Suzanne Vega: Tales From The Realm Of The Queen Of Pentacles. | Foto: Aktuálně.cz

Michal Bystrov

1. Suzanne Vega: Tales From The Realm Of The Queen Of Pentacles
Tohle je podle dlouhé době zase jedno opravdu silné album zpěvačky a skladatelky, která v minulé dekádě tak trochu zabloudila. Nevím, jestli všechny její nové písně chápu, je mi však jasné, že se k nim budu vracet. Povedla se i závěrečná pocta Václavu Havlovi – dojemná, ale nepatetická.

2. Jack White: Lazaretto (recenze)
Jako když do haldy desek hodíte granát a on je všecky rozmetá. Tak působí v hromadě letošních novinek tento výplod běsné mysli Jacka Whitea. Lazaretto je blázinec postavený kdesi v odlehlém koutě Louisiany, obklopený aligátory a duchy mrtvých bluesmanů. Moderní, leč neuchopitelný bez znalosti věcí minulých.

3. Tom Petty: Hypnotic Eye
Heartbreakers Toma Pettyho neudělali nic jiného, než že natočili další přímočaře rockové cédéčko, z jedné vody načisto, tak, jak to umějí nejlépe. Jenže vystřelit ve čtyřiašedesáti na první příčku hudebních žebříčků s neuhlazeným rock’n’rollem je fakt velká anomálie. Zvlášť když má nádech dávno odkvetlé psychedelie…

4. Leonard Cohen: Popular Problems
Na předchozím albu Old Ideas meditoval kanadský básník a písničkář o sobě, svém stárnutí a ironicky komentoval své prohry (ať už jde vztah s ženami, či s Bohem). Popular Problems se dívají víc kolem sebe, a snad proto jsou temnější, ostřeji řezané. Je tu i pár neodolatelných melodií: Slow, Did I Ever Love You, My Oh My.

5. Bob Dylan & The Band: The Basement Tapes RAW
Přestože jde hlavně o dárek pro skalní fanoušky, „sklepní pásky“ Boba Dylana mají také ohromnou dokumentární hodnotu. S půlstoletým odstupem to do sebe celé zapadá: zničující let Dylanovy komety, vyhoření, poslední zážeh v podobě těchto bezmála sto padesáti písní a potom dlouhé mlčení. Tehdy v tom ale Bobovi příznivci museli mít slušný hokej.

6. Johnny Cash: Out Among The Stars
Kdo by to řekl, že se v pozůstalosti po „muži v černém“ najde kompletní studiové album, na které se jaksi zapomnělo, ačkoliv patří k silným momentům jeho pozdní kariéry? Ne že by se z něj museli všichni pominout, je to však doklad, že Cashovo údajně hluché období bylo ve skutečnosti lepší, než jak ho většina kritiků líčí.

7. Annie Lennox: Nostalgia
Trochu mě trápí, že když zpěvačka formátu Annie Lennox natočí album písní z repertoáru Billie Holidayové, Duke Ellingtona či Hoagyho Carmichaela, prošumí to, jako by se tak solidní desky objevovaly na pultech music shopů v jednom kuse. Někdejší polovička dua Eurythmics neudělala nic špatného: decentně, a přitom sebejistě, připomněla skladby, o kterých si myslí, že za to stojí. Bývaly doby, kdy takovou nahrávku museli mít v diskografii všichni velcí interpreti. Proč by se ty časy nemohly vrátit?

8. Paul Rodgers: The Royal Sessions
Zpěváků, kteří dokáží se vším všudy – tedy s citem, vášní a potřebným hlasovým rozsahem – interpretovat soulové hity, je proklatě málo. Poslední, kdo se s tímto žánrem dobře popasoval, byl Seal na svém albu Soul. Paul Rodgers je rovněž Brit, a přece mu letité šlágry z produkce amerických firem Stax a Motown svědčí víc než komerčně úspěšnější spojení s rockovou skupinou Queen.

9. The Secret Sisters: Put Your Needle Down
Překvapení roku: dvě mladé a naprosto neznámé sestry z Alabamy se pod vedením producenta T-Bone Burnetta dočkali málem tak dobré desky jako Robert Plant s Alison Kraussovou. Spojení tradičního bílého country blues s žánrem Americana ze šedesátých let a postmoderním rockovým vazbením slaví v USA úspěchy už nejméně dvě dekády a nezdá se, že by se posluchačům přejídal.

10. R.E.M.: Unplugged: The Complete 1991 And 2001 Sessions
Čirá radost. Zatímco Unplugged skupiny R.E.M. z roku 1991 je dnes už klasikou (včetně nečekaného hitu Love Is All Around), akustický koncert Michaela Stipea a spol. z května 2001 bude pro leckoho příjemným překvapením. Za deset let se hměnilo a je zajímavé, že ačkoliv se druhá session natáčela týden po vydání chladně přijatého alba Reveal, písničky z něj působí v komorním pojetí velmi přirozeně.