Tvář rebela i přiznání krizí. Robbie Williams si na albu Britpop dělá, co chce

Na novou řadovou desku nechal Robbie Williams své fanoušky čekat téměř deset let. Tvůrčí pauzu britského idolu vyplnila v roce 2019 pouze vánoční kolekce. Na očekávané novince Britpop se hudebně vrací do 90. let, v nichž se psala historie tohoto subžánru. Jde o velmi solidní dílo, na kterém si zpěvák tak trochu dělá, co chce. Vadit proto nemusí ani absence jednoznačného hitu.

Robbie Williams věděl, proč vydání alba Britpop z původního říjnového termínu přeložil až na začátek tohoto roku. Jednapadesátiletý hudebník se chtěl tehdy vyhnout hitparádovému souboji s Taylor Swiftovou, která se svou deskou The Life of a Showgirl přepisovala všemožné rekordy. Tento krok se mu vyplatil – jeho novinka totiž vystřelila na vrchol britského albového žebříčku, což se zpěvákovi podařilo už pošestnácté v kariéře. Překonal tím dosavadní maximum The Beatles a stal se v tomto ohledu nejúspěšnějším britským umělcem všech dob.

Z komerčního hlediska tak nahrávka navazující na předešlou, rozpačitě přijatou řadovku The Heavy Entertainment Show z roku 2016 nejspíš splnila svůj cíl. Jednotlivé písničky totiž v dnešní pop music pro svůj zvuk ovlivněný 90. léty s důrazem na kytary pravděpodobně singlové hitparády bourat nebudou.

Williams, který turné k Britpopu zahájil už loni v květnu a v září se s tímto programem zastavil i v pražské O2 areně, si novým materiálem tak trochu splnil dávný sen. Nechal se totiž slyšet, že přesně takovou desku chtěl vydat v polovině 90. let po svém odchodu z chlapecké skupiny Take That. Tehdy byl britpop, jehož největšími hvězdami se staly kapely Oasis a Blur, coby typicky ostrovní styl vycházející z alternativního rocku, na svém vrcholu. On se však vydal přímější mainstreamovou cestou, což mu přineslo řadu hitů a pozici jedné z největších hvězd evropské popové scény, kterou si udržuje dodnes.

O produkci nových písní se z velké části – s přispěním několika dalších jmen – postarali švédský producent Martin Terefe a bubeník Williamsovy doprovodné kapely Karl Brazil. Pro české posluchače může být zajímavá informace, že tito dva se mimo jiné podepsali i pod loňské album Život je náš Michala Davida.

Kytarista z Black Sabbath, ale i sarkastický rap

Hned první skladba Rocket přináší svižné tempo a ostřejší rockový zvuk, který umocňuje hostování věhlasného kytaristy Tonyho Iommiho z Black Sabbath a také baskytaristy Glenna Hughese, nejvíce spojovaného s působením v Deep Purple. Williams v sobě nikdy nezapřel rebela a jmenovaný song rozhodně potěší posluchače, kteří si tuto jeho stránku oblíbili. Rodák ze Staffordshiru totiž jako by písní vzkazoval: Jsem zpátky, a to sebevědomější a drzejší než dřív.

Následná Spies je oproti tomu mnohem melodičtější a pro popové posluchače přijatelnější, i když britpopové kytary zde hrají podstatnou roli. Umělec v ní trochu nostalgicky vzpomíná na mládí. Obraty jako „Zůstávali jsme vzhůru celou noc“ nebo „Modlili jsme se, aby zítřek nepřišel“ připomíná, že se nikdy nebál žít naplno.

Na více provokativní notu hraje rytmická skladba Bite Your Tongue, v níž se interpret pouští do rapu. V sarkasticky laděném textu poukazuje na přehnaně korektní dobu a na to, že aby dnes mohl člověk v poklidu veřejně vystupovat, musí si takzvaně dávat pozor na pusu. „Přijal jsi, že lžu, ale je to lež, která se ti líbí,“ shrnuje Williams svoje pocity.

V All My Life zase reflektuje svůj život a kariéru a coby padesátník se nevyhýbá ani tématu stárnutí. „Celý život jsem byl blázen,“ zpívá v písni, která připomíná klasické devadesátkové britpopové singly a někteří ji dokonce přirovnávají právě k repertoáru Oasis. Zvukově z celku trochu vystupuje elektronická balada Human, do které si Williams přizval mexické duo Jesse & Joy. Obsahově se zaměřuje na to, jak se ze současného světa v honbě za absolutní dokonalostí často vytrácí lidskost a zranitelnost.

Vzpomínka na Morrisseyho i vlastní deprese

Písně z druhé poloviny tracklistu už spíše tematicky zapadají do celku, než že by vynikaly jako samostatné songy. Ovšem ta s názvem Morrissey si o pozornost důrazně řekla svým textem – jak prozrazuje její název, vznikla na počest právě tohoto britského zpěváka, někdejšího frontmana The Smiths. Autor ji složil spolu s Garym Barlowem, svým bývalým kolegou z Take That, a pohybuje se v ní na hranici klasické pocty a parodie. Naráží mimo jiné na Morrisseyho veřejně známou povahu mrzouta: „Potřebuji lásku, zlato, stejně jako ty.“

Zaujme ještě předposlední It's OK Until The Drugs Stop Working, která spoléhá na velkolepější aranžmá a nakažlivý, vesele znějící refrén. Williams zde znovu tak trochu rekapituluje a připomíná temné stránky svého životního příběhu. „Všechno je to zábava, dokud ptáci nezačnou štěbetat, cizinci neodejdou a drogy nepřestanou působit,“ zpívá a dává vzpomenout na svůj boj s depresivními stavy a úzkostmi. Pokud nějaká z jedenácti skladeb po doznění alba posluchači utkví v hlavě, pak pravděpodobně tato.

Jinak je Britpop spíše počinem, který hlavně udržuje při životě hudebníkův hvězdný status, než že by měl v jeho kariéře znamenat důležitý milník.