Rozhovor - Na fotografiích muž, jehož zlověstný pohled byste na sobě v noci nechtěli zachytit. Ve videoklipech polidštěné Frankensteinovo monstrum či robot se slupkou člověka (a v budoucnu snad i vrah manželky). Ve skutečném světě suverén s přímočarým pohledem na svět. A jeden z nejpřátelštějších lidí, které jste v životě potkali.
Nulová přetvářka, žádné zaváhání (snad jen při tématu jeho zesnulých příbuzných), maximální vstřícnost. Dáte-li se do řeči s Milanem Havrdou alias Borisem Carloffem, známým českým producentem, muzikantem, zpěvákem a méně viditelným hercem i literátem, za několik okamžiků zapomenete, že jste se před pár minutami neznali. Velkoryse upouští informace z pracovní a celkem i soukromé oblasti, takřka po každé odpovědi nasadí hollywoodský úsměv – trochu rozhodí jen tu a tam nečekaně stručnými odpověďmi a výrazovou impulzivností. Až vás napadne, jestli nemá dvojče – to „zlé“, z médií.
A přestože z dvojčat nepochází, případné temné alter ego si stejně nyní bere dovolenou. Pochopitelně to muzikantské – nová deska Morphosis, jež vychází 17. října a produkoval ji Islanďan Barði Johansson, totiž upouští od tématu smrti a nahrazuje jej motivem proměny.
„Jsem prostě jiný, než jsem byl – klidnější, je mi spousta věcí jedno, možná i proto, že jsem ještě pevnější v kramflecích,“ představuje desku včetně jejího názvu Carloff. A vlastně tím současně popisuje stav vnitřního rozpoložení čerstvého čtyřicátníka, jenž o sobě tvrdí, že už není radikál, co býval. A co mi o chvíli později beze studu oznámí, že všechny nové písně z Morphosis jsou „hitovky“.
Inu, proč ne – vždyť za oficiální debutový počin Escapist obdržel cenu Anděl a Apollo a nejvyšší hodnocení v tuzemských recenzích. Nyní je v kontaktu s americkými PR experty, jedná s Nordic Export a čeká na zveřejnění rozhovoru v legendárním německém časopisu Kaltblut.
„Největší radost mám asi z toho, že můžu dělat, co mě skutečně baví. Že nemám žádného šéfa, že když chci, můžu kohokoliv s odpuštěním poslat do pr...,“ prohlašuje zpěvák. Jeho sebevědomí se přitom drží v bezpečí normálu. Ví, co chce, nikomu to nepodsouvá a jeho umělecká produkce mluví za vše.
Aktuálně.cz: Jezdíš radši za sluncem do Středomoří, nebo se s oblibou kocháš decentní severskou vegetací?
Boris Carloff: Hodně mám rád počasí na jihu, moře, středomořské počasí a podnebí, olivy a tak.
A.cz: A jsme u Islandu dřív, než jsem čekala – tohle všechno na ostrově ležícím poblíž severního polárního kruhu nenajdeš…
Na severu mě baví jeho kultura. Vůbec se mi tam celkově líbí státní zřízení i to, jak funguje společnost v severských státech, od Dánska přes Norsko, kde jsem chvilku žil, po Švédsko až po Island. Ale nedá se tam vydržet kvůli počasí.
A.cz: Já myslela, že tam až taková zima není, když tam mají Golfský proud…
Podle mě je tam celkem pořád stejně, třeba mezi minus deseti a patnácti stupni. A když tam bylo sedmnáct stupňů, Islanďani se opalovali a polehávali na betonu.
A.cz: První, co mi blesklo hlavou po poslechu nové desky: Escapist a Morphosis jsou jako noc a den!
Myslím, že jo. Escapist byla vypsání se z depresí a něčeho podobného. Morphosis je o uklidnění, smíření. A celkově je také o tom, jak se měním v čase.
Deska Escapist byla vypsání se z depresí a něčeho podobného. Morphosis je o uklidnění, smíření. A celkově je také o tom, jak se měním v čase.
A.cz: A jak ses změnil od Escapist?
Jsem úplně jiný člověk než třeba před pěti roky. Měním se každým dnem.
A.cz: Můžeš to přiblížit? Jaký jsi byl před těmi pěti lety a jaký jsi dnes?
Štvalo mě více věcí. Dneska si říkám, že spousta věcí, které mě štvaly, jsou dnes asi úplně jedno. Spousta věcí se mě už nedotýká…
A.cz: Co tě štvalo?
Různě – politika, co se tady děje okolo kultury, jaké jsou tu perspektivy, když člověk dělá alternativní hudbu, jaké jsou tady kapely…
A.cz: Nemá být Česko v tomto ohledu na co pyšné?
