RECENZE Jack White nacpal ve "špitálu" trhavinu i do skříní

Michal Bystrov
22. 6. 2014 17:24
Přes obdivuhodnou střídmost Lazaretta a evidentní nechuť zdržovat posluchače jen o vteřinu déle, než je nutné, se dá vysledovat, že Jack White vložil do nové desky víc energie než do všech předešlých.
Jack White.
Jack White. | Foto: Profimédia

Recenze - Navzdory vizáži gotického rockera dříme v Jacku Whiteovi duch dávno mrtvého bluesmana z mississippské delty. Zároveň ale nezapomíná na relativně nedávnou dobu, kdy byl dospívajícím outsiderem v Detroitu a spisoval mírně vyšinuté punkrockové texty, už tehdy vypovídající leccos o jeho pocitech odcizenosti a lehké paranoii.

Na letošním albu Lazaretto se s tímto svým starým já nádherně utkal. Je to on a není to on – jako by si z pozice poněkud nepravděpodobné hvězdy povídal s vlastní minulostí a zvrhle se u toho bavil…

Posluchač Led Zeppelin ukrývá vzkazy

Lazaretto je druhým sólovým projektem amerického kytaristy, zpěváka a skladatele Jacka Whitea, který se prosadil v duu White Stripes, po rozchodu se svou polovičkou Meg White pendloval mezi kapelami The Raconteurs a The Dead Weather, přede dvěma lety nastoupil sólovou dráhu s albem Blunderbuss a mezitím stačil vybudovat malé hudební impérium Third Man Records.

Podívejte se na video k titulnímu songu alba Lazaretto.
Podívejte se na video k titulnímu songu alba Lazaretto. | Video:

Trojka u tohoto excentrika vyvolává obsesivní myšlenky, a proto není divu, že i úvodní písnička nové desky je o třech ženských: zrzavé, blondýně a brunetě. „Kdybych jen ceknul, co se mnou dělaj, zbudou mi tři bejvalky,“ dušuje se v rytmu přerušované exploze, prozrazující vliv Led Zeppelin, kdežto výkřiky „Lordy Lord!“ ho zase usvědčují z pozorného poslouchání praskajících desek ze třicátých let.

Právě tak si totiž ulevoval bluesový hráč na dvanáctistrunku Blind Willie McTell, od jehož písničky Searching The Desert For The Blues vede tenká dlouhá nit až k Whiteově startovnímu výstřelu Three Women.

Poslechněte si song High Ball Stepper z alba Lazaretto.
Poslechněte si song High Ball Stepper z alba Lazaretto. | Video:

Muzikant, kterému zbývá rok a něco do čtyřicítky, se v tom, co bylo, dobře vyzná. Jeho hudba je však o to současnější, protože se má od čeho odpíchnout. White navíc vnímá desku jako artefakt, a tudíž na ni – opět v zeppelinovském duchu – ukryl různé podprahové vzkazy. Nejde o satanistické či tarotové symboly jako u Jimmyho Page, spíš o hravé experimentování s formátem, o jehož návrat se Jack vehementně snaží.

Jack White.
Jack White. | Foto: Jack White

Slogan Third Man Records, jeho detroitsko-nashvillského vydavatelství, studia, obchodu a archivu v jednom, ostatně zní: „Váš vinyl není mrtvý.“ Jde o parafrázi jiného hesla, které si White vymyslel, ještě když se snažil v rodném státě Michigan uživit jako čalouník, aniž by tušil, že se už brzy dá dohromady s jistou amatérskou vycpavačkou zvířat a založí s ní nečekaně úspěšné punkbluesové duo The White Stripes. Tehdy hlásal: „Koukněte na váš nábytek, ještě není po něm!“ A na vnitřní stěny skříní psal tajně verše. Psal i povídky a hry – „něco z toho byly kraviny, musel jsem smát, když jsem v tom po letech listoval.“ Ale něco šlo použít i teď, kdy je Jackovi dvakrát tolik.

Shodou okolností se právě chystal změnit styl, nebo spíš způsob skládání, a šance podívat se na starý materiál novýma očima ho zaujala. Pro všechno, co kdy dělal, je typická určitá sevřenost a úspornost – a o Lazarettu navíc platí, že je v tom zdánlivém nepořádku, z něhož vzešlo, průzračně čisté. Zvukově, ale i co do vyznění.

