Pamětníci si zkrátka pamatovali a ojedinělé vystoupení si nenechali ujít. A bylo o co stát. Tuxedomoon přijeli v nejzářivější sestavě v čele se dvěma zakladateli, Blainem L. Reiningerem a Stevenem Brownem.
Základní kádr kapely doplnili baskytarista Peter Principle a trumpetista Luc Van Lieshout. Strhující hudbu ještě dotvářel přímo na pódiu videoumělec George Kavanakis - za pomoci miniaturní kamery i různých miniobjektů včetně psaného slova. Evropa nám vždycky rozuměla, prohlásil už před koncertem Reininger.
Ve svých počátcích jste byli spojováni s The Residents či Chrome. Bylo to určité hnutí, nebo spíš náhodná spolupráce?
Na konci 70. let byla v San Francisku řada lidí, kteří zkrátka chtěli vytvořit něco zvláštního. V roce 1977 se vyrojily kluby, které těmto aktivitám daly prostor. Zajímal je hlavně punk, ale byli otevření i vůči experimentálnějším věcem. Například The Residents se prosadili právě díky těmhle klubům. Ale hlavně se tu uchytli Devo, kteří záhy podepsali smlouvu s Warner Bros, a tak se proslavili.
Infobox
Profil skupiny TuxedomoonVy jste však poměrně záhy přesídlili do Evropy, do Belgie.
Začali jsme hrát i v jiných městech, ale rychle jsme pochopili, že nás tam lidé příliš nerespektují. Naopak už při prvním turné po Evropě jsme poznali, že tady je naše skutečné zázemí. Lidé nás opravdu poslouchali, byl to úplně jiný zážitek.
Mnoho hudebních kritiků tvrdí, že jste byli od počátků evropsky znějící a přemýšlející kapela.
Tohle je problém Ameriky. Tam prostě není historie v ničem, především ne v ironii. V Evropě je to zcela odlišné. V Americe se pokládá za názor jezdit na skateboardu nebo mít dredy, to je tak všechno. Nás vždycky zajímala evropská avantgarda. Celá modernistická tradice, ať se jednalo o filozofy, malíře nebo muzikanty.
A postmodernismus?
To není žádný směr ani žádná filozofie, je to jen cynický komentář k minulé době. Nás zajímal marxismus a Freud, což nás pak přivedlo k surrealismu. Pochopitelně, lidé byli znechuceni z toho, co se stalo s komunismem, tudíž se obracejí i proti jeho začátkům a víceméně i modernismu jako takovému.
Vaše hudba je často srovnávána s výtvarným uměním. Byli jste dokonce hodnoceni jako odpověď na díla Joana Miró či Jacksona Pollocka.
My se v naší tvorbě snažíme integrovat veškeré umění a ideologii, vlastně i v tom postmodernistickém slova smyslu. Nemusí to být ani umění jako takové, ale prostě lidské aktivity všeobecně. Dnešní umění je ovšem chaos, snaha využívat už dříve použité věci - no vlastně spíš tohle je postmoderna.
Mladí posluchači vás přirovnávají třeba k Radiohead. Cítíte tuhle spřízněnost?
Víte, co je zajímavé? Když mi bylo osmnáct, neposlouchal jsem stejnou hudbu jako můj otec. Ale teď žijeme ve věku digitálních médií, která mohou nabídnout komukoliv cokoliv. A mladí lidé si mohou vybrat bez ohledu na to, co jim kdo doporučuje a nutí.
