Číst nekrology v českých médiích je zvláštní zážitek; a o těch „kulturních" to platí dvojnásob. Nejvíc ze všeho připomínají vyfotoshopovaný portrét, vyplněný dotazník nebo patetickou přihlášku do konkursu na dobré místo. Data, jména a názvy tvoří síto, kterým velmi často propadne to nejdůležitější.
Nejde o to někoho soudit ani o to, že celého člověka dělají i jeho prohry; to asi nakonec ví každý sám, byť o tom nemluví. Je však důležité pojmenovat a zařadit jeho tvorbu, pokusit se vyjádřit, co nabídla a jak nás ovlivnila - i když jde o tak subjektivní věc, jako je kultura a umění.
Nezpochybňujeme, že za oním „o mrtvých jen dobře" je i upřímná úcta. Stejně jako jsou za ním přirozeně lidské motivy - tedy snaha, abych ani já nebyl přísně souzen, nebo dokonce jakási „magická" představa, že se snad poklonou před „majestátem smrti" sám vyhnu nevyhnutelnému konci.
V českém prostředí to má ovšem ještě dvě specifika. Napsat a přijmout pravdu o veřejném působení dotyčných by znamenalo připustit si hlavně svoje společenská, zejména ta předlistopadová selhání a kompromisy. A na to čeští čtenáři a diváci nejsou příliš zvědaví. Uhlazené verze nekrologů tak připomínají pohlednice nebo staré fotky, které je možné občas nostalgicky prohlížet a pak hned schovat do šuplíku.
Má to však ještě hlubší než „politické" kořeny. Za onou idealizací je obecná zdejší nechuť rozlišovat, kriticky myslet, uplatňovat (sebe)reflexi. Na tuto konejšivost také sází většina české (pop)kultury, která nabízí jen zlehčování nebo patos, díky němuž se můžeme raděj dojímat nad vlastní ušlechtilostí. A na toto všechno často sázel i Pavel Vrba. Berte proto, prosím, následující text nikoli jako projev neúcty k jednomu člověku, ale jako snahu tento stav změnit. (red kul)
Názor - „Pěnu s vůní jablečnou, vyvanutý sprej, telefon, cos ustřihla mu šňůru. Knížku krásně zbytečnou, co má lživý děj, píše se v ní, jak se lítá vzhůru…" Tenhle text, který nevyhnutelně umí nazpaměť každý, kdo má v Čechách uši, byť by se bránil sebevíc, mě odjakživa čímsi děsil.
Jeho kulisy a rekvizity byly čímsi surrealisticky hororové a při lehkém vánku překvapivě skřípaly. A otázky, které pokládal, mě pronásledují dodnes: Proč ta ženská stříhala tu šňůru? A co je divného na tom, že se v knížce (třeba v Pěti nedělích v balónu) píše o tom, jak se létá vzhůru? A kde je ona lež?
Lživý děj měl i umělecký příběh Pavla Vrby, ryby ve vodě československé socialistické parodie na šoubyznys. Opět mám při pročítání nekrologů pocit, jako bych četl o někom jiném než o tom, jemuž jsou věnovány. Odešel bohém a básník, dočítám se. Pan Textař, píše překvapivě i Jan Rejžek v Lidových novinách. Poslední rozevlátý umělec šedesátých let, četl jsem v jiném nekrologu.
Samozřejmě, všechny tyhle nálepky by šlo odmávnout s tím, že „takhle se u nás nekrology píšou", a že zmíněná označení pocházejí z citací Vrbových známých, spolupracovníků a přátel. Mám ale dojem, že odhalují optiku, kterou široká česká veřejnost neustále pohlíží na osobu umělce: jako na mistra zábavy, kterému je dovoleno „tak trochu zlobit" případně dělat věci, které mu leckdo tajně závidí.
Spořádaný bohém
Pavel Vrba si až do konce života udržoval tak trochu rozevlátý vzhled a zásadně nepózoval bez sklenice vína. Pokud z něj tohle dělalo umělce a bohéma, má zdejší veřejnost opravdu nízké požadavky; Vrba navíc nikdy během své kariéry ani na vteřinu nenechal své „bohémství" ohrozit svou úspěšnou kariéru. A pokud jde o loajalitu k režimu, byl pravým opakem bohéma - spořádaným občanem plnícím bezchybně zadání.
