Rozhovor - On, ona a něco mezi nimi. Písničky tak tiché, jako kdyby měli strach, že je uslyší někdo, kdo nemá a melodie tak křehké, že máte strach, že se rozdrobí ještě než doputují k vašim uším. Na duo Strangers in the City z Veselí nad Moravou upozorňovali odborníci ve výroční anketě Aktuálně.cz jako na potenciální objev letošního roku a dlouhohrající debut, který vyšel v říjnu, jejich předpovědi jednoznačně potvrzuje.
Jakub Zbořil a Lenka Slováková si prošli lokálními kapelami a jako dvojice hrají tři roky. Jemu chvíli trvalo, než se osmělil a začal své písně i zpívat, ona ustoupila do pozadí a hraje roli jakéhosi vnitřního hlasu kapely.
Strangers in the City objevila vloni písničkářská soutěž 1Man2Play pořádaná časopisem Full Moon, následovalo digitální EPčko na labelu Červený kůň a rok po něm konečně i celá deska South.
První setkání s hudbou Strangers in the City je vždycky trochu komplikované. Písničky obyčejně trvají jen něco přes minutu a kytaru a zpěv v nich záměrně „špiní“ zvukové efekty, takže to trochu vypadá, že hudba zní ze zmuchlané pásky, kterou jste našli v krabici na půdě. Lo-fi ale není jen nějaký laciný trik k upoutání pozornosti, ale skladbám dodává naléhavost a samozřejmě intimitu, o níž bychom se v souvislosti se Strangers in the City mohli bavit celé hodiny. Jen zkuste zajít na jejich koncert - z bezprostřednosti jejich písniček vás bude zaručeně mrazit v zádech.
To ostatně platí i o jejich debutu, který Jakub a Lenka vydávají na Yannick South, novém labelu party kolem ústeckých Houpacích koní. Když melancholický avantgardní folk Strangers in the City posloucháte, máte trochu pocit, že jste se ocitli v sedmém patře panelákového bytu kdesi na jihomoravském Veselsku, kde čas plyne trochu jinak. Pak možná pochopíte, proč jejich písničky ani nepotřebují klasické čtyři minuty.
Aktuálně.cz: Kde se vzal ten osobitý lo-fi zvuk Strangers in the City? Byla to od počátku z nouze ctnost kapely, která neměla na kvalitní nahrávací zařízení?
Jakub Zbořil (Strangers in the City): To ne. Naše úplně první třípísňové EPčko vůbec nebylo lo-fi, skladby byly normálně dlouhé se spoustou zvukových stop, tehdy ještě zpívala Lenka. Ale hodně rychle nás to přestalo bavit. Ani nevím, kdy přišel ten lo-fi zlom. Experimentoval jsem se zvukem a při jednom coveru, tuším, že to byli Modest Mouse a jejich Classy Plastic Lumber, jsem na to natrefil. Pak jsem jednou večer přišel k Lence a pustil jí dvě skladby – jednu, na které jsem dělal týdny, měla čtyři minuty, bicí, pěkný zvuk – a tenhleten zvukově hnusný cover sejmutý na první dobrou. Shodli jsme se hned, že ten hnusný zvuk zní líp.
A.cz: Od té doby mají vaše písničky mezi minutou a minutou a půl? Když jsem vás slyšel poprvé, přišlo mi, že jsou to jen náčrtky něčeho většího, ale časem jsem tomu minimalismu přišel na chuť.
Vždycky si říkám, co by se tam dál vlastně dělo? Ten motiv by se maximálně zopakoval. Pokud ta písnička někoho baví, pustí si ji víckrát. To mi přijde lepší než šroubování nějakých dalších části, aby se ty motivy mohly opakovat. Navíc v téhle produkci by to v delší stopáži ani nefungovalo.
A.cz: Vaše regulérní debutové EP vyšlo vloni na labelu Červený kůň, který je spojený s písničkářem Kittchenem. A většina lidí se o vás dozvěděla díky coververzi jedné jeho skladby na kompilaci Dezert. Měl maskovaný kuchař nějaký zásadní vliv na Strangers in the City?
