Chtěl pomoct muzikantům, které honil bolševik. Legenda Jiří Černý získal Anděla

Do Síně slávy cen Anděl Jiřího Černého (vpravo) uvedl Michal Prokop.
Se zpěvačkou Hanou Zagorovou v 60. letech.
Zleva Rita Klímová, Václav Malý, Václav Havel, Vladimír Hanzel, Václav Klaus a Jiří Černý na tiskové konferenci Občanského fóra 22. listopadu 1989 v Laterně magice.
24. listopadu 1989 Jiří Černý přerušil tiskovou konferenci Občanského fóra, aby oznámil světu, že komunistické vedení padlo. Vlevo Alexander Dubček a Václav Havel.
S Karlem Krylem (uprostřed) na Koncertu pro všechny slušný lidi 3. prosince 1989 v pražské Sportovní hale.
Foto: František Ortmann / Ceny Anděl
Daniel Konrád Daniel Konrád
20. 6. 2020 22:15
„Jsem vytrvalostní typ, žádný sprinter,“ říká Jiří Černý. Přestože mluví o sportu, totéž platí o jeho celoživotní novinářské činnosti. 64 let poté, co napsal první článek o muzice, se nejznámější a nejstarší stále činný český hudební kritik dočkal mimořádného uznání. V sobotu večer byl uveden do Síně slávy cen Anděl.

Bývalý přispěvatel časopisů Mladý svět, Melodie či Rock&Pop a moderátor sametové revoluce příští rok oslaví 85. narozeniny. Do Síně slávy, kam před ním vstoupili Hana Hegerová, Václav Neckář či naposledy Michal Prokop, se dostal jako první novinář v historii.

Cestu k tomu před třemi roky otevřela změna statutu, díky níž teď porotci mohou vybrat jakoukoliv "osobnost, která se celoživotně zasloužila o rozvoj hudby", vysvětluje Honza Vedral, předseda rady České hudební akademie udílející ceny Anděl. "Mám velkou radost, že si akademici změny všimli. A ještě větší, že za tu osobnost letos zvolili právě Jiřího Černého, bez jehož práce bychom všichni hudbě rozuměli daleko méně," dodává.

Černý ve svém bytě na pražské Letné při setkání s redaktorem Aktuálně.cz nezastírá, jakou má z ceny radost. Protože tato část ceremoniálu se kvůli pandemii koronaviru předtáčela, Anděla od sochaře Jaroslava Róny už převzal. Má ho hrdě vystaveného na pianinu.

"Proč předstírat falešnou skromnost, vždycky jsem chtěl, aby moje práce měla ohlas," říká, avšak vzápětí na sebe bere přísný metr. "Samozřejmě je paradox, že celý život píšu o hudbě, ač nemám hudební vzdělání. Dal jsem ale na lidi, kteří ho měli, hodně jsem naposlouchal i přečetl a vždy mě to psaní hrozně bavilo," říká držitel ceny za populární hudbu, o němž si "všichni myslí, že jsem odborníkem na rokenrol, ale já toho nejvíc opravdu vím o vážné hudbě".

Pomoc mladým

S vážnou hudbou spojil své začátky v oboru. Černý, ročník 1936, odmalička chodil do opery s maminkou. V mládí navštěvoval hodiny zpěvu, než seznal, že se mu nelíbí vlastní hlas. Jeho prvním článkem o hudbě je recenze opery Carmen, kterou napsal roku 1956 jako dvacetiletý.

Se zpěvačkou Hanou Zagorovou v 60. letech.
Se zpěvačkou Hanou Zagorovou v 60. letech. | Foto: ČTK

Protože maminka vlastnila krejčovský salon, Černý měl za komunismu takzvaný nevhodný kádrový původ a nesměl na gymnázium. Vychodil stavební průmyslovou školu, a zatímco přes den se na Smíchově učil "dělat krovy, základy, železobeton", po večerech chodil přes řeku "na bidýlko" do Národního divadla. Cestou zpět často doprovázel basisty Karla Bermana a Rudolfa Asmuse, kterých se také jednou zeptal, zda může hudebního kritika dělat někdo, kdo není muzikolog nebo nemá konzervatoř. "A oba mi nezávisle na sobě řekli, že může," vzpomíná.