Stejná spořádanost provázela i jeho tvorbu. Pokud se režimem tolerovaný umělec nechtěl ocitnout bez ochranných křídel a toužil se svým uměním živit, nezbývalo mu než dát se cestou angažovaného pohůnka, nebo utéci se k neutrálním až sterilním tématům. Tato druhá strategie fungovala lépe, texty písní Pavla Lišky si patrně nikdy nikdo nezpíval a nezpívá, zato bezobsažnou slovní vatu od Vrby, Vostárka, Rytíře a spol. si broukají desetitisíce, aniž by o ní nějak přemýšlely.
Je třeba nezapomínat, že vše, co se po dobu dvou dekád před rokem 1989 vyvalilo z rádií, bylo schváleno cenzurními orgány. A je třeba si uvědomit, že posluchači tesknící po zlatých časech hezké české písničky vlastně tak nějak sentimentálně touží po tom, aby jim to, co je to správné umění a zábava, bylo i dvacet let po „plyšákovi" diktováno a následně servírováno shora. Vrbovy texty jsou - zkrátka proto, aby jejich autor nepřišel o práci - buďto lovesongy nebo vágní, kýčovitými obrazy přetékající úvahy a imprese.
Dva příklady za všechny: Ať máš patnáct - třicet - padesát let. Ať jsi mlčenlivej nebo král vět. Ať si namlouváš, jak dobře znáš svět a i sebe sám. Ať máš úspěch nebo ujel ti vlak. Ať máš plány nebo žiješ jen tak. Ať jsi plejboj nebo znuděnej vrak, to všechno je klam. To když se zamiluješ, tam kde byl rozum, je cit. Ve vzduchoprázdnu pluješ, je zmatek tam, kde byl klid. A jeden „artovější": Křídlení je v nás rozblázněné i způsobné. Křídlení je v nás dělitelné i násobné. Ucítíš Křídlení, když sníš. Utichá Křídlení, když víš.
Verbální opulence
A nyní malý rozbor. Banalita obou ukázek by měla být zřejmá na první přečtení; schválně si to zkuste nahlas. Ovšem v kombinaci s líbivou melodií člověk poslouchá a vlastně ani neví co, dokud se stokrát opakované nic nestane nedílnou součástí jeho života. Co nám Pavel Vrba tedy sděluje? Láska měří všem stejně a snění není totéž, co bdělý stav střízlivého uvažování. Ve veršované podobě jsou tyto nepřekvapivé informace opentleny rekvizitami jako ze špatného fundusu. Trocha světovosti a únavy životem, rezolutní mávnutí rukou („všechno je klam"), k tomu podivný nehezký novotvar křídlení…
Jistěže si uvědomuji, že poezie je tu od toho, aby používala jiné jazykové prostředky než suché konstatování - například hyperboly a metafory. U Vrby ale zarážejícím způsobem kolidovala verbální opulence s chudobou témat. Přes lásku-pásku a jakési blíže neidentifikovatelné žasnutí se zkrátka nikdy nedostal. Takže byl vlastně dokonalý: posluchači středoproudých rádií netouží po ničem, co by je překvapilo, chtějí cítit jistotu v podobě nekonečného opakování toho, co znají.
A s Pavlem Vrbou se rozhodně nebylo čeho bát. Ale neříkejme tomu umění, neříkejme tomu poezie! Protože bez objevnosti vize, prostředků jejího naplnění (tedy jazyka) a bez splnění kategorického imperativu autenticity se o umění ani poezii nejedná.
Nechci Pavlu Vrbovi nespravedlivě křivdit, proto tu nehodlám detailně srovnávat jeho produkci s dílem písničkářů všech žánrů, kteří píší „do vlastních úst", natož s dílem hudebníků zhudebňujících poezii - tedy slova psaná proto, aby jej unesl papír, nikoliv formát tříminutové písničky, která má byt sdostatek krotká na to, aby byla často hrána v rádiu a přinášela nehynoucí slávu a tantiémy.
Jde totiž o nesrovnatelné disciplíny. Ale přeci jen, a to se netýká jen Vrby: tematická i řemeslná zdatnost, a především autenticita a hloubka prožitku písňových textů Karla Davida, Miroslava Waneka, Filipa Topola, Jiřího Dědečka, Petra Fialy, Vladimírů Merty, Václavka i Kokolii a desítek dalších strčí do kapsy celou českou pop music. Už svou odvahou jít s kůží na krk.