Vliv měl určitě velký, zjistil jsem, že to vůbec někoho zajímá a taky se to dostalo k Lukáši Novotnému z Orffů, který nás pozval k sobě do Krnova a my si mohli zahrát s Orffy v Opavě... Ale jinak Kittchena ani neznám, prohodili jsme jen pár slov loni v Banátu. Ta naše účast na té kompilaci byla vlastně úplně náhodná, objevil jsem na YouTube Půlku chlapa, to mě hodně zaujalo a napsal jsem mu, že bych si chtěl objednat CD. Kdybych to objevil o den, dva později, na žádné kompilaci bychom nevyšli.
A.cz: Název Strangers in the City je - jak jsem se někde dočetl - český titul pro román Iana McEwana The Comfort of Strangers. Cítíte se jako hrdinové toho románu?
V podstatě jo. Rádi navštěvujeme velkoměsta, ale ne ve stylu vláčení se od jedné památky ke druhé. Přijedeme a prostě někde bloudíme, s tím, že večer jdeme třeba někam na koncert. A i když někde hrajeme, tak možná působíme jako nějací podivní, tišší cizinci, co se s nikým moc nevybavují. Nemáme to moc v povaze.
A.cz: Jaká je přesně role Lenky v kapele?
Písničky skládám sám, ale s Lenkou nápady probíráme. Dokáže být hodně kritická, což je velká výhoda. Když skládáte hodně, ztrácíte občas trochu nadhled. Ona má vlastně takovou pozici hrajícího producenta. Když něco pochválí, tak vím, že je to dobré a platí to i naopak. Bez ní bych se navíc k ničemu takovému ani nedokopal. Takže za mě je to prostě půl na půl.
A.cz: Eponymní EP i aktuální albový debut sis nahrál v domácích podmínkách v panelákovém bytě ve Veselí nad Moravou. Jak vypadá takové domácí nahrávání?
Bydlím v sedmém patře. Panelák na konci města, klid, perfektní výhled - na jedné straně hrad Buchlov, vedle kopec Antonínek. Obyčejně nahrávám přes den, pak jdu třeba ven a potom přes noc písničky dodělávám. Sedím nad ránem u počítače, dívám se z okna a naposlouchávám. Jdu spát, vstanu někdy ve tři a jedu nanovo.
A.cz: Musíš mít pokoj nějak zvukově utěsněný?
Nahrávám hrozně potichu. Mikrofon mám těsně u pusy. Řekl bych, že nikdo v bytě ani neví, že zrovna nahrávám. Občas třeba přijdou naši do pokoje a ani si hned nevšimnou, že jsem zrovna v půlce písničky. Ale má to i své nevýhody, minulé léto jsem nemohl nahrávat, protože sousedi spravovali byt a pořád vrtali. Skoro v každém songu jsem měl vrtačku.
A.cz: Bojíš se profesionálního studia?
Mám z něj respekt. Doma nad tím trávím měsíce a v té fázi nahrávání se ty songy úplně mění. Navíc, když se mi něco najednou přestane líbit, potřebuji to přehrát teď hned, jinak nejsem schopný dělat cokoliv jiného. Na druhou stranu si nedokážu představit, že bych nahrával podruhé úplně stejnou desku. Nechávám to otevřené, nějaký předběžný plán mám, ale ten se může za měsíc změnit.
A.cz: Jak moc velký vliv na tebe má rodné Veselí? Byl jsem tam párkrát a působilo na mě vždycky docela depresivně.
Není to úplně město pro turisty, v centru jsou hlavně supermarkety, ale zároveň je tu pár pěkných míst. Pro mě má samozřejmě kouzlo, protože jsem tam vyrůstal. Ale většinu věcí jsem docenil teprve, když jsem začal žít v Praze. Lidi ve Veselí mi taky přijdou inspirativnější.
