Rozhovor - Bratislavská kapela Korben Dallas sice funguje teprve od roku 2010, od té doby ale zaznamenala raketový nárůst popularity a v současnosti platí na Slovensku za jednoho z hlavních představitelů mladé alternativní scény. V polovině října jim vyšla třetí deska Banská Bystrica.
Korben Dallas tvoří Juraj Benetin (kytara, zpěv), Lukáš Fila (basa) a Ozo Guttler (bicí). Důležitou součástí jejich hudby jsou i Filovy originální slovenské texty. Právě (a nejen) o nich jsme se s kapelou bavili při příležitosti natáčení promo spotu k novému albu. Juraj, Lukáš i Ozo vzkazují, že se jim v České republice líbí a prý sem jezdí i na dovolenou, protože Chorvatsko už je out.
Aktuálně.cz: Můžeme začít trochu netradičně? Vaše jméno zní dost unikátně, jak jste na něj přišli?
Juraj: No, právě že není. (smích) Vybírali jsme dlouho, protože vymýšlet název kapely je noční můra. Jednoho večera, kdy už jsme byli opravdu zoufalí, jsem šel v hospodě na záchod a tam našel papírek, na kterém bylo napsáno „KORBEN DALLAS“. Hned jsem Lukášovi posílal esemesku, že se tak budeme jmenovat. Pak jsme to vygooglili a zjistili, že je to jméno hlavní postavy z filmu Pátý element.
A.cz: Vida a teď už Google nabízí jako první vás.
Ozo: Konečně je to tady! (smích)
Juraj: On se k tomu váže i konkrétní příběh. Po nějakých třech letech se nám ozvala jedna slečna, která žije v Praze, že tam ten vzkaz nechala ona. Prý se měla potkat s nějakým klukem, se kterým se seznámila na chatu a znala jenom tuhle jeho přezdívku. Pak ho v té hospodě viděla, poznala ho podle fotek a dala ten papírek na záchod, aby věděl, že tam je taky. No, a já jsem jim to takhle překazil.
A.cz: Na Bandzone máte v kolonce „žánr“ napsáno „rock-alternative“, což je docela široký pojem. Jak byste konkrétněji definovali svůj styl?
Lukáš: No pokud vymyslíš nějaký lepší název, budeme mít radost...
A.cz: Je ale fakt, že si pod tím člověk může představit úplně cokoliv.
Ozo: Všechny tyhle žánry... Kriste Pane! (smích) V Americe je teď taková móda, že už nenazývají barvy „modrá“ nebo „zelená“, ale třeba „metro v pět“. A každý chce být in, takže si vymalovává pokoj metrem v pět.
Juraj: To není špatný styl, metro v pět...
Ozo: Ale to už je barva. I když pro nás Slováky je metro něco nedosažitelného.
Juraj: Nebo, když už jsme v Praze, třeba Pankrác v sedm! Co hrajete? Pankrác v sedm.
A.cz: Dali jste se dohromady v roce 2010 a od té doby máte na kontě už tři desky. Ta aktuální, Banská Bystrica, vychází rok po předchozím počinu Karnevalová vrana. To je docela solidní tempo, kde berete inspiraci? Spousta kapel říká, že skládá průběžně na turné, jiní zase prý napíšou celou desku najednou...
Juraj: Na turné určitě ne, potřebujeme klid. Nejdůležitější je mít hotové texty, ze kterých to celé vychází. V československé hudbě jsou texty základ, vymyslet potom samotnou píseň už není takový problém.
Dřív mělo třeba Radio FM, které hraje na alternativní scéně zásadní roli, vyloženě slabost pro angličtinu, teď se to ale mění. Otázka je, jestli za to může zkvalitnění slovensky zpívajících kapel, nebo větší otevřenost dramaturgie. Hodně mladých kapel samozřejmě pořád zpívá anglicky.
A.cz: Píšete texty ve slovenštině. Na české alternativní scéně v poslední době probíhá renesance, mladé úspěšné kapely se vracejí od angličtiny zpátky k češtině. Je to na Slovensku podobné?
Lukáš: Dá se to tak říct. Ono je to dost dáno vkusem dramaturgů, ale třeba Radio FM, které hraje na alternativní scéně zásadní roli, hraje slovensky čím dál častěji. Dřív mělo vyloženě slabost pro angličtinu, teď se to ale mění. Otázka je, jestli za to může zkvalitnění slovensky zpívajících kapel, nebo větší otevřenost dramaturgie. Hodně mladých kapel samozřejmě pořád zpívá anglicky.
A.cz: Co podle vás v dobrém textu nesmí chybět, aby fungoval?