Chvíli psal o sportu, kterému se věnoval i závodně. Ještě než roku 1960 završil studia žurnalistiky a češtiny na Univerzitě Karlově, nastoupil do deníku Československý sport. Po pár letech psaní a nočních služeb seznal, že je to málo, a přešel do vlivného týdeníku Mladý svět. Tam roku 1961 nahradil začínajícího spisovatele Arnošta Lustiga v roli vedoucího kulturní rubriky, i když "na úplném počátku jsem šéfoval jen sám sobě".

Právě v Mladém světě začal psát o populární hudbě. Ve srovnání s klasikou a swingem, které poslouchal v dospívání, mu rokenrol zprvu přišel primitivní, vzpomíná. "Rychle jsem ale změnil názor. A také jsem viděl, jak bolševik honí tyhle mladé muzikanty jako lovnou zvěř, a cítil jsem povinnost jim pomoct," vysvětluje.

Psaní, které se tyčí do výše

Černý, který měří 192 centimetrů, se tyčí do výšky postavou stejně jako svým psaním. Založil celou větev české novinařiny a kvalitou textů i erudicí záběru vydobyl respekt psaní o hudbě, zejména bigbítu, jak se z politických důvodů říkalo rocku. Jeho osobitý styl lze nalézt už v knize Zpěváci bez konzervatoře, kam roku 1966 napsal plastické, dodnes citované portréty Karla Gotta nebo Hany Hegerové.

Rockovou muziku sledoval od jejích počátků, nikoliv zpětně jako mladší novináři, a za pochodu také vymýšlel, jak se o ní vyjadřovat. "Zejména v začátcích jsem se setkával s výtkou, že o populárních písničkách píšu až moc seriózně," vzpomíná Černý, který si s články dával záležet a často je dokončoval nad ránem.

S článkem o kytaristovi Rolling Stones Keithu Richardsovi z čísla časopisu Melody Maker, které vyšlo 15. června 1968.
S článkem o kytaristovi Rolling Stones Keithu Richardsovi z čísla časopisu Melody Maker, které vyšlo 15. června 1968. | Foto: Jiří Koťátko

S hudebníky, které sledoval, "to" prožíval a s některými se přátelil, například Karel Gott mu vozil desky ze zahraničí. "Snažil jsem se ale nejít za jistou hranici, abych neztratil kritický odstup," poznamenává. Neimponoval mu rockový způsob života ani expresivní rockerský typ psaní, o hudbě nereferoval z pozice fanouška. Vlastní jsou mu nadhled, vtip, znalost souvislostí a mimořádná stylistika, od slovní zásoby přes umění zkratky až po rytmizaci textu.

Vždy těžil ze znalosti obou světů, klasiky i popu. "Například Lásko má já stůňu od Karla Svobody z muzikálu Noc na Karlštejně je nádherná melodie, ale kritik by měl vědět, že původně se jedná o rudolfínskou tabulaturu," ilustruje.

Rozpoznal či objevil spoustu talentů, od Petra Nováka po Karla Kryla, jemuž produkoval nejslavnější album Bratříčku, zavírej vrátka. Některé muzikanty recenzuje od začátku jejich dráhy, jako osmaosmdesátiletého Jiřího Suchého nebo čtyřiadevadesátiletou Soňu Červenou. "Viděl jsem všechny její velké operní role," přitakává Černý, který naposledy vloni napsal o recitálu Červené v pražském Ungeltu.

Vždy dbal na titulky a první věty, protože "pokud článek nezaujme hned na začátku, čtenář to vzdá". Kromě ruštiny již tehdy hovořil anglicky, což zkraje 60. let nebylo obvyklé, a tak mohl sledovat, jak se o hudbě píše na Západě.

"Když se mi něco hodně líbí, usiluji o to, aby se to líbilo i jiným," shrnuje své východisko muž, jenž nemá potřebu vynášet příkré soudy. Cynismus je mu cizí, "spíš mám sklon k sentimentu", míní. Jako kritik raději vytýká podstatné věci celku než drobné přehmaty. A když už, nespokojenost projeví s gentlemanským nadhledem. "Nepovažuji za podstatné, že mě představení chvílemi nudilo, i můj vkus je lidsky omylný," napsal typicky v jedné recenzi.

Několika texty prokazatelně pomohl: Pavlovi Sedláčkovi z divadla Semafor, který za koupi auta v Berlíně odešel od soudu s nižším trestem, neboť obhajoba citovala Černého příznivý článek. Nebo komunisty perzekvované kapele Plastic People of the Universe, kterou Černý hájil posudkem vyšperkovaným odkazy na Louise Armstronga nebo Maurice Ravela. "Vyrůstal jsem v evangelickém prostředí. Snad jsem měl nějaké puzení kázat nebo uvádět věci na pravou míru," krčí rameny.

