Lidé dnes postrádají trpělivost. Žijeme v neustálém proklikávání.
Kdo má trpělivost na dlouhé skladby? Je čas na krátké písně.
Dokonce velmi krátké.
Tak nejspíš uvažoval Stephin Merritt, šéf newyorské kapely The Magnetic Fields. Výsledkem je právě vydané album Quickies: 28 písní v délce od 13 sekund do dvou a půl minuty.
Je to výzva a zábava přesně v Merrittově duchu - což mezinárodní publikum tuší a je zvědavé, co zase vymyslel. Kdo zná Magnetic Fields, ví, že formát "normálních" písní rádi řetězí do koncepčních celků. Naposledy před třemi roky vydali čtyřalbum 50 Song Memoir, v němž Merritt uspořádal do písní 50 let svého života.
A nikdy patrně nepřekoná velké manévry s milostnými písněmi všech možných žánrů 69 Love Songs z roku 1999. Na novince pořád zpívají tytéž čtyři hlasy (dva muži, dvě ženy) jako na přelomovém trojalbu před 21 lety - a pořád září energií i stylovým nadhledem.
Pětapadesátiletý Kanaďan Merritt je už léta pokládaný za skvělého textaře, který navazuje na rýmovou ekvilibristiku Colea Portera a zároveň mluví s dnešním publikem. Z písně The Book of Love se stala žádaná klasika svatebních obřadů, včetně těch z LGBT komunit: Merritt vždycky psal i o vztazích stejnopohlavních párů. Další level věhlasu mu přineslo zařazení milostného vyznání It’s Only Time do seriálu Jak jsem potkal vaši matku. Psal písně pro muzikál Neila Gaimana a už řadu let vydává na labelu Nonesuch, domově Philipa Glasse a dalších klasiků americké postmoderny.
"Užil jsem si psaní básnické sbírky 101 Two-Letter Words s nejkratšími slovy, jaká se dají použít při hraní scrabblu," vypráví Merritt, jak ho postupně ovládla myšlenka stručnosti. Pročetl prý řadu "velmi krátké" beletrie. "Nakoupil jsem sešitky malého formátu, abych musel s psaním textu skončit už po pár řádcích." A v rozhovoru s Jarvisem Cockerem prozrazuje, že tomuto modelu dal přednost i label Nonesuch, který po čtyřalbových písňových memoárech chtěl něco lehčího.
Lehkost je ale relativní: sarkastický a sardonický Merritt napsal spoustu nových "rychlovek" o smrti. Hned ta nejkratší, třináctisekundová, je o partnerském slibu, že při smrti jednoho ukončí svůj život i druhý. Hravost, ale v temných kulisách.
Necelou minutu trvá Kill a Man a Week, návodná píseň pro konečné řešení žensko-mužské otázky, v překladu Zab jednoho chlapa týdně. Tohle už je sarkasmus navazující na debatu, která má v Americe jiné rysy: jak vidno, rozhodně neplatí, že pro samou korektnost by nikdo nemohl mluvit o ženském boji s komediální nadsázkou.
Když připočteme, že jako první videoklip byl vybrán pseudogospel nazvaný Mám rande s Ježíšem, že tu najdeme tituly jako Belzebub je tvůj kamarád a Být tak zase jednou prostitutem, ukazuje se, že Merritt využívá miniatury často ke šťouchancům a provokacím vůči konzervativnímu slušňáctví, zvláště tomu povrchnímu.
Krátká píseň Rychlovka na záchodě, která jediná má v názvu slovo z titulu desky, kombinuje důvtipné rýmování jako z předválečného muzikálu s tématem sexu na toaletách.
U Merritta občas nevíme, zda napsal působivou zkratku, nebo blbinu - a efemérnost rychlých písní ještě víc zesiluje efekt posluchačské reakce "co tohle, ksakru, mělo být?". Je otázka, zda svět nutně potřeboval skladbu The Biggest Tits in History, ve které vyjde najevo, že "tits" tu nejsou slangově prsa, ale skutečně sýkorky a píseň je o jakési chovatelce rekordních sýkor.
To je Stephin Merritt: člověk, který se na fotkách nechce usmívat a který je přesvědčený, že autorovi nemá do jeho psaní nikdo mluvit.
Quickies nejsou nejsilnějším albem The Magnetic Fields, ale představují imponující cvičení v pečlivém a osobitém psaní staré dobré formy - písně. Učme se anglicky: nejen pro případ ministerské kariéry, ale také proto, abychom si užili tak zábavné nepřeložitelné songy, jaké už čtvrtstoletí dělají Magnetic Fields.
The Magnetic Fields: Quickies
Nonesuch Records 2020
