Rozhovor - Festival Spectaculare tento týden vyvrcholí čtvrtečním vystoupením norského ambientního mága Biosphere v pražském Planetáriu a v pátek koncertem tria Brandt Brauer Frick v Paláci Akropolis. Německý projekt míchající postupy elektronické hudby a živé nástroje bývá často popisován jako „techno hrané naživo“, nicméně žánrový rejstřík je mnohem širší.
Berlínské trio vlastně vrací evropskou taneční hudbu k německým kořenům – hypnotickým repeticím grooveů propadli v sedmdesátých letech už Kraftwerk nebo Neu!, praotcové moderní elektronické hudby. Pro trio Daniel Brandt, Jan Brauer a Paul Frick je to ale jen výchozí pozice k báječným zvukovým dobrodružstvím. Dali se dohromady v roce 2008 jako projekt málo známých klubových producentů, kteří chtěli zkusit něco úplně nového a svým debutem You Make Me Real (2010) rozcupovali všechny příručky o tom, jak se dělá taneční hudba. Natočili ho bez počítačů, jen s bicími, grooveboxy a starými klávesami.
Rozšířená verze debutu nazvaná Mr. Machine (2011) upgraduje původní trio dalšími akustickými instrumenty, až se zrodil na desetičlenný Ensemble, jehož styl se už blíží soudobé vážné hudbě. Sebevědomé rozkročení mezi hudebními světy je pro Brandt Brauer Frick absolutně přirozené a oni nemají problém koncentrovat na Glastonbury či Sonaru, v Berghainu a ani na Montreux Jazz či v pařížském Centre Pompidou.
Oproti preciznímu skladatelskému přístupu druhého alba je pokračování v podobě nahrávky Miami (2013) mnohem spontánnější a hlavně Brandt Brauer Frick poprvé využívají služeb vokalistů a jsou mnohem písničkovější. Současná koncertní podoba BBF se vrací k syrovému minimalismu jejich debutu. V záři vizuálů inspirovaných hnutím Fluxus stojí na pódiu znovu jen trio a svými repetitivními groovy hledá duši v strojovém rytmu techna.
Večer doplní české kvarteto Orlak, v němž se potkávají Tomáš Dvořák (Floex), Filip Míšek (Dikolson), Jirka Libánský a Carl Warwick. Jejich kosmické elektronicko-akustické kompozice vychází z improvizace a minimalismu.
Na naše otázky odpovídal hráč na klávesové nástroje Paul Frick.
Aktuálně.cz: Vaše cesta k taneční hudbě byla přinejmenším komplikovaná. Podle životopisu zveřejněného na webu Residen Advisor jste "hrál na kytaru v heavymetalové kapele, zkoušel být raper, hrál na klávesy v jazzových, r'n'b, hiphopových a salsa kapelách a produkoval dvě hiphopové desky." Má být vaše současná kapela určitým průnikem všech vašich hudebních zájmů?
Paul Frick: Tak nějak to je, alespoň v hrubých obrysech. Vždycky jsem hledal způsoby, jak propojit své vážnohudební či avantgardní kompozice s dalšími hudebními zájmy, a zkoušel jsem to za ty roky všemožnými způsoby. Některé byly docela propadák, jiné mi ukázaly dobrou cestu. Užíval jsem postupy z klubové hudby nebo hip hopu pro klasické nástroje anebo hrál nebo samploval avantgardní elementy a včleňoval je do kontextu tanečních beatů. Ale teprve až když jsem potkal Daniela a Jana, tak mi dělení hudby na různé světy přestalo dávat smysl.
A.cz: Dají se vůbec všechny vaše hudební lásky spojit dohromady?
Spojovat všechny zájmy do jednoho zní už moc absolutisticky. Otázka spíše stojí, jestli opravdu chceme integrovat všechno, co máme rádi. Určitě je tahle metoda jeden z motorů, který naší hudbě pomáhá se stále vyvíjet. Nicméně existuje i bod, ve kterém si prostě musíme říct: tohle už nejsme my. Je to něco jako pokus a omyl, přičemž ten pokus je velmi podstatný...
A.cz: Přijde mi, že německé kapely vždy přirozeně spojovaly pop a experimentální hudbu, ať už to byli v sedmdesátých letech muzikanti z tzv. kosmického rocku, či o dvě dekády později třeba The Notwist nebo kapely kolem Morr Music. Jsou Brandt Brauer Frick pokračováním této tradice německého nezávislého rocku?