Neříkám, že jsou tady špatné kapely, ale jsou jiné, než se mi líbí. Což je asi můj problém. (zasměje se)
A.cz: Je tady aspoň jedna kapela, kterou stojí za to zmínit?
Jako špatná, nebo dobrá? (zasměje se)
A.cz: Tak můžeš zkusit od každé jednu…
Těch špatných je spousta, to asi nemá smysl jmenovat… Ale třeba Luno se mi líbí, jsou naprosto konkurenceschopní, v pohodě. Třeba nedocenění jsou muzikantsky naprosto skvělí Cartonnage.
A.cz: Ještě bych se vrátila k okamžiku, kdy jsi říkal, že některé věci už neřešíš…
Říkám si, že nemá cenu si tím nějak špinit karmu. Český rybníček je prostě malý, všichni jsou kamarádi, všichni se znají a nemá smysl řešit to, že se mi něco tak hrozně nelíbí.
A.cz: A nemáš pocit, že kdybys svoje názory ventiloval, mohl bys jimi něco změnit? Přece jen v hudební branži máš dobré postavení…
Podle mě je lepší, když ve studiu makám na kapelách, aby byly zajímavé. Nemyslím si, že jsem vlivná osoba – to jsou lidé, co pouštějí věci v rádiích. Názory říkám doteď, ale předtím jsem byl daleko radikálnější, tvrdší. Dneska se to snažím aspoň trošku zaobalit. (zasměje se)
A.cz: Neměl jsi někdy „cuky“ se odstěhovat „za klidem“ do zahraničí?
Za hranicemi už jsem žil. Je to v podstatě dost podobné, jen lidi tam mají lepší vkus, ale rybníčky jsou obdobné, jen větší. Ale zas to má jinačí nevýhody. V zahraničí je to všechno super do doby, než si člověk uvědomí, že od rána do večera pracuje, nemá stejně vliv ani čas na to, co chce dělat. Pracoval jsem v Anglii ve studiu od rána do večera, měl jsem asi tak třikrát víc peněz než tady, ale tak třikrát méně mi zbylo. Za daleko menší úsilí tady mám daleko vyšší standard. Zase na druhou stranu je to vyvážené tím, že občas dělám věci, které jsou práce, ne nic uměleckého.
A.cz: Může za to daleko menší konkurence u nás?
To je tím, jak jsme malí. V hudbě nejsou peníze, to je základ. Alternativní věci si nenajdou tolik posluchačů, aby se zaplatily, aby z toho mohli hudebníci žít. Samozřejmě je to oboustranné v tom, že tady nejsou žádné fondy, třeba Iceland Music Export nebo Swedish Music Export – to jsou organizace placené státem, které kapelám, aby se prosadily venku, platí cesťáky, pomáhají jim s bookingem, dohazují je na zahraniční festivaly… Je to podpora exportu, jako každá jiná.
A.cz: Vida, kam jsme se dostali od otázky na srovnání desek Escapist a Morphosis. Když jsem říkala, že mi připadají jako noc a den, zajímalo mě jedno: je pro hudebníka daleko uchopitelnější zpracovat téma tragické události v jeho životě než skládat o zážitcích všedního dne?
Nevím… Trvalo mi čtyři roky, než jsem udělal tu více „zasaženou“ desku a Morphosis jsem dělal čistého času třeba měsíc. Asi by bylo logické, že to zasažení by mělo být intenzivnější, a tím pádem by to mělo jít líp, ale v mém případě to tak není.
A.cz: Takže jsi necítil větší zodpovědnost při zpracovávání tohoto tématu?
Upřímně, měl jsem tolik práce, že nezbývalo moc času na vlastní věci, a asi jsem si do poslední chvíle říkal, že ta moje deska je úplně zbytečná – myslel jsem si, že vůbec nikoho nebude zajímat, protože je tak složitá, jiná… Byla to první velká deska, takže jsem měl spoustu recenzí a nabalilo se na to spoustu lidí, ale žádná reálná spolupráce se neuskutečnila. Zato s Morphosis se to začíná vyvíjet zajímavě…
A.cz: Poslouchám...
Třeba teď dělám interview na Kaltblut, kultovní německý časopis, začínám spolupracovat s americkými píáristy, kteří nějakým způsobem přišli k první desce, a hrozně se jim líbila.
A.cz: Co za tím povykem vězí?
Podle mě je tahle deska reálně lepší než Escapist. Písničky na předchozím albu byly samozřejmě dobré, ale v té době jsem asi podvědomě chtěl ukázat, co všechno umím. Tady na to nijak nehraju a dělám prostě písničky, jak to přijde.
