Toto pondělí Tool dorazili do Prahy po třech letech. Smůla je v tom, že podobně šňůry odkládaly i jiné formace. Nedá se vidět všechno a tak jako všude i část pražského publika vsadila na zavedenější jména. Zaváhala, protože Tool v O2 areně předvedli multimediální podívanou, která byla po tvůrčí stránce srovnatelná s nedávným vystoupením Rammstein v Letňanech. Akorát na rozdíl od nich Tool nepotřebovali ohňostroje a ohně.
Byl to radikální hudební večer. Už předkapela Brass Against návštěvníkům vyrazila dech. Zpěvačka, bubeník, kytarista a šest hráčů na dechové nástroje spustilo divoký virvál, vylepšený elektronikou všeho druhu. Na skladbu Kashmir od Led Zeppelin, podanou se sólem na hluboko znějící žesťový nástroj suzafon, se nezapomíná. Ale tím všechno teprve začínalo.
Na pódium přišli Tool. Osmapadesátiletý zpěvák Maynard James Keenan byl dle očekávání skrytý úplně vzadu, až za bubeníkem, a po většinu show skoro neviditelný. Uprostřed scény tak zářilo srdce kapely, famózní bubeník a operátor elektronických zvuků Danny Carey se svou obrovskou aparaturou. Po stranách basista Justin Chancellor a kytarista Adam Jones.
Tři nástroje a jeden lidský hlas vytvořily těžký zvukový atak, uprostřed něhož se posluchačům zdálo, že každý muzikant hraje něco jiného, a přesto do sebe všechno dokonale logicky zapadá.
Tool nedělají libozvučnou hudbu. Experimentují s kytarovými vazbami, co možná nejsyrovějšími rejstříky nástrojů, surově znějícími tónovými generátory a s počítači vytvořenými zvuky, které sice občas dovedou i pohladit, stejně tak ale brutálně zválcují posluchačovy uši. Akcentem na zvuk bicích připomínají jeden ze svých vzorů, britské King Crimson.
Nutno říci, že většina kompozic Tool má přibližně stejný charakter. Pomalý rozjezd z elektronického zdroje nebo "tiché" vybrnkávání elektrické kytary, které začne úsporně a nenápadně nabírá na intenzitě, až dvakrát třikrát vyvrcholí - a pak se znovu ztratí do prázdna.
Mezitím dojde k několika melodickým nebo hlasitostním zvratům. Adam Jones, považovaný za jednoho z nejlepších světových metalových kytaristů, staví riffy na relativně starobylých základech. V nejsilnějších okamžicích se zdálo, že slyšíme pokroucený a do nového roucha převlečený motivek nějaké neznámé písně kytarového klasika Tonyho Iommiho z Black Sabbath.
Ve většině kompozic, jejichž stopáž mnohdy překračovala deset minut, ale Jones působil - tak se tomu říkalo v 90. letech - jako noisemaker čili hlavní zdroj zvukového útoku. Anebo také jako malíř zvuku.
Dlouhé skladby Tool v Praze fungovaly hypnoticky. Minimalismus v nich obsažený posluchače do kompozice vtahoval nenápadně, ale s takovou silou, že člověk prožíval koncert uprostřed světa vytvořeného kapelou. To se potvrdilo i po podivné přestávce, kterou Tool udělali po hodině a půl. Mnozí si mysleli, že je konec, a odcházeli. Muzikanti se však po deseti minutách vrátili a přidali ještě víc než půl hodiny. Část publika nicméně pauzou vychladla a těžko se vracela do původního transu.
O Tool se říká, že hrají art metal, pokud taková škatulka vůbec existuje. V jejich provedení je to mix industriálního metalu a art rocku, spojeného s výraznou vizuální složkou. Ta se z velké části opírá o zadní projekci, často je vytvářená na principu zrcadlového bludiště nebo náletu psychedelických barevných obrazů v kombinaci s laserovými efekty.
Vizuální doprovod využívá víceméně abstraktních záběrů, jež mají kinetické rysy. Cestujeme z mikrosvěta do makrosvěta, jen občas se vynoří lebka, symbol pomíjivosti nebo obraz z doby dávných civilizací.
Show v O2 areně začínala čímsi jako soškami odkudsi z dob starých Mayů, ke konci se na malou chvíli zase zjevilo něco připomínající egyptské pyramidy. Ale stejně jako pouť světem dávných civilizací jsme intenzitou nabitou projekci mohli vnímat coby sci-fi putování neznámými galaxiemi a mlhovinami. Nebo jako výlet do sebe sama, do skladiště všeho dobrého nebo špatného, co v člověku je.
Vizuální složka byla pro celkové vyznění večera Tool tak důležitá, že skupina před každou skladbou udělala krátkou pauzu, aby efekty dozněly a diváci se ve tmě soustředili na další kompozici. Jako když v galerii jdeme od obrazu k obrazu. Tím spíš se na konci dvouapůlhodinového vystoupení nabízela otázka, zda to byl koncert ilustrovaný fantastickými pohyblivými obrazy, nebo naopak výstava projekcí ilustrovaná hudbou. Ať tak či tak, vystoupení Tool kandiduje na nejlepší pražský koncert roku.
Koncert
Tool
O2 arena, Praha, 23. května.
