeských Všeticích. Turné k nové desce je prozatím naplánováno až do konce roku.
"Všichni budeme muset nahazovat řemen a to není sranda. Nehráli jsme strašlivě dlouho," říká Michal Prokop, kterému bude v srpnu 75 let. "Já jsem ten zobák před lidmi otevřel naposledy 1. října," vzpomíná na zatím poslední koncert před publikem a ve vyprávění plynule přechází do doby, kdy pro něj hudba byla jen příležitostným zpestřením.
"Když jsem byl v politice, taky jsem hrával jsem párkrát za rok. Například když mě Vladimír Mišík pozval jako hosta," líčí své přibližně desetileté angažmá v Občanském fóru a později Občanské demokratické alianci, kde se věnoval především kultuře.
Na koncerty v 90. letech dobíhal ze sněmovny a v obleku, před nástupem na pódium jen odhodil sako a na texty se rozpomínal na místě, často za pomoci publika. "Lidi to uměli, zpívali, a mně se v hlavě spojily kabely. Jenže to mi bylo pětačtyřicet," líčí Prokop. "Hlasivky jsou jenom sval a já nevím, co ze mě půjde dneska."
Jak to dopadne, nicméně může napovědět vyznění alba, které kromě blues a zkušeného hráčství drží pohromadě i pocit lehkosti. Michal Prokop se nežene do výšek, netlačí hlas a zpívá uvolněně. Uvědomuje si vlastní limity a mění je v přednost. Když přičteme vynikající kapelu za zády a vděčné publikum před pódiem, těžko si představit, že by to mohlo dopadnout jinak, než jak napovídá název desky.
Album
Michal Prokop & Framus Five: Mohlo by to bejt nebe…
Supraphon 2021
