Recenze - Debutové album londýnské divy Anny Calvi pracuje s posluchačem podobně jako tekuté písky - nejprve skýtá zdánlivě familiérní prostředí, ale časem nás nahrávka pozře do míst, kde asociace slyšeného odkrývají nové prožitky.
Osmadvacetiletá chráněnkyně Briana Ena a Nicka Cavea jako by patřila do jiné doby. Její hudba a hlas zní filmově, evokuje znepokojivé atmosféry Davida Lynche a soundtracky Ennia Morriconeho nebo Rye Coodera. Zároveň ale tvoří vlastní, temně romantickou obraznost. Tematicky neomračuje neznámým, deska kontempluje nad vnitřními ďábly a touhami. Přesto se Anně Calvi podařilo v sobě probudit svěží impresionistický hlas.
Silná na pódiu
Niterná pozorování a nabytá moudra publikum pořád snáz věří zachmuřeným chlapíkům s kytarou než ženám. Ale když už písničkářku akceptuje nejen coby majitelku hlasu a vizáže, setkáváme se se silnými osobnostmi. K Joanně Newsom, Cat Power nebo PJ Harvey teď můžeme směle přiřadit i Annu Calvi. Právě dvorní producent PJ Harvey Rob Ellis pomohl na svět suverénní nahrávce ženy, která o sobě tvrdí, že je silná pouze na pódiu.
Tam Calvi skutečně působí hrdě a neohroženě jako tanečnice flamenca. Coby negativ ve skutečnosti sebevědomých a pyšných písničkářů, kteří vystupují zranitelně nebo jako hromádky neštěstí. Její písně jsou plné erotična, sil za hranicemi kontroly, připouštění si temných stránek v touze vytěžit z nich pozitivní energii. Tady ovšem nabízející se spojitosti a příměry s PJ Harvey končí.
Anna svou ženskostí, sytě namalovanými rty a prudce elegantním oblečením vzdorovitě vystupuje z davu módně rozvrkočených rockových divoženek. Nezní přitom archaicky: dospívání ve zvukových lázních Captaina Beefhearta i Marie Callas, pokorně přijímané lekce hudbou posedlého otce-hypnoterapeuta, který jí do DNA vetknul lásku k tvorbě Ravela, Debussyho a Stravinského, i první tři roky života svedené v zápasu o život daly vzniknout talentu, který občerstvuje uši, otupělé často zaměnitelnou armádou žen s kytarou. Tím, že se nesnaží znít jako současnice a přehlíží popové trendy, působí jedinečně.
Vydat jako vůbec první singl coververzi stařičké klasiky Jezebel od Waynea Shanklina, přiznaně inspirovanou nepřekonatelným podáním Edit Piaf, samo o sobě nevypadá omračujícně. Ale už z úpravy Jezebel se dalo tušit, že svět získal v Calvi-interpretce nevšední umělkyni. Její sólové debutové album už navíc nabízí čistě původní tvorbu.
Chybějící hudební rozuzlení
Po dobu tří let piplané písně nepodává překombinovaně. Snad i díky onomu dlouholetému vstřebávání klasického romantismu navozují pocit vzdušnosti a samozřejmosti, jako by tu byly odnepaměti. Calvi je zpívá hrdým plným vokálem, školeným obsesí projevu Niny Simone. Za doprovodu ležérně, opět víc impresionisticky než rockově rozeznívaného telecasteru, doprovodu bicích a harmonia její dvoučlenné koncertní kapely zní jako moderní ženský protějšek Scotta Walkera.
|
|
|
|
|
|
Podobně jako jeho šansony, i skladby No More Words nebo Suzanne And I se dramatickým podáním lehce otírají o úskalí přepjatosti a šantánový kýč, ale vždy v bezpečí příčetnosti. Bolesti, nejistoty a mladické přemrštěnosti tak často patřící k debutovým nahrávkám jsou na desce marginální, až nestojí za řeč.
Píseň Devil je textově minimalistická, ale díky rozmáchlému zpěvu, se kterým zachází jako Van Gogh, se v ní beztak odehraje pečlivě vystavěné drama. Závěrečná Love Won´t Be Leaving budiž chybějícím hudebním rozuzlením filmu Paříž, Texas - pochmurné romance Wima Wenderse.
Anna Calvi nepotřebuje popové kvality bojácně ředit „arty" rozostřeným zvukem; o to markantněji vyniká její osobitý sebejistý projev, který britská BBC zařadila do svých prestižních očekávání Sound of 2011. Troufám si tvrdit, že bezejmenný debut Anny Calvi sebere i toho nejusebranějšího pozorného posluchače.
Anna Calvi: Anna Calvi. CD, 51 minut. Vydala firma Domino Records, 2011.