Poražený i titán
Psát písňové texty na hotovou hudbu, navíc pro z velké části zaměnitelné a nevýrazné interprety, je nevděčná práce připomínající ze všeho nejvíc - jak zní okřídlené rčení - „luštění křížovek". Je třeba se přirozeně trefit do rytmu, vyhmátnout chytlavý slogan, dlouhé tóny vhodně vyplnit slovy „dál, víš, smím…"
Spíše mechanická činnost než platforma pro hlubokou introspekci, touhu dívat se na okolní svět jedinečnou optikou či spouštění gejzírů imaginace. Interpreti by o něco takového ostatně z velké většiny ani nestáli: Lucie Bílá, která má schopnou textařku v Gábině Osvaldové (slyš nezestárlé průlomové album Missariel), v jednom rozhovoru prohlásila, že Osvaldovou požádala, aby pro ni psala jednodušeji.
Mám-li dílo Pavla Vrby srovnávat s prací jeho kolegů, docházím k názoru, že byl průměrný a jeho největší slabinou byla touha navršit na sebe co nejvíc krásných, romantických i „velkých" slůvek, jejichž hodnota se tím nevyhnutelně vytrácela. Srovnejme Vrbu s nedostižnou univerzálností Jiřího Suchého, který každý banální rým typu „sám - klam" vyvážil trojnásobkem invenčnějších a nečekanějších a dokázal stejně přesvědčivě rozesmát i dojmout.
Srovnejme Vrbu s předčasně zesnulým Jiřím Štaidlem, který dokázal vdechnout Karlu Gottovi neuvěřitelně mladický ajfr. Srovnejme Vrbovy texty pro zpěvačky s tím, jak neuvěřitelně procítěně psala pro Marii Rottrovou Jiřina Fikejzová. Ze všech těchto srovnání Vrba vychází jako poražený; ovšem jako básnický titán naopak ční nad produkcí Ladislava Vostárka, Borise Janíčka či Václava Honse.
Pavel Vrba otextoval přes 2000 písní a rozhodně mu nelze upřít občasný svěží nápad. Dáma při těle je triumf spojující parádní hudbu hitmakera Lee Hazelwooda s dandyovským nadhledem barytonu Petra Spáleného a špičkovými aranžemi. Shane v podání Ladislava Vodičky byl dokonale zlý a šlo o jediný případ, kdy z hlasu „českého Cashe" opravdu mrazilo. Lebka na posledním albu Hany Hegerové je tím nejlepším, co si bylo možné vypůjčit z nářku krásné zbrojířky Francoise Villona.
Pár příkladů
To všechno jsou působivé, charakterní obrázky, k jejichž dokonalosti přispěli jedineční interpreti. Upřímně požitkářskou Dýmka je zázrak nazpívali v určitých okamžicích dokonce oba bratři Spálení (jediný autentický a původní český bluesman Jan z Vrby dokázal dostat to překvapivé, co oba potřebovali). Patetickou, tak trochu z Rimbauda vydestilovanou V stínu kapradiny zachránil neotřelý zpěv Jany Kratochvílové.
Podobných příkladů by se jistě našlo ještě pár, druhou misku vah Vrbovy práce ale táhnou k zemi tak neuvěřitelné výtrysky patosu a hraného světáctví, jako je Dávno napsané pro Olympic (Ta chvíle kdy jsem prvně vlál nocí nad dívčí nahotou a rokenrol zněl. Ta doba kdy jak slunce hřál pocit, že všechno moh' bych mít jen kdybych já chtěl), papírem šustící Seňorita Juanita pro Ivetu Bartošovou či opulentní bižuterie typu Toulka je oblá a Být křídlem pro české artrockery Synkopy a Blue Effect.
Pavel Vrba byl zkrátka tu více, tu méně schopným řemeslníkem popu, který - zdá se - neměl ambice z této škatulky vyskočit. A v žádném případě to nebyl bohém, který je za svůj životní styl ochoten položit život, či velký umělec schopný podstoupit riziko či nepohodlí pro případnou jedinečnou vizi.
