Já nepil, to klavír. Tom Waits nás naučil snít očima lidí, kterým se sny neplní

Tom Waits je dvojnásobným držitelem Grammy a členem Rokenrolové síně slávy.
Snímek ze 70. let, kdy Tom Waits začínal.
V roce 1972, kdy Tom Waits vystupoval v hispánské čtvrti Los Angeles.
Snímek ze 70. let, vydaný u příležitosti reedice Waitsových prvních alb.
Ve filmu Mimo zákon režiséra Jima Jarmusche z roku 1986.
Foto: Jesse Dylan
Daniel Konrád Daniel Konrád
10. 12. 2019 15:08
Americký písničkář Tom Waits dávno nepije, dlouho nekoncertuje a ještě déle nenahrává, tudíž nepřekvapí, že také sedmdesáté narozeniny oslavil v ústraní. Bez nějakých proslovů, reedic starých alb nebo příprav turné.

Ticho okolo Waitse by nemělo zastřít paradox, který se při zpětném pohledu nabízí: že právě dospěl do polohy, ve které před skoro půlstoletím jako zpěvák začínal.

Což na debutové desce Closing Time, natočené, když mu bylo čtyřiadvacet, nepoužíval obraty jako "kdyby sis přisedla k tomuhle starému šaškovi"? Nevyprávěl o městě, které už "prošel křížem krážem a všechno viděl"? Nevolal dávné lásce Martě a neuvažoval, jestli si "po čtyřiceti letech ještě vybaví ten můj starej hlas"?

Byl to jiný Tom Waits než později: byl to Tom Waits "s maskou", jak pravil ve výjimečném letošním interview pro francouzský deník. "Nasazuju ji, protože se potřebuju schovat. Pro mě je tahle postava něco jako Zorrova maska. A sundavám ji málokdy. Jen před manželkou a dětmi," řekl.

Tady nutno zbystřit: Waits je prvotřídní mystifikátor. "On vám ten rozhovor dá, ale bude říkat, co se mu zamane," odrazoval tazatele jednoho času zpěvákův agent.

Měl recht: v průběhu let byl Waits ochoten říkat cokoliv. Že se narodil na zadním sedadle taxíku. Že už měl vousy. Že ho taxikář nechtěl pustit ven, dokud mu nezaplatí, což bylo obtížné, protože Waits přišel na svět bez kapes. Pak zase že se narodil v náklaďáku. A vychovali ho cirkusáci. Svou nastávající unesl z kláštera jako nezletilou. Ne, ona byla jeptiška a on usnul v kostele a tak dále.

S barokní košatostí o sobě šířil jeden mýtus za druhým. Zpráva mezi řádky přitom byla jasná: raději než o mě se zajímejte o moje písně. Nemusíte vědět, která z mých postav je pravdivá, berte, co jsem natočil. A to je také nejlepší způsob, jak jubilantovi blahopřát. Klidně teď, několik dnů poté, co se v sobotu dožil sedmdesáti let. Vždyť svého času zpochybnil i to datum narození.

Leckdo právě uplynulou sobotu, na Waitsovo jubileum, naladil jeho starý song (Looking For) The Heart of Saturday Night. Dodnes se různí výklady, jestli tahle melancholická oslava svobody sobotní noci, kdy člověk zdánlivě má všechno, ale něco ze života mu stejně utíká mezi prsty, pojednává o životním pocitu, autu, holce, nebo o tom všem naráz.

The Heart of Saturday Night pochází ze stejnojmenného alba z roku 1974. | Video: Asylum Records

Ve stylu beatniků

Waitsova proměna v průběhu let byla nesmírná a dokumentují ji nejen nahrávky.

Koho před 11 lety neodradila nutnost prokázat se u vstupu občankou, pamatuje si jeho dva večery v pražském Kongresovém centru: Waitsova první a možná také poslední česká vystoupení.

Jak u mikrofonu, samozřejmě v buřince, záměrně vrávoral, občas skoro vytočený ze své osy. Jak si na jeviště nechal nasypat prach, který se majestátně zvedal, kdykoliv zpěvák dupl do země jako čert. Všechny ty divadelní rekvizity včetně driblování s imaginárním skleněným okem při písni Eyeball Kid, což muzikanti ilustrovali komickými efekty jako v cirkusu.

