reklama
 
 

Recenze: Rusá Florence a její mašina na Colours sršely emocemi, vzývaly pospolitost

18. 7. 2019 14:31
Tolikrát kamery při včerejším prvním dnu festivalu Colours of Ostrava zabraly bosé nohy zpěvačky Florence Welchové, až člověk nabyl pocitu, že sleduje anděla chystajícího se vzlétnout.

V poloprůsvitné noční košili, tak nějak celá vzdušná, éterická, vtrhla na jeviště jako živel a celý večer se pohybovala v piruetách. Tančila, točila se na špičkách, rozbíhala a zase zastavovala, zatímco za ní vlály rozpuštěné zrzavé vlasy kontrastující s bledou pokožkou.

Když na ni zamířilo oranžové bodové světlo, zářila jako mariánské zjevení, víla, duch. A když na hlavu nasadila věnec, který jí hodil kdosi z diváků, připomínala výjevy starých italských mistrů, oživlou Ofélii ze slavného Millaisova obrazu. Však stylizace Welchové je přiznanou poctou takzvaným anglickým prerafaelitům, jejichž výstavu před sedmi roky viděla v londýnské galerii Tate a Millais tam měl čestné místo.

Tak uběhla středeční zhruba hodina a čtvrt, vrchol prvního dne ostravských Colours a jedno z emocionálně nejsilnějších vystoupení v osmnáctileté historii festivalu. Florence + the Machine, jak se jmenuje kapela Welchové, si tu českou premiéru odbyli deset let po vydání debutového alba Lungs. Celosvětově se ho prodaly přes tři miliony kopií, příští měsíc znovu vyjde v rozšířené podobě.

Přestože z Lungs včera zazněly tři skladby včetně Dog Days Are Over, prvního velkého hitu kapely, show se za tu dobu posunula. Festival Colours of Ostrava zažil prakticky totéž co před čtyřmi dny londýnský Hyde Park: večer postavený na písních z loňského čtvrtého studiového alba High as Hope se silným komunitním rozměrem.

Dvaatřicetiletá Angličanka má občas trochu hippie nápady. "Teď chci, abyste za ruku vzali člověka, který stojí vedle vás," zvolala v jednu chvíli a kamery zachytily smíšené výsledky takové výzvy. "Jednou z nejkrásnějších věcí na téhle kapele je, jaká kolem ní vznikla komunita, jak jste k sobě ohleduplní," pokračovala a opěvovala všechny, kdo její písně za těch deset let nezapomněli. "Nedodržela jsem to, o čem zpívám, všechno jsem zvorala, a stejně tu jsem. To jenom díky vám. Se vším v životě jste mi pomohli."

Byly to jen řeči? Ne, vystoupení Florence Welchové je dnes především o společném prožitku. Písně z loňského alba High as Hope, vyprávějící o hledání naděje, cesty z temnoty, o schopnosti vyléčit sebe sama z traumat a životně se posunout, dobře fungují při početném obecenstvu.

Welchová včera mezi řádky říkala něco v tom smyslu, že společně jsme silnější, že když se člověk může opřít o druhého, přemůže každou úzkost, a že když se otevře a všechno přizná, přestane být zranitelný. Může změnit sebe, okolí, svět. Hlavně na to nebýt sám.

Skladba Hunger z loňské desky včera zazněla hned v úvodu koncertu. | Video: Martin Dybala

Podobná témata Welchová už dvanáctým rokem rozvíjí v osobité, žánrově těžce zařaditelné muzice, která přejímá postupy z popu, folku, komorní vážné hudby i soulu, ale především je živelná, euforická, majestátní, a přitom citlivá.

Mnohoznačné obrazy a metafory, mezilidské tragédie, melodramatické zpovědi či traumata, jako je skladba Hunger vyprávějící o dobách, kdy dospívající Welchová trpěla anorexií, nabírají hudebně nečekané tvary. Něčím mají blízko k žánru, kterému se říkalo art-rock, a někomu mohou připomenout tvorbu anglické písničkářky Kate Bushové.

Buď jak buď: na jevišti stojí Welchová plus osm muzikantek a muzikantů střídajících kytary, klávesy, perkuse, housle, zvonkohru, a dokonce harfu, kterou obsluhuje Tom Monger. Výrazně hraje houslistka a vokalistka Dionne Douglasová, mimochodem sestra renomované písničkářky Laury Mvuly.

Zatímco Florence Welchová vepředu tančí, hudební dění a vícehlasy řídí klávesistka a kapelnice Isabella Summersová, zakládající členka souboru, přáteli přezdívaná mašina, stroj. Odsud název kapely: Florence + the Machine, Florence a její stroj.

Ve skladbách jako What Kind of Man nebo You Got the Love kapela buduje napětí a graduje dynamiku, ale to vše proto, aby podpořila mocný hlas Welchové, tříoktávový mezzosoprán kvalit, jaké se v pop-music běžně nevidí.

Welchová má mimořádně mocné vibrato, čistý vysoký tón dovede držet klidně čtvrt minuty, jak to včera předvedla v kompozici Cosmic Love. Zpívá čistě, průzračně, bez chrapláku. V hlubších polohách trochu dýchavičně, avšak vysoko, kam pokaždé vystoupá, slova prociťuje nesmírně silnými emocemi.

Komu to nestačilo v základní části koncertu, včera padl na kolena nejpozději v přídavcích No Choir a Big God, dvou loňských skladbách, které Welchová s ohromným gustem a soustředěním zpívá a capella nebo jen v lehkém doprovodu harfy.

Tím spíš je neuvěřitelné, jak u toho Welchová celou dobu skotačí. Po molu vedoucím z pódia v duchu Micka Jaggera naběhá rekordní počet metrů. A byť to má parametry skoro moderního tance, pohybové performance, nepůsobí strojeně, naučeně. Welchová intuitivně tančí to, co zpívá, projevuje tytéž pocity, tělem "hraje" obsah svých písní. Energie z ní srší.

V Ostravě sice nelezla po lešení, jak to dělávala dřív, ani už neskáká do davu - před čtyřmi roky si při jednom takovém pokusu na americkém festivalu Coachella zlomila nohu.

Přesto včera při skladbě Delilah slezla z mola, začala tisknout ruce dojatým dívkám v první řadě a v následující skladbě What Kind of Man si vyhlédla mladého muže, jemuž nejprve láskyplně tiskla ruku a nakonec s ním ve vrcholně intimním okamžiku splynula, čelo na čelo, ruku na jeho hlavě. To vše při písni vyprávějící o dlouholeté slabosti k jednomu muži a dekády trvajícím komplikovaném vztahu.

Florence + The Machine

Česká spořitelna stage, Colours of Ostrava, 17. července

Kamery u toho každou chvíli prostřihávaly na Měsíc, jenž po včerejším částečném zatmění v plné kráse vystoupal nad areál, a když nakonec světla zhasla a rusá víla zčistajasna zmizela, jako probuzená náměsíčná, dojem byl ohromující. Lidé, po celý koncert ječící, výskající a tančící, se sbírali jako opaření.

A jestli Welchovou poslechli, vyslyšeli její apel, vzali si ji k srdci? Asi ano. Tolik objímajících se dvojic, jako bylo na ploše vidět po koncertu Florence + the Machine, Colours jen tak nepamatují. Mimořádně silné.

autor: Daniel Konrád | 18. 7. 2019 14:31

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama