Rozhovor - Japonští mistři náladového instrumentálního rocku Mono budou jedním z hlavních taháků sobotního programu na festivalu Colours of Ostrava. Do České republiky se posledních pět let vracejí s železnou pravidelností, vůbec poprvé ale předvedou svoje zasněné kompozice před festivalovým publikem.
Tokijský kvartet vznikl v roce 1999 - ambiciózní kytarista Takaakira Goto a jeho tři kamarádi byli tehdy ovlivnění hlavně Sonic Youth a My Bloody Valentine. Už od druhé desky One Step More and You Die (2002) dostal ale zvuk Mono nový rozměr díky inspiracím z klasické a avantgardní hudby či filmových soundtracků od Beethovena přes Góreckého až k Morriconemu. Album vydané v zámoří na nezávislé značce Arena Rock kapelu zařadilo mezi špičku post-rockového žánru.
Ani využití služeb velkého orchestru na zatím poslední desce Hymns to the Immortal Wind (2009) kapelu neposunulo do art-rockových vod. Hudba Mono si drží svoji intimitu a emoční bohatství.
Album (stejně jako předchozí You Are There) produkoval Steve Albini. Na pomoc důležitých jmen nezávislé scény si ostatně Mono stěžovat nemůžou - už natáčení jejich debutu Under the Pipal Tree sponzoroval jazzman John Zorn (deska se dostala do distribuce jeho labelu Tzadik).
V Ostravě Mono stvrdí svůj návrat na pódia po roční hibernaci, jak přestávku sami popisují. „Pauzu jsme si dali kvůli přípravě desky," vysvětluje leader kapely Takaakira Goto. „Scházeli jsme se a tvrdě zkoušeli, ale samozřejmě to není to stejné jako hrát koncerty. Bylo příjemné si vzít volno, ale na živém hraní je něco energizujícího. A také nám chyběl život na šňůře a přátelé ze všech koutů světa."
Přestávka byla více než zasloužená. Předtím jste skoro deset let koncertovali po celé zeměkouli. Museli jste být z konstantního hraní už pořádně unavení...
Jednoho dne podobně hektický program musí nutně skončit a my už budeme hrát jen občas při speciální příležitosti. Zatím ale máme pořád stejné ambice - chceme naši hudbu předvést na co nejvíce místech světa. Ještě jsme do spousty zemí nezavítali, a dokud můžeme, chceme to alespoň zkusit.
Proč jste se vůbec rozhodli dělat instrumentální hudbu?
Od samého začátku nám bylo jasné, že chceme dělat muziku s dvěma kytarami, baskytarou a bicími. S vokály jsme nikdy nepočítali, už proto, že nikdo z nás neumí zpívat. Jednoduše jsme se dohodli, že zpěv se do naší hudby nehodí. Jestli se někdy v naší hudbě objeví nějaký zpěv, pak jedině sbor.
Ve světě platíte za hvězdy post-rockového žánru, za což kromě vaší hudby může právě i poctivé koncertování. Jaká je ale vaše pozice v Japonsku?
Je pravda, že ve světě jsme určitě známější než doma. V Japonsku absolutně dominuje komerční pop a j-rock a nezávislé kapely nemají moc šancí prorazit. Samozřejmě máme doma nějaké fanoušky a na letošek zde chystáme koncerty s Boris a Envy. Hudba je univerzální jazyk a jsme šťastní, že tolik lidí mimo Japonsko rozumí tomu, co chceme naší hudbou říct. Dokazuje to, že hranice mezi lidmi jsou imaginární.
Vy jste se od samého začátku vymezovali proti masovému popu, který je v Japonsku postavený skoro výhradně na výrazné image...
Japonsko je vlastně docela malá země a prorazit se tam snaží strašlivé množství kapel. My jsme si řekli, že bude možná paradoxně jednodušší, když vyrazíme do světa a zkusíme to nejdříve tam. Svět populární hudby v Japonsku je nám naprosto cizí a v žádném případě se do něj nesnažíme zapadnout.
Hraje teď v Japonsku nějaká nová kapela, kterou by si posluchač neměl nechat ujít?
Bohužel toho o současné nezávislé scéně v Japonsku vím opravdu málo. V zemi trávím příliš málo času.
Je nějaký rozdíl mezi fanoušky v Japonsku, Americe a v Evropě?
Většinu času žádný rozdíl není. Po celém světě jsou k nám lidé stejně milí. Nicméně existují určité kulturní rozdíly, kvůli nimž jsou japonští fanoušci na koncertech maličko rezervovanější a tišší ve srovnání s Amerikou a Evropou, kde jsou lidé zvyklejší dávat svoje emoce najevo mnohem otevřeněji.
Pro fanoušky na západě mají japonské kapely pořád zvláštní nádech exotiky. Vy jste navíc hodně inspirovaní západní hudbou, od klasiky po experimentální rock. Co japonského zůstalo ve vaší hudbě?
Kultura naší země je v nás pořád zapsaná, byť jen na stupni podvědomí. Možná nezníme jako nic, co přišlo z Japonska, ale kultura se v naší hudbě přesto nenápadně projevuje. Emoce zapsané v naší hudbě rozhodně ovlivňuje, odkud jsme přišli.
V rozhovorech často zdůrazňujete, že se nepovažujete za post-rockovou kapelu. Raději hovoříte o svém stylu jako o "současné vážné hudbě" a na poslední desce jste dokonce měli komorní orchestr s 28 členy. Nechystáte se úplně opustit kytary?
To určitě ne, naše kořeny v instrumentálním rocku jsou příliš hluboké. Nicméně nás vždycky inspiroval Beethoven a vážná hudba; sám jsem se kvůli tomu doučil v zapisování not a rozepisování partů pro orchestr. Ale moje znalosti v hudební teorii nejsou nijak pokročilé.
Na začátku je vždycky idea zvuku, kterou se pak i s pomocí učebnic snažím zpracovat do notového papíru. Protože nahráváme v Americe, kde nejsou studia zrovna levná, musíme mít party rozepsané dopředu. S klasickými nástroji jsme začali na albu You Are There a při nahrávání Hymn to the Immortal Wind jsme nad nimi strávili hodně času.
Jak to vypadá s novou deskou? Je už materiál připravený k nahrávání?
Máme spoustu nového materiálu, ale deska rozhodně není hotová. Po tomto krátkém turné se vrhnu na psaní zbylých písní a pak uvidíme, jak to všechno bude fungovat jako album. Pořád se snažíme posouvat náš sound a riskovat při hledání nových cest. Deska bude samozřejmě pořád znít jako Mono, ale zároveň doufám, že naše hudba znovu povyroste do něčeho nového. Nechceme ale ani bezhlavě experimentovat, důležité je, aby v hudbě zůstaly naše emoce a upřímnost.
Bude album znovu produkovat Steve Albini jako ta předchozí?
Zatím netušíme, s kým budeme natáčet.
Jaké to bylo spolupracovat s člověkem jeho kalibru?
Na začátku jsme byli hodně nervózní. Je vynikající producent, který do posledního puntíku rozuměl tomu, co chceme s naší muzikou dělat.
Vaše hudba vyžaduje hodně pozornosti, nicméně vaše zastávka v Čechách se odehraje na velkém festivalu. Nemají na takových místech posluchači problém naladit se správně na vaši hudbu?
V tom nevidím problém. Milujeme festivaly stejně jako malé intimní kluby nebo koncertní sály. Na festivalech je obrovská výhoda to, že se pod pódiem sejde spousta lidí a čiší z nich obrovská energie. Do Ostravy se moc těšíme, doufám, že tam uvidíme svoje staré známé.