Od Meg White, působící v The White Stripes dojmem druhé části jeho rozpolcené osobnosti, pochytil, že bicí mohou nahradit basu. Proč by to nešlo s kytarou? Po experimentech s metalovými riffy dospěl k hutnému, nikoli však rozostřenému soundu, který dokáže na posluchače zničehonic vybalit a v mžiku ho zase schovat do rukávu jako kouzelník špádové eso.

Jack White: I´m Shakin´. Poslechněte si song z prvního sólového alba Jacka Whitea.
Jack White: I´m Shakin´. Poslechněte si song z prvního sólového alba Jacka Whitea. | Video:

Předválečné blues, o jehož zachování a propagací se významně zasloužil reedicí katalogu rakouských Document Records, ho naučilo, že k dosažení hloubky někdy stačí pár základních slov. „I love you, honey, why don’t you love me?“ vrací do hry ten nejzprofanovanější verš, kterého se ostatně nebál ani Robert Johnson. A přidává obrat známý z písničky Howlin’ Wolfa: „Ty piješ vodu, mně dáváš pít benzín, jeden z nás se dobře baví, protože je pěknej hajzl…“

Pohřebák hříchu a hypokaustum

Pravidelné střídání tvrdého rocku na temném pozadí s poloakustickými baladami, navozujícími náladu dávno zašlých časů (třeba těch, v nichž se odehrává příběh filmu Návrat do Cold Mountain, kde si White zahrál a zazpíval), opět vytváří pocit jakéhosi bezčasí, obraz postmoderního světa plného duchů minulosti, či naopak dávno zaniklé krajiny promítající se do zjitřených vizí nějaké hodně úchylné vědmy.

Jack White se tím vším prochází tam a zpět, bez jakéhokoli omezení. Občas nám do uší nasolí sólo, co si nijak zvlášť nepřipravoval – prostě se mu náhle stalo.

Někdy White zmagoří a ujede si na zběsilém rapu, za nějž by se nemuseli stydět ani Beastie Boys. To je případ titulního Lazaretta – v názvu cítíme jemnou souvislost se špitálem u sv. Jakuba, o němž zpívají The White Stripes na své první, eponymní desce. V Lazarettu prostě skrývá každá místnost jiný osud a jiné postižení.

Někdy zmagoří a ujede si na zběsilém rapu, za nějž by se nemuseli stydět ani Beastie Boys. To je případ titulního Lazaretta – v názvu cítíme jemnou souvislost se špitálem u sv. Jakuba, o němž zpívají The White Stripes na své první, eponymní desce. St. James Infirmary i jeho italská obdoba sloužily za odkladiště nemocných leprou a syfilidou. Jak ale trefně poznamenal jeden kritik, v Lazarettu Jacka Whitea skrývá každá místnost jiný osud a jiné postižení.

Je to vážně zábavné snažit se proniknout do zpěvákovy hlavy skrze jeho pubertální dílka, podbarvená podobně mladými ženskými vokály. Co ho asi vedlo k pozorování izolované mikrofauny na plovoucím ostrůvku v písničce Temporary Ground, nebo konečně k sledování sebe sama v prázdném pokoji (Alone In My Home). „Stává se ze mě duch, nikdo o mně nic neví, jsem doma sám, nikdo na mě nemůže…“ Tohle je mimochodem jeden z ústředních motivů desky Lazaretto, s níž autor vyrukoval necelé dva roky po své první sólovce Blunderbuss.

Foto: Reuters

Permanentní strachy mají svůj protipól v nervózním a nahodilém způsobu nahrávání. Jako by White nechtěl o tom, co na sebe poví, příliš dumat, aby si to ještě nakonec nerozmyslel. V rozhovorech bývá ohledně svého soukromí skoupý na slovo – „Michelangela byste se taky neptali, jaké značce bot dává přednost.“ V textech toho prozradí poměrně dost, ovšem nejhezčí jsou právě ty okamžiky, kdy se jeho dnešní já potkává s tím dřívějším.