Když žiješ ve velkém městě, tak se snadněji dostaneš do styku s lidmi, kteří mají podobný pohled na svět. Což je na jednu stranu fajn, ale zároveň tím vzniká jakési nepřirozené prostředí, ve kterém člověk může lehce zabřednout. Na maloměstě tohle v takové míře neexistuje, lidi jsou tu v myšlení hodně individuální, zároveň se ale taky respektují.
A.cz: V čem?
Když žiješ ve velkém městě, tak se snadněji dostaneš do styku s lidmi, kteří mají podobný pohled na svět. Což je na jednu stranu fajn, ale zároveň tím vzniká jakési nepřirozené prostředí, ve kterém člověk může lehce zabřednout. Na maloměstě tohle v takové míře neexistuje, lidi jsou tu v myšlení hodně individuální, zároveň se ale taky respektují, nenapadají se jen proto, že se někdo na věc dívá úplně jinak, což se ve větším městě docela stává. Rád trávím čas s lidmi, kteří mají v mnoha ohledech jiné názory, vkus, přesvědčení, přitom to ale člověku nijak necpou.
A.cz: Možná se to odráží i v rozdílu kapel z hlavního města a zbytku republiky. Přijde mi, že zajímavé kapely mimo Prahu jen málokdy sledují trendy a nedají se zařadit do žádných škatulek.
Něco na tom nejspíš bude. Na malém městě si roky děláš vlastní věci, kolem často neexistuje žádná scéna, což je na jednu stranu nevýhoda, když s tím chceš vyjít ven a nikoho to nezajímá, na druhou stranu může ta izolace hodně pomoci. O všem si rozhoduješ jen ty sám. Nevíš, co si o tom myslí někdo druhý, vnější vlivy neexistují. Ale dělit to striktně na Prahu a maloměsta je trochu nešťastné, ono ta scéna může vzniknout kdekoliv, i na menším městě, stejně tak jako můžeš být izolovaný v Praze. Jen ta pravděpodobnost izolace je ve velkoměstě menší.
A.cz: Souvisí název desky South také nějak s Veselím?
Když jsem byl menší, tak jsem se díval z okna pokoje a myslel si, že tím směrem je jih, Afrika. Ve skutečnosti je jih úplně na druhou stranu, což mi vlastně došlo teprve nedávno. (smích)
A.cz: Tvé texty jsou v angličtině. Jak moc jsou pro tebe důležité?
S texty trávím nejvíc času. Snažím se být otevřený, nejsem člověk, kterého by bavilo psaní nějakých poetických věcí. Píšu i české songy, ale tam to naráží na problém, že bych je asi nebyl schopný prezentovat. Radši si je nechávám pro sebe.
A.cz: To určitě koresponduje i intimitou, kterou vyzařuje hudba. Nakonec i vaše vizuální prezentace je zvláštně zastřená. Všiml jsem se, že ty ani nejsi moc na fotkách? V klipu ke skladbě Srichaphan také hraje postava v masce...
To je Lenka s maskou Earla z komiksu Red Meat, já jsem točil. Rád dělám písničky, na ty věci okolo moc nejsem. Ale o anonymitu mi nejde. Jen prostě žádné normální fotky nemáme. Nějaké focení v poli, na kopci, nebo já nevím kde, které má předem daný nějaký PR účel, to nás zrovna nebere. Musel bych se asi vždycky smát, kdybych takovou fotku viděl.
A.cz: Ta silueta na coveru South je docela výstižná...
To ale ani nejsem já, i když si to hodně lidí myslí. Je to fotka od Štefana Hlavačky, před rokem jsme se seznámili v Plzni, kam přišel na náš koncert. Na jeho Facebooku jsem objevil spoustu skvělých fotek a některou z nich jsem chtěl použít na příští desku. Jednu jsem měl dokonce během nahrávání jako tapetu na ploše, myslím, že Štefanova tvorba má k té naší hodně blízko.