Divadelní číslo s imaginárním skleněným okem z Waitsova koncertu v Dublinu roku 2008. | Video: Gene Dancing Machine

Chceme-li ovšem slyšet, jak Waits zpíval z pohledu staršího melancholického muže, musíme hlouběji: až k živé nahrávce Nighthawks at the Diner, zachycující atmosféru jeho vystoupení v polovině 70. let.

Tehdy už měl Waits silně stylizovaný hlas, avšak úplně jiný zvuk. A každou druhou píseň uváděl zábavnými historkami, pasážemi mluveného slova s občas až surrealistickou představivostí. V jedné třeba líčí, jak mu telecí kotleta utekla z talíře a "pokusila se rozbít držku mému kafi". A to kafe, přichází Waits náhle s něžnou pointou, "to kafe prostě nebylo dost silné, aby se ubránilo".

Nebo rozprava o výhodách, řekli bychom dnes, single života. "Vždycky jsem měl chuť jednou zvednout sluchátko a pozvat se na rande," vypráví Waits a v obrácené figuře chvíli paroduje výhody takového soužití, než představu dožene do extrému: "Ale to víte, tak okolo půl třetí ráno neodoláte a nakonec se na sebe sama vrhnete."

Celou dobu ho u toho doprovází swingující jazzové kvarteto. Zvlášť když mluví, připomíná to básnická čtení s jazzovým doprovodem, jaká v 50. letech minulého století provozovali beatnici. Waits je odmalička obdivoval.

Snímek ze 70. let, kdy Tom Waits začínal.
Snímek ze 70. let, kdy Tom Waits začínal. | Foto: Henry Dilitz/Elektra

Já nepil, to klavír

Tom Waits do žánru přinesl něco nového: fiktivní personu, kterou si dost možná vymyslel z hecu, ale postupně se s ní sžil. Samotáře, tuláka, bídníka, outsidera, jenž nakřáplým hlasem interpretuje až sinatrovsky jímavé songy o ztracených láskách a promarněných příležitostech. Někoho, kdo nemá ani vindru, kdo proklíná spokojené páry za okny nočních barů, kdo nese tíhu samoty, kdo je odsouzen už tak zůstat a nikdy nenajít spásu.

Jak s tím přelomově pracoval, ilustruje úvod desky Blue Valentine, kde smyčce krásně hrají klasiku Somewhere z Bernsteinova muzikálu West Side Story: a Waits ho s plným nasazením svého barytonu chrčí tak, jak si to předtím nikdo netroufl, jako protipól všem těm čistým, dokonalým interpretacím. Jen na pár taktů přejde do optimistického falzetu.

To je snad přímo komentář k Americe: romantický, idealizovaný sen - pro jednou zazpívaný někým, komu se takové sny neplní.

Waitsova verze Bernsteinovy klasiky Somewhere z roku 1978. | Video: Asylum Records

Tuhle mentalitu, "pohled lidí z okraje", duši romantika zabalenou do tvrdé skořápky, kontrast idealizovaného života s tím opravdovým, Waits vystihl nesčetněkrát s obdivuhodným porozuměním. Všímal si detailů, které jiným utekly. Šel do takové hloubky jako málokdo.

Nacházel pochopení pro opilce, darmošlapy, zlodějíčky, prostitutky, transvestity, zabijáky. Nebo prostě jen obyčejné samotáře, řidiče náklaďáků, chlapy, co večer sednou do auta a bezcílně se projíždějí městem.

Často to také obracel v žert, třeba když chodil na televizní rozhovory s kloboukem naraženým do čela, zapálenou cigaretou a předstíral pijana. A možná toho později litoval, když si ho lidi s postavami z písní začali ztotožňovat.

Trvanlivější než tyhle performance je samozřejmě skladba The Piano Has Been Drinking (Not Me), "balada opilého klavíru", ve které napodobuje notorika a každých pár taktů záměrně falešně hrábne do klavíru. Je to na jednu stranu vtipná, na druhou přesně odpozorovaná situace: já nepil, to klavír. Přeneseně: já nic, to oni, to svět udělal mně. Já za nic nenesu zodpovědnost.