S albem britské skupiny Jethro Tull Heavy Horses, které vyšlo roku 1978.
S albem britské skupiny Jethro Tull Heavy Horses, které vyšlo roku 1978. | Foto: Jiří Koťátko

Ideologii do hudby nikdy nepletl, striktně odděluje dílo od autora. "Když se kritik začne zabývat tím, že hudebník pije, má nemanželské děti nebo podepsal Chartu nebo antichartu, měl by okamžitě změnit povolání. Kritika není kádrování člověka, ale díla," říká Černý, jehož články o hudbě pro časopisy Mladý svět, Melodie, porevoluční Rock&Pop nebo texty ze zadních stran desek shrnuje souborné vydání knih Jiří Černý… na bílém. Průběžně je vydává Galén, zatím poslední pátý díl končí na přelomu tisíciletí.

V Mladém světě Černý z politických důvodů dostal výpověď roku 1965. Tou dobou už ale se svou první ženou Miroslavou v Československém rozhlasu vysílali první zdejší hitparádu Dvanáct na houpačce, jejíž vliv a popularitu vystihuje, že posluchači za několik let zaslali téměř milion dopisů.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy, kdy do hitparády zařadil protiokupační píseň Běž domů, Ivane, komunisté Černého z rozhlasu vyhodili. A paradoxně tak odstartovali stěžejní kapitolu jeho života.

Jiří Černý vzpomíná na konec hitparády Dvanáct na houpačce. | Video: Česká televize

Od Rockování po revoluci

Bob Dylan má své Nekonečné turné, Jiří Černý má Rockování. Od roku 1971 objíždí republiku se zřejmě celosvětově unikátním poslechovým pořadem, někdy zvaným antidiskotéka, kde pouští svou oblíbenou hudbu a komentuje ji.

V květnu 1990.
V květnu 1990. | Foto: ČTK

Původně se jednalo o rozhlasový pořad přenesený mezi posluchače, s nimiž po vyhazovu z rozhlasu nechtěl ztratit kontakt. "Věděl jsem, že v rozhlasu mám nadobro utrum. Pouštět ty věci lidem byl můj nápad, poslechové diskotéky předtím nikdo nedělal," říká po 49 letech Rockování, jež za tu dobu slyšely vyšší desítky tisíc lidí a které se odhadem za dva roky přehoupne přes hranici 5000 pořadů.

Černý pořady uváděl zprvu v pražských vysokoškolských klubech, kam si nosil gramofon na kliku. Později začal s kufry plnými vinylů objíždět Československo. "Hrozně mě baví vstát ráno s vědomím, že večer někam přijdu a tam na mě bude čekat celý sál. Že o přestávce mě lidi pozdraví, budou si prohlížet desky a vyptávat se. Dodnes mě na ulici zastavují kolemjdoucí a vzpomínají, jak chodili na moje pořady," popisuje, čím je to pro něj naplňující.

Rockování bylo o to vyhledávanější, že za normalizace Černý pouštěl těžko dosažitelnou či rovnou cenzurovanou hudbu. "Samozřejmě jsem hrál Karla Kryla nebo třeba za sebou pět písní zakázané Marty Kubišové. Ale nezastírám, že jsem se pokaždé bál, aby v publiku nebyl estébák nebo donašeč. Musel jsem se spoléhat na intuici. Někdy jsem Krylovi vymýšlel jiné jméno a někdy jsem měl takový strach, že jsem nepustil ani Vlastu Třešňáka," vzpomíná s odkazem na známého písničkáře, komunisty donuceného se vystěhovat do exilu.

S Karlem Krylem (uprostřed) na Koncertu pro všechny slušný lidi 3. prosince 1989 v pražské Sportovní hale.
S Karlem Krylem (uprostřed) na Koncertu pro všechny slušný lidi 3. prosince 1989 v pražské Sportovní hale. | Foto: ČTK

Černý otevřeně přiznává, že po vyhazovech z Mladého světa a rozhlasu nechtěl zažít další zákaz, a proto nepodepsal Chartu 77. "Taky se narodila moje jediná dcera Kateřina a já věděl, že když podepíšu, přijdu o práci a bude trpět celá rodina. Naprosto jsem s Chartou souhlasil, ale stejně jsem to nedokázal udělat, protože by pro mě všechno skončilo. O to víc si vážím těch, kteří odvahu našli, přestože měli co ztratit," říká.