„Ano, nechci se zranit, fyzické bolesti se však nebojím,“ mudruje v mollové skladbě pro piano Would You Fight For My Love?, která by se spíš než na rockovou desku hodila do Erbenovy Kytice. „Tak jako jsem se vždycky bál vody, ale nebojím se moknout venku v dešti.“ A pak přijde skvělé pobídnutí k akci: „Lidi dělají, co můžou, aby nepropadli vášni. Zdusí ji dřív, než zahoří. Já jsem jinej, tady mě máš, pohřebáka hříchu…“

Jack White.
Jack White. | Foto: Jack White

Kdosi v tisku utrousil, že to zní, jako by „Queeni“ připluli do Delty na parníku Mississippi Queen. Jinde Jackův hlas připomíná Micka Jaggera v plné country-rockové síle (Just One Drink, Entitlement). Nejlepší samozřejmě je, když Jack White zůstane Jackem Whitem, jako ve famózním odvazu The Black Bat Licorice, navazujícím na styl oné známé písničky z bondovky, v níž se hrobově bledý kytarista střetl se snědou kráskou Alicií Keys.

Funky-blues-rap s nádechem karibského voodoo se má jistě smíchat z kořenem Jana Dobyvatele, kostí zaživa uvařené černé kočky a jinými magickými ingrediencemi. Verše znovu odkazují k motivu Lazaretta: „Fantazíruju o špitálu, kasárnách, blázinci, kde mě uvězní a budu mít čas, abych promyslel své vize.“

Podívejte se na část živého vystoupení Jacka Whitea na letošním festivalu Bonnaroo.
Podívejte se na část živého vystoupení Jacka Whitea na letošním festivalu Bonnaroo. | Video:

Někdy aby si vzal člověk k ruce slovník. „Nohy mě pálí, žhnou jako hypokaustum.“ (Co to má, do háje zeleného, být? Aha! Hypocaustum = prostor pod podlahou římských lázní nebo vil, který sloužil k jejich vytápění.) „Jenže Římani jsou fuč, změnili si jméno, protože prohráli.“ OK, tak dál: „Narodila se pro rychlost, jako černé castrum doloris.“ Dobře, castrum doloris je normální katafalk, ale co má společného s rychlostí? Anebo se speedem? Zřejmě bude moudřejší pominout takové detaily a nechat se vést brutálním kytarovým efektem, jehož agresivita kulminuje v instrumentálce High Ball Stepper na pomezí garážového kraválu a rockové gotiky.

I přes obdivuhodnou střídmost celé nahrávky a evidentní nechuť zdržovat posluchače jen o vteřinu déle, než je nutné, se dá vysledovat, že Jack White vložil do svého letošního alba víc času a energie než do většiny předešlých projektů.

Jack White.
Jack White. | Foto: Jack White

The White Stripes si ve studiu dávali limit týden, The Raconteurs a The Dead Weather skládali i natáčeli v podobném kalupu. Také Whiteovy sólové výpady Blunderbuss a Lazaretto mají punc desek vyrobených jaksi mimoděk, za pochodu, v pauze mezi koncerty, při práci na úplně jiné muzice.

Tentokrát si ale Jack minimálně sedl sám se sebou a vcelku důkladně si všechno promyslel. Docílil tím větší propracovanosti, aniž by tím utrpěla atmosféra improvizované session. Takže nejen propojení minulého se současným, ale i okamžitého s trvalým je tím, co na Lazarettu upoutá milovníky neprvoplánových a nejednoznačných výsledků.

Jack White: Lazaretto. Third Man Records / XL Productions / Columbia Records, 2014. Celkový čas 39:13.

 

Právě se děje

před 6 minutami

V Lyonu byl postřelen pravoslavný kněz ve chvíli, kdy zavíral kostel. Jeho stav je vážný. Údajný pachatel je na útěku, uvedla policie

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Macron připustil, že chápe šokující dopad karikatur, odsuzuje ale násilí

Francouzský prezident Emmanuel Macron si podle svých slov uvědomuje, že karikatury proroka Mohammeda mohou být pro někoho šokující, ale zdůrazňuje, že odsuzuje násilí. Macron poskytl v pátek rozhovor katarské televizi Al-Džazíra, která ho má odvysílat v plném znění dnes. Francouzská média z něj už zveřejnila výňatky.