A do třetice k pití: Heartattack and Vine, píseň, která možná víc než o doslovné žízni hovoří o přenesené žízni po požitcích, věcech nebo stavech nehledě na to, jaké důsledky bude mít jejich dosažení. "Copak nevíte, že neexistuje ďábel / Že to jenom bůh se někdy opije?" ptá se Waits. Jinými slovy: všichni v sobě máme trochu dobra i trochu zla.

Skladba Heartattack and Vine ze stejnojmenného alba z roku 1980. | Video: Asylum Records

Sám sebe přepsat

Album Heartattack and Vine pochází ze začátku 80. let minulého století a začíná riffem na elektrickou kytaru, což byl na Waitsových deskách dlouho vedlejší nástroj.

Ještě na debutu Closing Time účinkoval kalifornský kytarista Peter Klimes, mimochodem vnuk československého emigranta z 19. století. Pak ale Waits kytary upozadil a novou, zato zásadní roli v jeho muzice začaly hrát až na desce Swordfishtrombones z roku 1983. Je to první nahrávka z volné trilogie, která jej umělecky posunula o úroveň výš.

"Vždycky jsem mu záviděl, jak tehdy dokázal sám sebe z gruntu přepsat a najít cestu z té slepé uličky, do které sám sebe přivedl," komentoval tu změnu písničkář Elvis Costello. Jiní ji připodobňovali k okamžiku, kdy Bob Dylan opustil akustický folk a začal hrát elektrický rock.

Ve filmu Jima Jarmusche Kafe a cigára z roku 2003.
Ve filmu Jima Jarmusche Kafe a cigára z roku 2003. | Foto: MGM

Tom Waits dal stranou všechny klavíry, smyčce, nostalgii i barové historky. Čerstvě ženatý s Kathleen Brennanovou, která mu poradila vykašlat se na producenty, vyměnit vydavatelství a jít svou cestou, našel úplně nový výraz pro svůj čím dál hrubší a čím dál stylizovanější hlas.

Z desky Swordfishtrombones čiší avantgarda, jakýsi rockový primitivismus: místo bicích tu znějí rozličné předměty jako pily nebo zvony, místo klavírů harmonia nebo parní varhany, jinde třeba basová marimba. Svět dodnes těžko rozluštitelných zvuků, zvukový unikát a pro Waitse jedinečná kulisa.

V revoluci zpěvák pokračoval ještě na dvou nahrávkách, z nichž Rain Dogs bývá označována za možná tu nejpovedenější. Album natočené poté, co se zpěvák přestěhoval do New Yorku, vyniká první spoluprací s experimentálním kytaristou z takzvané downtownové scény Marcem Ribotem. Ten už pak Waitse až na výjimky neopouštěl.

Stačí si poslechnout, jak Ribot pojal titulní skladbu: místo aby obyčejně zahrál skoro klišovitou, sestupnou mollovou harmonii, vybrnkává z ní tóny v opačném gardu ostrým staccatem. V kombinaci s marimbou a v závěru ještě harmoniem to vytváří skoro cirkusovou náladu.

Nebo druhá skladba alba, Clap Hands: do uklidňujícího tempa Ribot nadvakrát vpadne atonálním sólem s několika bluesovými licky. Naprostý převrat oproti tomu, co kytary na Waitsových nahrávkách hrály dřív.

Titulní skladba z alba Rain Dogs, ve které účinkuje kytarista Marc Ribot. | Video: Island Records

Jeden film za druhým

Od té doby samozřejmě Tom Waits natočil, vymyslel a učinil mnohé. Dál rozvíjel hudební rukopis, který dnes nejvíc čerpá z blues, rockabilly, rhythm & blues, ale také z country, kabaretu nebo neworleanské muziky. Od 90. let několikrát spolupracoval s renomovaným divadelním režisérem Robertem Wilsonem. Začal víc fotit, psát básně. Také se nadobro vzdal alkoholu.

