Štvou mě netolerantní lidi, říká Igor Bruso z kapely Deaths

Andrea Šafářová
2. 2. 2015 19:25
Rozhovor se zpěvákem a kytaristou Igorem Brusem z Deaths, jedné z nejnadějnějších tuzemských kapel současnosti, o české hardcorepunkové scéně, sociálních menšinách i připravovaném EP.
Deaths (Igor Bruso).
Deaths (Igor Bruso). | Foto: Deaths

Rozhovor – Rozhovoru s Igorem Brusem ze synthpopové kapely Deaths předcházela opakovaná jednosměrná komunikace, z níž naštěstí vyplynulo setkání, ovšem naneštěstí při něm z úst dotazovaného zazněla myšlenka o všeobecné nesmyslnosti rozhovorů. Nelze to však vnímat černobíle – na jednu stranu sice tento postoj vyjasňuje Igorovu úsečnost až dojem lehkého opovržení otázkami, na tu druhou, pomineme-li otazník v podobě svolení k rozhovoru, však jeho důvody dávají smysl.

„Chtěl bych se prezentovat hudbou, ne rozhovory. Nepochop mě zle, ale nikdy jsem nechtěl dělat rozhovory do té doby, než vydáme aspoň ípíčko, protože bych chtěl, abys ho nejdřív slyšela a měla v sobě nějaký pocity,“ objasnil hudebník průtahy v komunikaci.

A tento přístup lze jenom ctít – komercionalizace hudby na úkor ryzí umělecké vášně je v současnosti nebezpečně rozšířená. Písně Lonewolves a Sold, dosud jediný vydaný materiál Deaths, spřízněných s labelem Love by Mistake, a koneckonců i život hudebníka ale redakci Aktuálně.cz přitáhly natolik, že skupinu zařadila na seznam skupin, které v roce 2014 pohnou alternativní scénou. A stalo se, o Deaths se na klubové scéně skutečně mluví.

Deaths.
Deaths. | Foto: Deaths

Igorovi je jednadvacet, žil ve čtyřech zemích a kromě hudby ho zajímá ještě módní fotografie a filmová režie. Citoslovcím udivení by se ale vysmál. To, co jiným připadá fascinující a nedostupné, je pro něj normální a na dosah. Díky celkové otevřenosti se tak kamčatskému rodákovi dodnes podařilo projet polovinu Evropy s hardcorovou kapelou Slave Driver, asistovat fotografovi Parkeru Steelovi v rámci stáže v newyorské pobočce magazínu Vice (kde se v létě 2012 Deaths zrodili) nebo se uchytit v Berlíně při studiu zvukového inženýrství a designu. Na cestách se zformovala i sestava skupiny  Igora naživo doprovází Yaz Uemura, Pierre Auradon a Tomáš Hribik.

A právě když dojde na umění, Igorův zájem se zvyšuje z nuly na sto. Při rozkrývání významů skladeb odhaluje jistotu ve formě čirého uměleckého nadšení. „Vnímám zvuky barevně a vždycky mám úplnou představu, jak má písnička znít. Text k Sold začíná, že se budeme prát – a to kytarové sólo má vyjadřovat bitvu. Mám pocit, že tam dokonce jede mimo rytmus na znamení toho, že bitva nikdy není předurčená,“ říká zpěvák Deaths.

Aktuálně.cz: Do jaké doby sahá tvoje hudební produkce?
Igor Bruso:
Nejdřív jsem hrál v punkové kapele Slave Driver. Byli jsme takoví naštvaní kluci, dělali jsme koncerty na Strahově na Sedmičce a bylo nám asi patnáct. Nakonec mě ale začalo štvát mít v sobě pořád nějakou nenávist – vyrůstáš v komunitě, kde jsou všichni vzteklí. Hardcorepunková scéna u nás je tak neskutečně netolerantní, přitom má být ta nejtolerantnější vůbec – zakládat si na podpoře. Ale česká scéna to takhle nemá.

A.cz: V čem je netolerantní?
Neviděl jsem tu oproti zahraničí support těch mladších kapel. Takhle jsem se alespoň cítil já.

Deaths.
Deaths. | Foto: Deaths

A.cz: Proč to u nás nefunguje? Rivalita?
Dá se to tak říct, všichni se mezi sebou pomlouvají… Možná jsem si jenom celou tu scénu moc idealizoval. Jako mladý kluk jsem sledoval americké kapely jako například Black Flag. A viděl jsem v té komunitě jen to spojení, „united“, jak říkají Britové. Ale musela bys cítit to, co já, abys mě pochopila.