Juraj: Když mi přijde sada textů od Lukáše, je pro mě nejdůležitější, aby mi při jejich čtení v hlavě naskočila nějaká melodie. Druhá věc je, že mám rád fráze, které okamžitě upoutají. Jsou to pasáže, které z textu vyčnívají a člověk se jich může držet. Sledovat pozorně celý text od začátku do konce je hodně náročné. No a samozřejmě se posluchač nesmí cítit trapně.
A.cz: Existuje nějaký klasický, opakující se nešvar slovenské textařiny?
Lukáš: Záleží, o jaké rovině hudební produkce se bavíme. V klasickém mainstreamu je text často otrokem melodie, takže musí mít hodně samohlásek, kterých slovenština nemá zase tolik. Pak to dopadá tak, že zpěvák musí půl minuty dělat „ááááá“ nebo „óóóóó“, a kolik takových slov existuje? „Pán“, „král“... no a ty se potom točí pořád dokola. To je problém mainstreamu – snaží se kopírovat klasickou západní melodickou stavbu, takže ty texty buď nedávají smysl, nebo se opakují.
Ozo: Mně připadá, že je i málo témat, o kterých se píše. To je pořád láska, láska, láska, láska, počasí, láska. Je to škoda, protože pestrost témat pak rozsvítí i celé vyznění hudby. Jako by se všichni báli zpívat o jakýchkoli jiných věcech. Problém menších jazyků je v tom, že mají málo pramenů, ze kterých mohou čerpat – angličtina má spoustu mluvčích, obrovské množství dialektů, hromadu písemných památek. Češtině a slovenštině tahle šířka záběru chybí.
A.cz: Československá alternativní hudba – ať už ji nazýváme bigbít, underground nebo jakkoliv – má nesmírně silnou tradici. Připadáte si, že na ni v něčem navazujete?
Ozo: Jo, jsme další Kabáti. (smích)
Juraj: Rádi se k těm kapelám hlásíme a lichotí nám to. Dežo Ursiny tomu říkal „vážná muzika“. Je to trochu něco jiného, než co děláme my, ale ta hudba se nám líbí. Což na druhou stranu platí i pro jednoduchý pop...
Ozo: ...Kabáti! (všichni začínají zpívat „Když se u nás chlapi poperou, tak jenom nožem, nebo sekerou“ ve slovenštině)
Lukáš: I Olympic si zazpíváme.
Ozo: Nebo tamto.. Dávej, ber!
A.cz: Během čtyř let jste se stali hodně populární kapelou, vyhráváte ceny, máte spoustu fanoušků. Čím je oslovujete?
Juraj: V první řadě je důležité nezapomínat, že za rok může být všechno zase jinak, protože tak to funguje. Snažíme se ale být aktivní, pořád něco vymýšlet, pořád psát nové skladby. A taky držet lidi trochu v napětí, co uděláme příště. Překvapovat je.
A.cz: Jak vypadá váš typický fanoušek?
Juraj: To je hodně různorodé. Jenom za poslední půlrok jsme hráli na jedné akci mladých vědců, na sousedském trhu, kde na nás tancovaly tříleté děti, v Bratislavě před tisícovkou lidí, na velkých festivalech. Máme výhodu, že můžeme hrát opravdu kdekoliv. Zvládli bychom předskakovat Kabátům i zahrát ve školce. Chodí na nás důchodci, rodiny s dětmi, samotné děti, desetileté děti, dvanáctileté děti... (smích)
A.cz: Dobře, takže napíšeme, že máte „široký záběr“.
Juraj: Ale ono to je vážně super, když třeba i do menšího klubu přijdou na koncert máma s dcerou nebo otec se synem.
A.cz: Vaše turné k podpoře nové desky bude probíhat primárně na Slovensku, v České republice jste už hráli v Praze a chystáte se do Brna. Existuje nějaký zásadní rozdíl mezi publikem tady a na Slovensku?
Ozo: Právě v těchto dvou městech je tolik Slováků jako v jednom slovenském krajském městě. To publikum je tím pádem prakticky stejné. I v Česku platíme za skupinu, na kterou chodí hlavně Slováci. Samozřejmě se ale snažíme oslovit i české fanoušky, takže doufáme, že se nám to bude dařit.
A.cz: S kým byste si rádi jednou zahráli?
Juraj: Já bych si chtěl zazpívat s Marií Rottrovou. Tu mám opravdu rád.
Ozo: Nebo s Mike Pattonem.. ale hlavně s Marií Rottrovou.
Juraj: To platí pro celou kapelu.
Ozo: Nebo s Vlastou Redlem!
A.cz: To byste asi zvolili ten jemnější set.
Ozo: Jo. Žádný Kabáty.
