Už tradičně byl ve slizce plyšovém Kongresovém sále hlavním tématem remcání výběr fujtajblového místa. Nick Cave si ovšem ke svým rozverným představením s trojčlenným výběrem Bad Seeds vybírá striktně sály, ve kterých není pro žádné "výtržnosti" místo.
Po pár písních, přednesených až překvapivě vřelým a maximálně komunikativním frontmanem, se nicméně uhranutí fandové urvali ze svých odlehlých míst a nevratně devalvovali předražené vstupné vyvolených z prvních řad.
Pomohli tak zahnat odér snobárny non plus ultra, který se kolem Caveova koncertu utvořil. Přece jen pro pražské yuppies, kteří vzali Cavea po desce Murder Ballads na milost, je pořád dost těžké se s čím dál zarostlejším houslistou Warrenem Ellisem, bubeníkem Jimem Sclavunosem a basistou Marty P. Caseym ztotožnit.
Čím dál víc proplešlejší Cave sice bez skrupulí přiznává své taťkovství - pražské vystoupení bylo prý prvním koncertem, který jeho šestiletý syn shlédl; ale hudbu samu to díkybohu nijak nezměkčuje. Mocná, řízeným houslovým kraválem obnažená West Country Girl jakožto startér funguje jednoduše skvěle.
Jedním z hlavních důvodů, proč se Cave pustil do pořádání těchto zdánlivě komornějších seancí, je plezír z možnosti zahrát cokoliv, co se mu zlíbí. Na výkřiky po přání fanoušků reaguje stylem "Jo, to můžeme zahrát" - ale nakonec se pustí do úplně jiné písně (a v docela jiné podobě, než známe z desek).
The Mercy Seat doprovázela Ellisem předtočená chrčivá smyčka, v pěti kouscích Cave machroval s kytarou, která mu fakticky sekla. A v Henry Lee bubeník Sclavunos drtivými údery rozsekával na maděru slovo balada.
"Tohle piano je fakt šunt," stěžoval si mistr na chudáka Steinwaye, kterého málem rozmlátil při explozích v Hiding All Away nebo Red Right Hand - a najednou by si rád vystřihl křehoulinké intro ke God Is In The House.
Caveovo vystoupení bylo dvouhodinovou lekcí, jak zahrát i ty nejzprofanovanější hity jinak a neuzmout jim původní energii. Kdepak, tenhle pán ani zdaleka není za zenitem.
A kdyby tam chtěl zmizet, spřízněná a ve světovém kontextu čím dál důležitější esa jako Warren Ellis nebo až ostudně nedoceněný Marty P. Casey ho zase jistotně přivedou zpět na výsluní jednoho z nejdůležitějších písňových skladatelů a živelných hudebníků současnosti.
Ale jestli se o tomhle veskrze přátelském setkání zase bude psát, že je Cave mrzout, desperát, temnotář a kdovíco ještě, pak už o něm nemá vážně smysl cokoliv v Česku číst. Takhle vlídnou tvář a rozverné úsměvy zpoza načerněného kníru nám ještě neukázal.
S lehkostí se mu i v pitomém sále podařilo navodit intimní atmosféru, kterou tam horko těžko lovili takoví pódiový machři jako Lou Reed nebo Wayne Shorter. A co myslíte, bere Nick Cave ještě drogy? Ale fuj!