A.cz: V ranějším mládí ses hodně stěhoval – z rodné Kamčatky do České republiky, odsud na stáž do Brooklynu, poté do Berlína… Dělalo ti potíž adaptovat se na nová prostředí?
Jsem člověk, co se vždycky uměl přizpůsobit okolí. Kdyby se rodiče přestěhovali na Sibiř, běhal bych s medvědy, to je stejné.

A.cz: A okolí tě bralo? Zajímá mě hlavně situace v České republice, jakožto zemi se stále nižším počtem přistěhovalců, než má třeba New York.
Vždycky byly nějaké potíže, to je jasné. Češi přistěhovalcům pořád nedokážou odpustit. Ale neříkám, že všichni.

A.cz: Měli někdy spolužáci problém s tím, že jsi Rus?
Naštěstí jsem se ocitl v docela solidním kolektivu. Sedl jsem si s klukem z Indie, který také dělá hudbu a teď je známý fotograf. Vyrůstal jsem s Romy a byli super. A pak jsem se v Praze setkal s nácky… Ty kontrasty jsou brutální.

A.cz: Takže k lidem přistupuješ jako k individualitám?
Je mi jedno, jakou máš barvu, co máš dole a jaké máš oči. S člověkem, co to řeší, bych se ani nechtěl bavit. Kolikrát mě mlátili Romové nebo náckové, nezáleží na tom. Je to jenom o osobnostech, to jsi řekla dobře.

A.cz: Řešíš vůbec něco? Působíš neuvěřitelně vyrovnaně.
Třeba ten nacismus mě štve, pravičáci a levičáci dohromady, pokud se mě zeptáš na politiku. Co mě může štvát… To je dobrá otázka… Štvou mě netolerantní lidi.

Deaths.
Deaths. | Foto: Deaths

A.cz: Setkal ses v poslední době s nějakou neohleduplností?
Dnes ráno jsem čekal na kožní. Přišel tam starší pán a trochu smrděl. Ty si toho třeba taky všimneš, ale někdo má pocit, že své znechucení musí projevit. Tak mu to tam nějací starší lidé začali říkat do obličeje. To mě dokáže pořádně zasáhnout, přijde mi to až nelidské… Asi záleží na tom, v jaké rodině jsi vychovaný. Já jsem měl přísné rodiče a za to jsem strašně rád.

A.cz: V čem na tebe byli přísní?
V celém vychování. Můj otec byl původně námořník a pak voják v Afghánistánu a dal mi hodně do života, hlavně pohled na něj. To nejde popsat, je to hrozně pocitová věc.

A.cz: Vídáte se s otcem často?
Jo, jo, ale zase máme speciální způsob, kterým se bavíme.

A.cz: Co u vás doma neprošlo?
Do sedmnácti jsem například nemohl domů přijít vožralej.

A.cz: A přišel jsi?
Jednou dvakrát mě nachytal a zmlátil mě. Ale neberu to jako zlý, pomohlo mi to. Připadám si, že mi děláš celý bio… (směje se)

A.cz: Tak o čem se chceš bavit? Klidně navrhni nějaké téma.
Rád se bavím o kapitalismu. Mám super kamaráda v Berlíně, který ve své hudbě projevuje anti-kapitalistický postoj. Hraje na dvacet nástrojů a každý nový ovládá už za týden. Ale takový člověk ti nemusí za každou cenu připadat nadaný, pokud z něj nic necítíš. Je to subjektivní.

Podívejte se na videoklip k písni Sold od Deaths. | Video:

A.cz: Stavíš se stejně k tvorbě ve smyslu, že z ní posluchači musí cítit nějakou emoci? Jaká je ta v Sold?
Kdysi jsem se setkal s docela zajímavým člověkem a bavili jsme se o konceptu policie. A tvrdě řečeno, nakonec jsme neviděli rozdíl mezi policajtem a náckem. Sold je o prodejných policajtech. Kolikrát mě zmlátili…

A.cz: Setkal ses s tímhle přístupem policie v nějakém konkrétním státě, nebo se opakuje napříč zeměmi?
Tohle jsem prožil v Čechách. Kolikrát nás s kamarády zabásli za nějakou blbost. A tady vidíš to zneužití moci. Vůbec se mi nelíbí myšlenka vlivu policie. Náš bubeník Tomáš o takových věcech hrozně rád diskutuje a navrhoval, že jako první by se měl změnit vstupní test do téhle práce.