Koncem tisíciletí zažil největší komerční úspěch, když desky Mule Variations prodal milion kopií. Teď, po dvaceti letech, se přímo prorocká jeví skladba mluveného slova What’s He Building?, satira na domýšlivost a paranoii všech, kteří strkají nos do věcí, do kterých jim nic není, a z útržkovitých zjištění vytvářejí démonické představy o svých bližních. "Co to tam sakra staví? / Nikdy neodpoví na pozdrav / Předplácí si tamty časopisy / O trávník se nestará / Ten před náma něco skrývá."

Dva roky nato došlo k teroristickým útokům z 11. září 2001 a tuhle paranoii najednou cítili všichni.

Track mluveného slova What’s He Building? vystihuje všudypřítomnou paranoiu. | Video: Anti- Records

Zatím naposledy byl Tom Waits slyšet před osmi lety na desce Bad as Me. Je na ní jak úvodní track Chicago věnovaný černochům, kteří kdysi začali migrovat z farmářského jihu na industriální sever USA, tak i explicitní skladba Hell Broke Luce, zachycující rozpoložení amerických vojáků nasazených v Iráku. Nejasnost okolo toho, zda je Luce jméno vojáka, nebo zkomolenina pojmu loose ve smyslu "nastalo učiněné peklo", je pro ni příznačná: ve hře se slovy tady Waits došel tak daleko, že do textu na úkor srozumitelnosti několikrát zakomponoval trojitý rým.

Uplynulo už osm let a nové muziky jsme se od něj nedočkali: když vloni kytaristovi Marcu Ribotovi na jeho desku nazpíval starý italský protestsong Bella ciao, bylo to sice procítěné, ale na pár místech také nepříjemně falešné.

A tak Tom Waits, čerstvě sedmdesátiletý, dnes nejvíc času věnuje filmu. Muž, který počínaje 80. lety minulého století účinkoval v několika zásadních snímcích Jima Jarmusche od Mimo zákon po Kafe a cigára a Francisi Fordu Coppolovi pamětihodně ztvárnil šíleného advokáta v Drákulovi, poslední roky bere jednu roli za druhou.

Hell Broke Luce, jedna ze zatím posledních Waitsových skladeb z roku 2011. | Video: Anti-

Nejdřív hrál ďábla v Imagináriu Dr. Parnasse, vloni byl k vidění po boku Roberta Redforda v Gentlemanovi s pistolí nebo westernu bratří Coenů Balada o Busteru Scruggsovi - a letos přidal Jarmuschovu zombie komedii Mrtví neumírají.

Před časem řekl, že skládá, jen když ho to popadne. "Vychrlím ze sebe spoustu písní a honem je natočím. Je to jako s pečivem nebo s rybami. Lidi to chtějí, jen když je to čerstvé," vysvětloval.

Teď už ho to nepopadlo dlouho. A nemá smysl spekulovat, kdy nebo jestli se k muzice vrátí, nebo třeba zůstane u filmů. Tom Waits vždycky všechno dělal jinak a hlavně po svém. Proto ho máme tak rádi.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Na vládní čtvrť v Bagdádu dopadly tři rakety

Tři rakety dopadly v pondělí večer do ostře střežené zelené zóny v Bagdádu, ve které se nacházejí vládní budovy i diplomatické mise včetně velvyslanectví Spojených států. Nikdo nebyl zraněn. Informovala o tom agentura AFP s odvoláním na bezpečnostní zdroje. 

Podobné raketové útoky zažila vládní čtvrť za poslední měsíce již několikrát. Kdo za útokem stojí, nebylo jasné. Nicméně podle Washingtonu měly podobné akce v minulosti na svědomí proíránské milice.

Zdroj: ČTK
před 6 hodinami

Italský senátní výbor rozhodl, že Salvini má být vyšetřován. Čelí obvinění ze zneužití pravomoci kvůli blokádě lodí s migranty

Výbor italského Senátu schválil žádost soudu o zahájení vyšetřování lídra pravicové Ligy a bývalého ministra vnitra Mattea Salviniho, jenž čelí obvinění ze zneužití pravomoci v souvislosti s blokádou záchranných lodí s migranty. Pokud by soud shledal lídra nejpopulárnější italské strany vinným, hrozilo by mu až 15 let za mřížemi. Zároveň by mu mohlo být zakázáno zastávat politickou funkci, což by mu zabránilo usilovat o post premiéra.

Zdroj: ČTK
Další zprávy