A.cz: Je pravda, že když jsem poprvé slyšela Morphosis, i když ještě nesmíchané, přišlo mi, že ty singly na tvoje poměry jaksi lehce plynou – žádné násilné zvraty, jako třeba v I Have Got One Soul…
Najdeš tam spoustu věcí, které jsou na několik poslechů, přestože aranže jsou relativně jednoduché. To mě na tom baví. První deska byla v některých věcech až monstrózní. Na druhou stranu si pořád v hloubi duše myslím, že nová deska je alternativní a vycizelovaná natolik, že až teprve po několika posleších člověk přijde na to, kolik práce na ní je.
A.cz: Takže to je to hlavní, v čem je nové album lepší než Escapist?
Hlavně jsou tam lepší písničky.
A.cz: A která je nejlepší?
Mám rád Last Runnera s hostující Terezií Kovalovou. Zdá se mi, že ta melodie s klavírem se jen tak nevymyslí. Pak Days Go By a Too Soon Too Close – ta je úplně jiná než zbytek. Ještě mám rád asi I'm Island/People Are The Sea.
Četl jsem báseň o trosečníkovi, který se personifikoval do ostrova. Pak mě napadla hrozně krásná metafora, že já jsem ten ostrov a všichni kolem mě jsou moře – že mě omývají, ale nikdy na mě nemůžou.
A.cz: Název poslední jmenované zní trochu samotářsky. Nebo egoisticky? O čem je?
To jsem četl někde báseň o trosečníkovi, který se personifikoval do ostrova. Pak mě napadla hrozně krásná metafora, že já jsem ten ostrov a všichni kolem mě jsou moře – že mě omývají, ale nikdy na mě nemůžou.
A.cz: Cítíš se někdy izolovaně?
Určitě. Asi každý se tak někdy cítí.
A.cz: Dovolila bych si oponovat – existují společenští „paraziti“ s velkou sítí přátel a známých…
Právě že se snaží zapadnout, aby se odizolovali, takže prvotně asi izolovaní byli. Vždycky je nějaký konflikt, co je venku a co je uvnitř člověka.
Až mi bude padesát, napíšu román
A.cz: Pořád se točíme kolem Islandu, ale ve skutečnosti se tvůj další opus rodil v Chorvatsku. Možná se v tom přehrabuju až zbytečně moc ale – taneční, optimistický zvuk, Chorvatsko… Skládal jsi na pláži ve slunném Středomoří záměrně?
Asi se to tam trošku odrazilo, ale podle mě deska celkově zní hodně seversky. Jo, je pozitivnější, trochu asi i tanečnější, písničkovější, ale celkově nálada je hodně ovlivněna severem Evropy. Nepouštěl jsem si jen severskou elektroniku, ale i severskou lidovou hudbu. A ta melodika je tomu podobná – lidové písničky, i když textově odráží smutek, jsou vždycky aspoň trošku v jádru veselé.
A.cz: Na Escapist je pár singlů (In My Lonely Room, Take Me Higher, To Each of You..) ovlivněných idm, které by z hlediska zvuku zapadly do hitovějšího rámce Morphosis. Věděl jsi už tehdy, že chceš udělat taneční desku, ale tragické okolnosti si vyžádaly temnější aranžmá?
Na Escapist byly hrozně depresivní skladby jako Shadows, ale na druhou stranu tyhle věci to nějak vyvažovaly. Ono jako In My Lonely Room, když si přečteš text, taky není zrovna veselá. Ale neplánoval jsem udělat taneční desku, spíš co mě v tu chvíli bavilo, jsem tam dal.
A.cz: Takže další deska může být třeba hip-hopová?
Chtěl bych udělat další desku s vážnou hudbou. Fakt. (zasměje se)
A.cz: Budeš tam na něco hrát?
Určitě. Na housle. Jsem původně houslista.
A.cz: Na novince se zároveň noří a vyplouvá na povrch téma lásky („each death that I wanna share with you, girl, i wanna say say say there is nothing to compare to you in any way“)…
Cos You Know je o lásce. Prozradím dopředu – ten text je o člověku, který zabije svojí ženu a pohřbí ji pod podlahu. K tomu bude další videoklip, který budeme dělat s Martinem (Živockým – pozn. red.) Pak třeba No Matter, která je o rozchodu. To je taky z minulosti. (zasměje se)
A.cz: Z jak dávné minulosti?
Hodně, jsem ženatý už pět let… (zasměje se)
A.cz: V singlu Cos You Know je zároveň cítit nejistota z toho, jak čas letí. Co chceš v tomhle životě ještě stihnout?
Nemám pocit, že bych někam spěchal. Jsem taková věc Makropulos, takže nestárnu… Spíš bych chtěl ještě udělat třeba ještě dvě dobré desky, které budou bavit mě. (zasměje se)
A.cz: A mimo hudbu?
Chtěl bych napsat knihu. Chystám se na to asi od svých čtyřiadvaceti – tak vystudoval jsem literární vědy. Vyšlo mi pár povídek… Prostě jsem si řekl, že až mi bude třeba padesát pět, začnu psát román. Určitě to bude trošku fantaskní, líbí se mi magický realismus a podobně. Uvidíme. Mám asi čtyřiadvacet stránek, které jsem napsal zhruba před dvěma roky, a myslím, že jsou relativně v pohodě. Akorát se musím dokopat k tomu, abych to zase někam poposunul.
A.cz: Omluv mou lehkou drzost – myslíš, že to při tvojí zaneprázdněnosti stihneš ještě v tomto životě?
Jo, určitě. Jsem takový, že když si něco řeknu, prostě to udělám.
Z koncertu bez desky? Na Islandu trapas
A.cz: Čistě dle tvých představ by desku produkoval tvůj oblíbenec SBTRKT, kterého jsi i tentokrát oslovil. V Tečce páteční noci loni v září jsi uvedl, že je nezaplatitelný. Teď už by zaplatitelný byl?
Psal jsem čtyřem lidem. Jeden z nich byl Subtract – ten neměl čas, takže jsme se o penězích už nebavili. Další byl Sohn, který jel turné. A nakonec Valgeir Sigurðsson a Barði (Jóhannsson – pozn. red.) Mezi těma dvěma jsem se rozhodoval a tam už to bylo relativně o penězích. Mezi námi – ta deska se mi už asi nikdy finančně nevrátí. (směje se) Nebo možná – to bych musel vyhrát Apollo a ještě něco. (směje se)
A.cz: Apollo by zalepilo tuhle finanční propast?
Tak úplně ne – reálně mě to vyšlo třeba na dvanáct tisíc eur, což je dost.
A.cz: Jak sežene hudebník peníze na desku, aniž by si vypomohl crowdfundigem?
Dostal jsem nějaké peníze od OSY a pak se objevil skrytý sponzor, který mi to zaplatil.
A.cz: Hm, zajímavé… A kdyby se tahle šedá eminence nevynořila, změnilo by se něco třeba na datu vydání desky?
Asi ne, něco bych prodal ze studia a zase bych to nějak udělal. (usměje se)
A.cz: Nakonec se ale produkce chopil Barði Johansson. Minulou desku sis produkoval sám. Jak to vypadá, když pracuje producent s producentem?
Právě proto, že jsem producent, jsem mu nechal hodně volnou ruku, ale zase do toho šíleně moc nezasahoval. Někde vyměnil zvuky – všechny počítačové vyměnil za analogové synťáky –, něco prodloužil o takt a podobně. Nebylo to tak, že by mi řekl: „Tohle je úplná blbost, to vyhoď.“ Byla to v podstatě hrozná legrace, protože máme oba černý smysl pro humor. Nadchlo ho to, mě taky, jsme kamarádi.
A.cz: Proč sis tu desku vlastně nenahrával sám?
Protože už jsem to chtěl zase dělat jinak. Samozřejmě si to celé musím vymyslet, sehnat si hosty, kteří mi nahrají nástroje, na které neumím, takže zvládnout tu logistickou činnost, napsat texty, nazpívat si to, smíchat si to, nahrát si to. Je to hrozně práce a do toho ještě dělám spoustu věcí, abych měl na nájmy. Tak jsem si říkal, že kdybych měl někoho, kdo mi s tím pomůže, budu rád. Samozřejmě to musel být někdo, ke komu budu mít nějaký respekt, komu budu věřit, protože jinak by to bylo o ničem.
A.cz: Stihl jsi vůbec na Islandu zajít na nějaký koncert?
Byl jsem asi na třech koncertech a hrozně mě překvapilo, jak dobré jsou tam kapely. V podstatě každá z nich by tady byla absolutní hvězda alternativní scény.
A.cz: Jak se Reykjavíčané na koncertech projevují?
Centrum Reykjavíku je relativně malé. Dole u přístavu je čtvrť, kde stojí asi pět klubů vedle sebe. Všechny byly plné každý den. Podle mě jsou tam lidi na hudbu hodně vychovaní. Doslechl jsem se, že si tam navzájem kupujou cédéčka, že by bylo pro ně trapné si ho stáhnout. Takže hned co kapela vydá desku, prodá se jí okamžitě jenom v tom městě několik tisíc kusů, a to mi přijde úžasné.
A.cz: Stihl sis tam rovnou nějaký koncert zabookovat?
Ještě ne, ale právě jednáme s Nordic Export. Problém je, že to je daleko, je tam drahá letenka, takže koncert se strašně prodraží. Nás je pět a nejlevnější letenka, která se dá sehnat, stojí dvanáct tisíc zpáteční. A to máš jenom ubytování, že jo. K tomu něco, za co bychom tam mohli pít, když už nic jiného, (zasměje se) a najednou jsi na sedmdesáti tisících.
A.cz: Takže si stejně jako v případě Escapist naverbuješ na koncerty čtveřici klávesista-bubeník-baskytarista-cellistka?
Jo, určitě. Jsme kapela. Basák Kuba (Jakub Antl – pozn. red.) k tomu začíná hrát na synťáky a Terezie bude víc zpívat.
Při pokládání další otázky následuje dotaz ze strany Borise, která píseň se nejvíc líbila mně. Odpovídám, že No Matter a vyslovuji podezření, že v něm slyším dva různé mužské hlasy.
Ne, to jsem všecko já. (směje se)
A.cz: Pracoval jsi teď s hlasem jinak?
Dělal jsem dva kurzy Berklee na zpěv (Berklee Online, internetový kurz prestižní hudební vysoké školy Berklee College of Music – pozn. red.) Jeden byl zaměřený na techniku zpěvu a druhý na r'n'b. Hrozně mi to pomohlo. Zpívám úplně jinak než předtím, podle mě x krát líp, a myslím, že je to na té desce slyšet. Učil jsem se černošsky frázovat, ale nemyslím si, že bych měnil hlas. Takový prostě mám. (směje se)
A.cz: Na chvíli bych se zastavila ještě u coveru alba. Pochází od Jana Gemrota a je to olejomalba na plátně. Je vážně úchvatná – neplánujete do merche zařadit obraz? Nebo aspoň plakát?
No, s tím by musel souhlasit Honza. (zasměje se) Spíš jsem přemýšlel, že s tímhle udělám trička. Plakáty samozřejmě budou.
A.cz: Ve tvojí tváři se zrcadlí cesta. Je to cesta do budoucnosti?
Spíš to je změna, protože každá změna je cesta. Vztahuje se to ke jménu desky. Cesta je změna, změna je život a takhle to je taková jednoduchá rovnice. (směje se)
Sám svým pánem
A.cz: Nastala v poslední době nějaká změna ve tvém životě?
Bylo mi čtyřicet, že jo.
A.cz: Takže věk pro tebe není jen číslo?
Velká změna to není, ale zas tahle kulatá výročí jsou zajímavá – člověk si říká, že se něco stane. A ono se v reálu nic nestane… Francouzský sociolog Georges Dumézil napsal knížku Přechodové rituály. A je o tom, že lidstvo má ve všech svých kulturách přechodové rituály, které jsou vždycky mezi různými etapami roku a života, od křtů přes svatby po pohřby: pohřeb je přechodový rituál mezi životem a smrtí, svatba je přechod mezi nějakým jinošstvím a dospělostí a podobně. Takže tu desku jsem uchopil jako přechodový rituál.
A.cz: A ta je přechodem mezi…
To nevím. (směje se) Jen jsem si vypůjčil ten přechod. Spíš se to vztahuje k minulosti – od Escapist jsem udělal krok úplně jinam. Celkově. Jsem prostě jiný, než jsem byl – klidnější, je mi spousta věcí jedno, možná i proto, že jsem ještě pevnější v kramflecích.
A.cz: V úvodním singlu Last Runner zpíváš „o budoucnosti, v níž jsou všichni tvoji přátelé mrtví“. Tahle perspektiva pohledu mě nutí se zeptat: bojíš se smrti?
Spíš se bojím nemohoucnosti, která přijde. To je vždycky to nejhorší, co může být. Znám to od svého táty – postupně mu umírali všichni kamarádi a… v podstatě si zbyde člověk sám. To nejdůležitější je asi opravdu vědět, jak být spolu se sebou sám. A o tom je ta písnička. Neřekl bych, že se smrti bojím, spíš se snažím, aby mě to nezasahovalo.
A.cz: Zní to všechno dost depresivně, tak mě zajímá, co ti udělá skutečně radost?
Největší radost mám asi z toho, že můžu dělat, co mě skutečně baví. Že nemám žádného šéfa, že když chci, můžu kohokoliv s odpuštěním poslat do prdele. A vůbec mě to neštve.