Igor Bruso

Deaths
  • Filmař, fotograf a hudebník, to všechno je jedenadvacetiletý Igor Bruso, který vystupuje pod hlavičkou synth-popového projektu Deaths. Pochází z Kamčatky, ale od dvanácti let žil v Praze a v současnosti střídavě v Berlíně a Londýně. Prošel si několika hardcoreovými a metalovými kapelami, odkud se ale na sklonku dospělosti přesunul k syntezátorům.
  • S Lukem Mayenem, dalším zajímavým loňským debutantem, hráli jako Girls On Drugs, později se ale přejmenovali na Deaths a pod tímto jménem začali vypouštět skladby na Soundcloud.
  • Kapela o sobě dala výrazně vědět i povedeným klipem Karaoke Blues, který si Bruso natočil sám. Klip zaznamenaly i blogy v zahraničí. Debutové EPčko už je prý hotové.

A.cz: Čemu by ses ty nikdy nezaprodal?
Určitě bych se nikdy nenechal manipulovat v hudbě. Proto si užívám tuhle dobu, kdy můžu tvořit a nejsem na nikom závislý. Máme super label, který se o nás stará, podporuje nás a občas nám radí. Proto bych raději zůstal v menším vydavatelství.

A.cz: A kdyby přišla zajímavá nabídka od většího labelu, uvažovali byste o změně?
Náš label vedou muzikanti, kteří vědí, co je dobré pro kapelu, a nevidí vše jen ekonomicky. Ale kdyby nás chtěl nějaký major label a podpořili nás, šli bychom do toho. Pro mě nejsou velká vydavatelství zlo.

A.cz: V hudbě odmítáš manipulaci. Dovolíš někomu, aby ti dával „rady do života“?
Rodiče jsem nikdy moc neposlouchal. Oni spíš chtěli, abych si našel něco, za čím si půjdu já sám. Určitě si v hloubi duše nepřáli, abych dělal hudbu, ale vydělával dobrý prachy. Je jedno, čím si budeš vydělávat, hlavní je, aby tě to bavilo.

A.cz: Nikdy jsi netoužil být muzikantem? Je hraní vůbec hlavní náplň tvého života?
Asi jo. Nevím, co bych dělal, vždyť nic jiného ani neumím. Nebo nevím, jestli hrát umím – ve chvíli, kdy se nazveš dobrým muzikantem, je to tvůj fail. Hrozně bych chtěl hrát co nejvíc koncertů. Když ti za to někdo zaplatí, je to plus, ne? Ale v určité chvíli se budeš muset zamyslet nad penězi, třeba pokud budeš plánovat rodinu. Já ji teď v prioritách nemám, ale myslím, že třeba v osmadvaceti už to bude jinak. Vůbec mám pocit, že jsem mentálně rychle vyrostl.

A.cz: Přispělo k tomu i střídání domovů?
Asi jo. 

A.cz: Dočetla jsem se, že ses díky stáži v časopisu Vice dostal až do Brooklynu.
O tom se píše jako o šťastném příběhu. Dělal jsem v českém Vice, kde mi nabídli internship. Vždycky jsem se chtěl podívat do New Yorku, tak jsem tam jel. A najednou se na tebe vyvalí to obrovské, krásné město…

A.cz: Tehdy jsi byl docela mladý. To jsi vážně neměl ani trochu strach z neznáma?
(směje se)
Mně vždycky hrozně moc vyhovovala anonymita a ten New York mi ji poskytl nádherně. Stejně tak Berlín – vyhovuje mi, jak je to město velké a pořád to tam žije. Když chceš, můžeš se do toho organismu zapojit, nebo zůstat anonymní a dělat si svoje, třeba se dloubat v nose, psát knížku, cokoliv. Původně jsem se chtěl odstěhovat do New Yorku, ale Berlín byl blíž a rodiče nejsou zas tak mladí.

A.cz: O čem je singl Lonewolves?
O toleranci mezi lidmi, homofobii. O lidech, co nemůžou vyjít ven se svým názorem, protože by za něj byli potrestaní – tedy gayové nebo lesby, co tají svou sexuální orientaci například před rodiči.

A.cz: Teď mě napadá v souvislosti s tolerancí další otázka, ale nejdřív se zeptám na tohle: proč ses přestěhoval do Berlína?
Šel jsem tam studovat sound design a sound engineering.

A.cz: Říkala jsem si, jestli jsi tam nešel právě za větší tolerancí mezi lidmi…
Určitě to tak je, v Berlíně, přesně jak jsi řekla, funguje větší ohleduplnost mezi lidmi.