Když jsme začali hrát s BBF, německá hudba nás inspirovala méně, než by se zdálo. Tedy kromě toho, že jsme byli během našeho kulturního dospívání konfrontováni se spoustou hudby, a mezi ní i elektronickou či vážnou, se silnou německou tradicí. Ale naši hrdinové byli častěji z jiných zemí, ti nejdůležitější z Ameriky, jako třeba Theo Parrish nebo Steve Reich, kteří kombinují klubovou a vážnou hudbu. Navíc na tom, překračovat škatulky, není nic bytostně německého... Když jsme ale fungovali nějaký čas, objevili jsme Can a celý vesmír kolem krautrocku byl pro nás najednou velmi podstatný. Když se mě dnes někdo zeptá, která je moje oblíbená kapela - jakkoliv je to pro hudebníka dost necitlivá otázka -, tak mě nejspíš napadnou Can. Když jsem nedávno četl jeden jejich rozhovor, došlo mi, že pracovali velmi podobně. Z osmdesátých let bych asi jmenoval Palais Schaumburg nebo DAF. Osobně se k německým kapelám z minulosti teprve propracovávám. Moc současných ale neposlouchám.
A.cz: Brandt Brauer Frick jsou z principu akustická kapela. Znamená to, že každý večer hrajete jiný koncert?
To je různé. Když jsme v triu, hodně improvizujeme. A samozřejmě taky když začínám psát nový materiál. Když jsme ale s naším ansámblem, tak si moc improvizaci dovolit nemůžeme. Naši spolupracovníci z řad muzikantů vážné hudby jen čtou notový záznam, ten jeden či dva jazzmani taky, ale občas mají tendence být trochu svobodnější, což platí i pro nás. Všeobecně samozřejmě platí, že improvizace v deseti lidech moc nefunguje. Přesto tak nějak náš ansámbl zní vždycky trochu jinak, za což může měnící se sestava a také zvuk místnosti. Anebo jestli publikum sedí, stojí nebo tančí. A taky někdy to, co jíte nebo pijete před koncertem.
A.cz: S BBF je úzce spojený vizuální tým Park Bennett, který pro aktuální turné vytvořil vizuály inspirované hnutím Fluxus. Je vizuální doprovod pro hudbu BBF důležitý?
Daniel (Brandt) studoval filmovou režii a jádro Park Bennett tvoří on a jeho spolužáci Yvonka Groeger a Richard Brzozowski. A Jan (Brauer) zase studoval média a zvukový design a občas dělal něco u filmu. Takže přirozeně platí, že vizuální aspekt je pro nás důležitý. Máme to štěstí, že si můžeme třeba sami vytvářet videoklipy. Když hrajeme ve trojici, tak veškerý vizuální doprovod je od Park Bennett a Sebastiana Selbacha.
A.cz: Pro vaše druhé album a následné turné se BBF rozšířili o sedm hudebníků. Změnila vás nějak spolupráce s ansámblem?
Kolektivní přístup nás ovlivnil od samotného počátku, kdy jsme začali hrát s Ansámblem. Větší skupina nás naučila dívat se na celý projekt trochu jinýma očima i pomohla najít nový přístup ke společné práci. Celé to mělo trochu atmosféru školního výletu nebo politiky v každodenním životě. Nicméně ansámbl jsme od samotného počátku neplánovali jako trvalý způsob práce, cestovat ve dvanácti nebo více lidech je na chvíli super, ale po čase bychom se z toho zbláznili. Ne každý navíc mohl, když to bylo zrovna potřeba, a tak množina muzikantů narůstala. Což ale bylo taky příjemné.
A.cz: Pro aktuální desku Miami jste ale naopak zvolili poněkud skromnější přístup. Byl tento návrat ke kořenům reakcí na předchozí zkušenosti?
Neřekl bych, že Miami byl přímo návrat ke kořenům, navíc všichni členové Ensemble jsou na desce, jen ne společně. Mohli jsme využít toho, že je známe, a pracovat s každým zvlášť. A taky jsme pořád koncertovali i ve velké sestavě. Pořád to bylo kolem dvaceti koncertů ročně. Tak či onak trio pořád zůstává naše hlavní formace, jen nám neustálé změny formátů a další kolaborace a projekty pomáhají oživovat naši tvorbu. I přes všechny logistické problémy.
A.cz: Skladby z posledního alba měly často klasickou písničkovou strukturu, což bylo nejspíš i díky účasti zpěváků. Jaký je další evoluční krok pro Brandt Brauer Frick?
Jsme uprostřed natáčení nového alba a trochu se zdráhám ho jakkoliv popisovat. Částečně je to více písniček a víc postavené na kapele než předchozí materiál. A na desce je jenom jeden zpěvák Beaver Sheppard. A znovu členové Ensemble. A kromě toho paralelně připravujeme materiál s ansámblem a více zpěváky.