Macron se v minulých dnech vyjadřoval k islámskému extremismu, jemuž připsal násilí spáchané radikály ve Francii. Jeden z nich 16. října zabil francouzského učitele, který ve výuce použil karikatury s Mohamedem. Ve čtvrtek zabil v bazilice v Nice útočník nožem tři lidi. Podezřelý je mladý Tunisan, motiv jeho činu se vyšetřuje. V těchto dnech slavili muslimové Mohamedovy narozeniny a v pátek vyšli v mnoha muslimských státech do ulic. Předmětem jejich kritiky i velké zloby byl často Macron a Francie.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Millman si v Nur-Sultanu zahraje o první titul, Rubljov je letos popáté ve finále

Australský tenista John Millman bude mít na turnaji v Nur-Sultanu šanci získat první titul na ATP Tour. V nedělním vyvrcholení turnaje se střetne s Francouzem Adrianem Mannarinem, jenž bude hrát jubilejní desáté finále v kariéře.

Čtvrtý nasazený Millman postoupil do finále po dvou obratech. Ve čtvrtfinále odvrátil dva mečboly Tommymu Paulovi a dnes s jiným Američanem Francesem Tiafoem prohrál opět první set, ale zvítězil 3:6, 6:4, 6:4. O titul jednatřicetiletý Millman neúspěšně bojoval v roce 2018 v Budapešti a loni v Tokiu.

Naopak suverénní je zatím v kazašské metropoli třetí nasazený Mannarino, jenž na Astana Open ještě neztratil set. Dvaatřicetiletý Francouz v semifinále zdolal finského kvalifikanta Emila Ruusuvuoriho a zajistil si první finále v sezoně. Z devíti dosavadních zápasů o titul vyhrál Mannarino jediný loni na trávě v Hertogenboschi.

Rubljov už je v pátém finále

Ruský tenista Andrej Rubljov potvrdil výbornou formu z posledních týdnů postupem do finále halového turnaje ve Vídni. Pátý nasazený hráč v dnešním semifinále porazil vítěze z roku 2018 Kevina Andersona z JAR, který zápas za stavu 4:6, 1:4 vzdal kvůli zranění pravé nohy.

Třiadvacetiletý Rubljov bude hrát páté finále v sezoně, a pokud zvítězí, stane se nejúspěšnějším tenistou v počtu titulů na letošní ATP Tour. Jeho nedělním soupeřem ve vídeňské Stadthalle bude senzační čtvrtfinálový přemožitel Novaka Djokoviče Lorenzo Sonego, který v druhém semifinále porazil 6:3, 6:4 Brita Daniela Evanse. Pětadvacetiletý italský tenista se do hlavní soutěže dostal jako lucky loser z kvalifikace a čeká ho boj o druhý titul v kariéře.

Moskevský rodák Rubljov z posledních 19 zápasů prohrál pouze jediný ve čtvrtfinále Roland Garros se Stefanosem Tsitsipasem. Během této úspěšné série vyhrál turnaje v Hamburku a Petrohradu, v lednu před koronavirovou pauzou triumfoval v Dauhá a Adelaide. Tento týden ve Vídni Rubljov nejenže ještě neprohrál set, ale ani jeden z 28 gamů na podání. Ve čtvrtfinále vyřadil obhájce titulu a domácího favorita Dominica Thiema.

Tenisový turnaj mužů v Nur-Sultanu (tvrdý povrch, dotace 337.000 dolarů):

Dvouhra - semifinále: Mannarino (3-Fr.) - Ruusuvuori (Fin.) 7:5, 6:2, Millman (4-Austr.) - Tiafoe (USA) 3:6, 6:4, 6:4.

Tenisový turnaj mužů ve Vídni (tvrdý povrch, dotace 1.550.950 eur):

Dvouhra - semifinále: Rubljov (5-Rus.) - Anderson (JAR) 6:4, 4:1 skreč, Sonego (It.) - Evans (Brit.) 6:3, 6:4.

Další zprávy