A.cz: Ovlivňuje tě tamní kultura, architektura a vůbec atmosféra?
Vyhovuje mi asi industriální styl i ti lidé. Proč se mi líbí New York, Berlín a Londýn – jsou to tranzitní města, zřídka tam potkáš někoho místního.

A.cz: Na architekturu jsem se ptala záměrně – v klipu k Sold ve vizuální složce hraje prim. Přijde mi, že jeho estetika vychází z fotografie, které se také věnuješ.
Určitě ano. Napadlo mě promítnout město. Šel jsem za kameramanem Filipem Markem, a když jsem mu vylíčil svůj nápad, řekli jsme si „jo, takhle přesně to chceme“.

A.cz: V písni Sold na sebe naráží r'n'b beaty, kytarové sólo, synthy… Jakým způsobem skládáš? To sólo kytary bych tam upřímně nečekala, i když tam zapadá tak, že mě při něm mrazí v zádech.
Každý song vznikne jinak – kytarou, basou, pianem… Vnímám zvuky barevně a vždycky mám úplnou představu, jak má písnička znít. Text k Sold začíná, že se budeme prát – a to kytarové sólo má vyjadřovat bitvu. Mám pocit, že tam dokonce jede mimo rytmus na znamení toho, že bitva nikdy není předurčená.

Deaths: Karaoke Blues
Deaths: Karaoke Blues | Video:

A.cz: Nové EP se bude jmenovat Chapter One: Blame me. Proč?
Moc se mi o tom nechce mluvit. Je to dost osobní a mám pocit, že bys ho potřebovala slyšet, přečíst si ty texty, abychom o něm mohli mluvit.

A.cz: Druhá část názvu znamená v překladu „obviň mě“. Je to o tom, že většina lidí vidí jen negativně?
Určitě. Ale v některých momentech se sám sebe bojím, že vidím jenom to negativní. Proto Blame me. A Chapter One znamená, že prostě nevydáme jen jednu desku.

A.cz: Na svoje životní příležitosti evidentně nečekáš – jdeš naproti nim. Bereš život jako šanci? K čemu?
Asi k tomu říct co nejvíce lidem prostřednictvím hudby, co si myslím. A určitě bych chtěl, aby si někdo přečetl text k Lonewolves a pobral ho úplně jinak, než jsem to myslel já. To by mi udělalo velkou radost.

 

Právě se děje

před 1 minutou

Bouzková s Hradeckou při deblové premiéře titul v Charlestonu nezískaly

Tenistky Marie Bouzková a Lucie Hradecká na prvním společném turnaji na zelené antuce v Charlestonu deblový titul nezískaly. Ve finále český pár podlehl 2:6, 4:6 nejvýše nasazené americko-nizozemské dvojici Nicole Melicharová, Demi Schuursová.

Dvaadvacetileté Bouzkové nevyšel útok na první titul v kariéře, o třináct let starší Hradecká už ve čtyřhře vyhrála 24 turnajů WTA Tour včetně dvou grandslamů.

Ve finále dvouhry se utkají o svou premiérovou trofej Danka Koviničová z Černé Hory a Ruska Veronika Kuděrmětovová.

Aktualizováno před 6 minutami

V pražské Černokostelecké ulici hořel byt, 11 lidí je zraněných. Na místo letěl záchranářský vrtulník

Při požáru bytu v domě v pražské Černokostelecké ulici bylo v neděli zraněno 11 lidí, nejméně dva z nich jsou ve vážném stavu, na místo letěl vrtulník. Na Twitteru o tom informovala mluvčí záchranářů Jana Poštová. Podle mluvčího hasičů Martina Kavky hořelo v jedné místnosti v bytě ve třetím patře. Požár hasiči dostali rychle pod kontrolu, nyní už byt odvětrávají, řekl mluvčí. Událost měli hlášenou v 17:15.

První informace hovořily o osmi zraněných. Později mluvčí upřesnila, že jich je 11. "Minimálně dvě z toho jsou ve vážném zdravotním stavu. Jednoho z nich nyní záchranáři uvedli do umělého spánku a zajišťují dýchací cesty. Na místo byl vyslán také záchranářský vrtulník," uvedla. Záchranáři aktivovali traumatologický plán, který se vyhlašuje při mimořádných událostech s větším počtem postižených kvůli koordinaci záchranných prací.

Zdroj: ČTK
Další zprávy