Jako nějaký velkolepý, dřímající pták působil Američan Brad Mehldau v neděli u klavíru pražského Divadla Hybernia.

Na nízké židličce, jíž u piana používal třeba Glenn Gould, seděl shrbený, se zavřenýma očima a hlavou nakloněnou do strany, jen tak se nadnášel. Vypadal celým tělem napojený na hudbu, maximálně soustředěný, koncentrující energii jako při duchovním cvičení. A když začal hrát, přísný výběr not prozrazoval důkladný myšlenkový proces.

Po jedenácti letech Pražané znovu zažili koncert Mehldauova tria, které patří k sestavám určujícím současný vývoj v jazzu. V metropoli byl pianista prvně už koncem 90. let minulého století, kdy ještě jako třiadvacetiletý mladík doprovázel svou ženu, nizozemskou zpěvačku Fleurine, a později se zúčastnil jam session v malostranském klubu U Malého Glena.

Plnohodnotnou koncertní premiéru pak Mehldauovi v minulé dekádě připravil festival Struny podzimu: silně v paměti zůstává zejména klavíristovo sólové vystoupení v Rudolfinu, kde nadšené publikum vytleskalo šest přídavků.

Tato neděle v Divadlu Hybernia dopadla obyčejněji: sál naplněný zhruba ze tří čtvrtin, přídavky dva, závěrečný potlesk - jak je dnes běžné - vestoje. Dojem, který Mehldauovo trio udělalo pěti původními a čtyřmi převzatými skladbami, byl však silný.

Letos sedmačtyřicetiletý Američan na scénu vtrhl v 90. letech jako po dlouhé době první skutečně stylotvorný jazzový klavírista. Jeho vliv je cítit dodnes: ze všech koutů světa lze slyšet mladé muzikanty zjevně inspirované Mehldauovou technikou či alespoň hráčskou filosofií.

Mehldaua stejnou měrou ovlivnil vývoj moderního jazzu jako klasická hudba, v níž má víc než solidní průpravu - věnuje se zejména té romantické a barokní.

Do repertoáru však začal zkraje přebírat také songy od rockových Radiohead či písničkáře Nicka Drakea a především toto vše zdánlivě neslučitelné spojil způsobem, jenž byl v žánru nevídaný.

Interpretací písní od Brahmse po Beatles asi částečně vyjadřoval své chápání jazzu jako umělecké formy, která vždy vstřebávala cizí podněty: zároveň si ale prostě vybíral skladby, k nimž cítil emocionální vazbu.

A dělá to dodnes - nedělní koncert v Hybernii završil upravenou verzí Hendrixova hitu Hey Joe s postupnou, neustále oddalovanou gradací, jíž trojice hudebníků dovedla do patřičně bigbítových rozměrů.

Skladbu Jimiho Hendrixe Hey Joe trio natočilo před šesti lety. | Video: Nonesuch


Mehldauův hudební vývoj, ba skoro hráčská totožnost, je nejsilněji spojen právě s formátem tria, jak jej v jazzu provozovali Bill Evans nebo Keith Jarrett.

Do roku 2005 pianista natočil devět alb v neměnné sestavě s evokativně hrajícím kontrabasistou Larrym Grenadierem a katalánským bubeníkem Jorgem Rossym, plynule se pohybujícím v náročných lichých rytmech, i za bicími projevujícím znalost hry na klavír či kytaru.

Jejich postupnou souhru mapuje pětice instrumentálních desek z cyklu The Art of the Trio, které Mehldauovi - navzdory rizikovému komerčnímu potenciálu - statečně vydala společnost Warner Music.

Pak ale v polovině minulé dekády přišel zlom a ostře sledovaná výměna: k Mehldauovi a Grenadierovi nastoupil bubeník Jeff Ballard, více uzemněný, orientovaný na groovy, znalý afrických rytmů, brilantní i bez používání paliček nebo metliček.

Jeho přednosti byly vidět i při nedělním pražském koncertu, jejž Ballard neustále ozvlášťňoval nevyzpytatelnými rytmickými frázemi. Ty Mehldaua nutí flexibilněji reagovat, možná se vydávat jiným směrem, než původně zamýšlel.

Především to ale u všech tří muzikantů podněcuje kolektivní improvizaci. Z jedné takové se zrodila čtvrtá, zatím nepojmenovaná skladba pražského koncertu. "Jeff vymyslel rytmický základ, já noty," uvedl Mehldau kompozici postavenou na neustálém stoupání čtyř akordů nad šestnáctinovým groovem.

Kromě autorských skladeb Highway Rider nebo Days Of Dilbert Delaney v Praze zazněly také tradičnější kusy, v nichž rytmika swingovala a kontrabasista Grenadier hrál šlapavou linku typu walking bass. První přídavek, jazzový standard In Walked Bud od pianisty Thelonia Monka, trio oproti originálu posunulo do rychlejšího bebopového tempa.

Ve srovnání s dřívějšími pražskými koncerty dnes Mehldau s klavírem pracuje úsporněji. Dříve často udržoval stálý pulz opakováním jedné noty nebo riffu. Teď jako by na sebe byl přísnější, opakovaně vzbuzuje dojem, že vše, co hraje, mu v hlavě prochází hustým sítem - viz dvanáctitaktové Blues in C, při němž klavírista půlku svého sóla zvládá jen jednou rukou. Jistě ne pro efekt, spíš aby si omezil možnosti, vymezil prostor.

Mehldauovo trio nefunguje jako typická jazzová sestava, která nadnese téma a hudebníci na něj jeden po druhém improvizují. Tady skladbu všichni tři společně rozebírají, volně variují motivy, které mění tvar a zase se, proměněné, vrací.

Hodně s tím souvisí tendence všech tří okamžitě zužitkovat náhlé tvůrčí impulzy a hodně také klavíristova emancipovaná levá ruka, kterou Mehldau svého času speciálně trénoval - přišlo mu, že při hraní tradičního jazzového doprovodu zlenivěla.

V neděli pianista její sílu demonstroval v temné nové kompozici nazvané Spiral, kde levačku celou dobu zaměstnává náruživé ostinato, stále se vracející rytmická figura.

Jinde Mehldau levou rukou opět často chodil do protipohybu, ve spodním či středním rejstříku rozehrával a naráz udržoval několik protihlasů, které skladbu harmonicky ukotvují, vytvářejí až bachovský kontrapunkt, zároveň však fungují soběstačně a komunikují s tím, co hraje pravá ruka.

A pak jsou tu samozřejmě okamžiky, kdy se trio urve k delší improvizaci a zcela melodii opustí. V Hybernii takový okamžik přišel v polovině večera, kde u příležitosti Dne matek zazněla kompozice saxofonisty Sidneyho Becheta nazvaná Si tu vois ma mère.

Bechetova pozdní, silně melodická píseň vznikla v 50. letech po hudebníkově odchodu do Francie a klidně by mohla účinkovat v dobové reklamě na francouzskou metropoli: tak ji ostatně pochopil i filmař Woody Allen, když ji před sedmi lety zařadil do úvodní scény snímku Půlnoc v Paříži.

Motiv složený z klesajících skupin tří not Mehldauovo trio během čtvrthodinové improvizace obrátilo naruby, rozdělilo na části, nečekaně přeskupilo a dovedlo k závratným závěrům.

Nad tou mírou hráčské představivosti, svobody a zručnosti obecenstvo ani nedutalo.

Původní nahrávka písně Si tu vois ma mère od Sidneyho Becheta z 50. let. | Video: EPM Musiques