U výslechu byl třikrát, naposledy pár týdnů před listopadem 1989, kdy se pak stal jednou z tváří sametové revoluce. Intenzivněji než kdy předtím nebo potom jej v těch týdnech poslouchal celý národ.

Demonstrace na Národní třídě se ještě nezúčastnil, založení Občanského fóra však už ano a celoživotní přítel Václav Havel jej poprosil, aby Černý promluvil jménem nezávislých novinářů z balkonu vydavatelství Melantrich hned při druhém protestu na Václavském náměstí.

"Později jsem místo Havla četl některé jeho texty, když byl nastydlý. Že bylo dole půl milionu lidí, jsem se snažil nevnímat, soustředil jsem na to, abych se nezakoktal a přečetl správně všechny čárky a tečky," vzpomíná novinář, který na památném záběru z Laterny magiky 24. listopadu 1989 čte Havlovi a dalším disidentům zprávu, že "všichni členové předsednictva ÚV KSČ dali své funkce k dispozici". Sotva to vysloví, v sále propukne nadšení. Dvoumetrový Černý emotivně objímá o hlavu menšího Havla a "vyvádí jako malej kluk", vybavuje si po letech moment, kdy se komunistický režim definitivně zhroutil.

24. listopadu 1989 Jiří Černý přerušil tiskovou konferenci Občanského fóra, aby oznámil světu, že komunistické vedení padlo. Vlevo Alexandr Dubček a Václav Havel.
24. listopadu 1989 Jiří Černý přerušil tiskovou konferenci Občanského fóra, aby oznámil světu, že komunistické vedení padlo. Vlevo Alexandr Dubček a Václav Havel. | Foto: Wikimedia Commons - Jaroslav Kučera (CC BY-SA 3.0)

Nalejvárna Havlovi

Po sametové revoluci Jiří Černý odmítl nabídku stát se mluvčím Občanského fóra i ministrem kultury. Dva roky šéfoval hudebnímu časopisu Rock&Pop, který spoluzakládal, a protože do muziky nadšeného Václava Havla po revoluci vyhledávali světoví rockeři, Černý před každou takovou návštěvou dával prezidentovi "nalejvárnu".

Roku 1996 s prezidentem Václavem Havlem na recepci s britskou královnou Alžbětou II. a jejím manželem princem Philipem, vévodou z Edinburghu.
Roku 1996 s prezidentem Václavem Havlem na recepci s britskou královnou Alžbětou II. a jejím manželem princem Philipem, vévodou z Edinburghu. | Foto: ČTK

Díky tomu osobně poznal písničkáře Paula Simona, kapely Pink Floyd a Rolling Stones, které roku 2003 uváděl na pražské Letné, nebo zpěváka Toma Waitse, na jehož koncertu v Kongresovém centru roku 2008 ještě Černý seděl po boku Václava Havla. Ten tři roky nato zemřel. "To samozřejmě byla ztráta člověka, kterého jsem si celoživotně vážil. Znali jsme se od dob, kdy jsme jako kluci chodili do tanečních kurzů mistra Floriana," doplňuje.

Celé ty roky Jiří Černý dál vytrvale psal o hudbě, nyní už do svobodných novin a časopisů. Od 90. let začal opět recenzovat klasickou hudbu, pro Aktuálně.cz dnes píše o přenosech z newyorské Metropolitní opery do českých kin. A stejně tak se po revoluci vrátil do rozhlasu, kde zažil několik otřesů a například roku 2008 bránil tehdy mladé Radio Wave, když ho rada napadla kvůli písni kapely Primal Scream.

Sám se naopak dočkal podpory vloni, kdy mu vedení rozhlasu náhle zrušilo dlouholetý pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Stalo se tak poté, co Černý odmítl nabídku snížit si honorář na polovinu. Když na jeho podporu vznikla petice s více než 3000 podpisy, management couvnul. Dnes je Černý zpět jako externista, na Vltavě má pořad Sedmé nebe Jiřího Černého.

Dál objíždí republiku s pořadem Rockování, který ve svobodných podmínkách nabral pevnější kontury. Například každé poslední pondělí v měsíci se koná v břevnovském kulturním centru Kaštan, předposlední týden v měsíci zase objíždí Moravu. "Vím, kde tam budu spát, kdo mi bude vařit. Navíc jedna kamarádka je vynikající masérka, o důvod víc se těšit," zmiňuje.

Jeho posluchači už dnes díky internetu mohou najít kdykoliv cokoliv, a tak chodí zejména poslechnout si Černého, autoritu spatra hovořící, písně i souvislosti komentující v průběhu více než dvou hodin. "Kolem pořadů vznikla komunita lidí, kteří mají rádi hudbu a vyznají se. Dnes někteří častěji dávají tipy mně než já jim," usmívá se Černý, který ročně uvede okolo 120 večerů.

Pořadatelům dává na výběr ze seznamu zhruba 200 interpretů a kapel. "Největší zájem je o Boba Dylana, Leonarda Cohena, samozřejmě Karla Kryla a Jaromíra Nohavicu, dále Hanu Hegerovou, Jiřího Suchého nebo Roberta Křesťana," vyjmenovává.

Jen tak být v autě

Přestože mluví třeba také o třiačtyřicetileté country a bluesové zpěvačce Rhiannon Giddensové, tvorbu nejmladší generace sleduje přece jenom zpovzdálí.

V tomto ohledu není tak vytrvalý jako jeho někdejší vzor, dnes již nežijící jazzový kritik Lubomír Dorůžka, který do své smrti v roce 2013 recenzoval nahrávky mladých českých muzikantů a udržoval mezigenerační kontakt. "Já jsem v určité době pochopil, že některé věci se nedají stihnout," vysvětluje Černý.

Za poslední generaci, kterou sleduje osobně a od jejích začátků, označuje dnešní padesátníky jako svého oblíbeného irského písničkáře Glena Hansarda.

Celoživotní hudební lásky neztrácí ze zřetele: aktuálně se těší na právě vydané album Boba Dylana a zrovna dočítá knihu I’m Your Man od Sylvie Simmonsové, do češtiny přeložený životopis Leonarda Cohena. Jeho pražský koncert v roce 2008 sledoval Černý z první řady a označuje jej za svůj největší hudební zážitek. "Knihu dočtu do dvou dnů, zatím mě velmi baví a je výborně přeložená," chválí.

Se svou druhou ženou Jitkou, se kterou jsou svoji od roku 1972 a vychovali dceru, žije na pražské Letné. Největší radost mu dělají návštěvy osmileté vnučky. Jako celoživotní sportovec, jenž za jediný den ujel na kole 340 kilometrů z Prahy do Hodonína nebo absolvoval triatlonový závod Železný muž, ještě před deseti lety chodíval běhat do nedalekého parku Stromovka. "Asi jsem si tím zničil klouby, ale zase jsem si udržel srdce a plíce," shrnuje.

Před sedmi roky obdržel Cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby. Anděla teď z rukou loňského laureáta Michala Prokopa převzal krátce poté, co měl nedlouho před pandemií koronaviru úraz a strávil několik měsíců v nemocnici. Dnes už je ale Černý v pořádku, od návratu ze špitálu napsal dva články a na rotopedu za necelou hodinu našlapal 14 kilometrů.

Jiří Černý s cenou Anděl.
Jiří Černý s cenou Anděl. | Foto: František Ortmann / Ceny Anděl

"Mrzí mě akorát, že nějakou dobu zřejmě nebudu moct za volant," říká čtyřiaosmdesátiletý majitel octavie, kterou nejraději řídí sám. I když s náročnějšími trasami mu už několik let pomáhají jeho šoféři řečení Black Drivers, tedy Černého řidiči, v čele s Petrem Smetánkou.

Na autě má nejraději, jakou mu poskytuje svobodu. "Skoro 50 let jezdím po stejných silnicích, vidím, jak se ta země neuvěřitelně proměnila k lepšímu, a pořád jsem se toho nenabažil," říká.

Když chce, tři hodiny řídí a neřekne ani slovo. "A když chci, zastavím si a jdu se podívat na potok. Nebo na koně, protože já mám hrozně rád zvířata. Když vidím louku plnou koní, nemůžu jinak. Zastavím a jdu se na ně podívat," uzavírá Jiří Černý.

Asi chtějí, aby jim hudbu někdo předkousal, aby nemuseli poslouchat každý měsíc 60 nových cédéček, myslí si legendární publicista Jiří Černý. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 9 minutami

V Lyonu byl postřelen pravoslavný kněz ve chvíli, kdy zavíral kostel. Jeho stav je vážný. Údajný pachatel je na útěku, uvedla policie

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Macron připustil, že chápe šokující dopad karikatur, odsuzuje ale násilí

Francouzský prezident Emmanuel Macron si podle svých slov uvědomuje, že karikatury proroka Mohammeda mohou být pro někoho šokující, ale zdůrazňuje, že odsuzuje násilí. Macron poskytl v pátek rozhovor katarské televizi Al-Džazíra, která ho má odvysílat v plném znění dnes. Francouzská média z něj už zveřejnila výňatky.

Macron se v minulých dnech vyjadřoval k islámskému extremismu, jemuž připsal násilí spáchané radikály ve Francii. Jeden z nich 16. října zabil francouzského učitele, který ve výuce použil karikatury s Mohamedem. Ve čtvrtek zabil v bazilice v Nice útočník nožem tři lidi. Podezřelý je mladý Tunisan, motiv jeho činu se vyšetřuje. V těchto dnech slavili muslimové Mohamedovy narozeniny a v pátek vyšli v mnoha muslimských státech do ulic. Předmětem jejich kritiky i velké zloby byl často Macron a Francie.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Millman si v Nur-Sultanu zahraje o první titul, Rubljov je letos popáté ve finále

Australský tenista John Millman bude mít na turnaji v Nur-Sultanu šanci získat první titul na ATP Tour. V nedělním vyvrcholení turnaje se střetne s Francouzem Adrianem Mannarinem, jenž bude hrát jubilejní desáté finále v kariéře.

Čtvrtý nasazený Millman postoupil do finále po dvou obratech. Ve čtvrtfinále odvrátil dva mečboly Tommymu Paulovi a dnes s jiným Američanem Francesem Tiafoem prohrál opět první set, ale zvítězil 3:6, 6:4, 6:4. O titul jednatřicetiletý Millman neúspěšně bojoval v roce 2018 v Budapešti a loni v Tokiu.

Naopak suverénní je zatím v kazašské metropoli třetí nasazený Mannarino, jenž na Astana Open ještě neztratil set. Dvaatřicetiletý Francouz v semifinále zdolal finského kvalifikanta Emila Ruusuvuoriho a zajistil si první finále v sezoně. Z devíti dosavadních zápasů o titul vyhrál Mannarino jediný loni na trávě v Hertogenboschi.

Rubljov už je v pátém finále

Ruský tenista Andrej Rubljov potvrdil výbornou formu z posledních týdnů postupem do finále halového turnaje ve Vídni. Pátý nasazený hráč v dnešním semifinále porazil vítěze z roku 2018 Kevina Andersona z JAR, který zápas za stavu 4:6, 1:4 vzdal kvůli zranění pravé nohy.

Třiadvacetiletý Rubljov bude hrát páté finále v sezoně, a pokud zvítězí, stane se nejúspěšnějším tenistou v počtu titulů na letošní ATP Tour. Jeho nedělním soupeřem ve vídeňské Stadthalle bude senzační čtvrtfinálový přemožitel Novaka Djokoviče Lorenzo Sonego, který v druhém semifinále porazil 6:3, 6:4 Brita Daniela Evanse. Pětadvacetiletý italský tenista se do hlavní soutěže dostal jako lucky loser z kvalifikace a čeká ho boj o druhý titul v kariéře.

Moskevský rodák Rubljov z posledních 19 zápasů prohrál pouze jediný ve čtvrtfinále Roland Garros se Stefanosem Tsitsipasem. Během této úspěšné série vyhrál turnaje v Hamburku a Petrohradu, v lednu před koronavirovou pauzou triumfoval v Dauhá a Adelaide. Tento týden ve Vídni Rubljov nejenže ještě neprohrál set, ale ani jeden z 28 gamů na podání. Ve čtvrtfinále vyřadil obhájce titulu a domácího favorita Dominica Thiema.

Tenisový turnaj mužů v Nur-Sultanu (tvrdý povrch, dotace 337.000 dolarů):

Dvouhra - semifinále: Mannarino (3-Fr.) - Ruusuvuori (Fin.) 7:5, 6:2, Millman (4-Austr.) - Tiafoe (USA) 3:6, 6:4, 6:4.

Tenisový turnaj mužů ve Vídni (tvrdý povrch, dotace 1.550.950 eur):

Dvouhra - semifinále: Rubljov (5-Rus.) - Anderson (JAR) 6:4, 4:1 skreč, Sonego (It.) - Evans (Brit.) 6:3, 6:4.

Další zprávy