Dokážu si představit, jak se projevuje rock’n'rollový způsob života. Jaké to ale je žít psychedelii?
Přemýšlím, jestli existuje něco jako psychedelický styl života. V hudbě je to jistý druh mentality a přístupu k psaní písní, kdy se mysl otevírá spiritualitě - něčemu, co přesahuje akordy i melodie. Nekloníme se k jednomu konkrétnímu žánru, protože psychedelie v sobě kombinuje několik stylů. Když se člověk ocitne na některém z psychedelických festivalů, kterých teď bývá po světě hodně, uslyší jazz, rock, elektroniku, world music… Psychedelický deštník zkrátka zastřešuje hodně druhů hudby.

Co je spojuje?
Nastavení mysli. Společné vědomí, které skrze hudbu přichází a dostává duchovní rozměr. Před nástupem sociálních médií a digitálních technologií lidi víc chodili ven a věci zažívali na vlastní kůži. Dneska všechno příliš vizualizují a pak nemají prostor pro vlastní fantazii, kterou nabízí právě třeba psychedelické koncerty. Psychedelie je ale také svoboda. Potřebuješ k rozšíření vědomí drogy? V pořádku. Stejně jako je v pořádku je nebrat.

Jaký smysl vidíte v přenášení ducha hudby 60. a 70. let do dnešní doby?
Pro naši kapelu to má smysl kvůli psaní písniček. Snažíme se vymyslet pronikavé, nadšené melodie, ale ne v popovém slova smyslu. Snažíme se dělat skladby, u kterých se musí trochu přemýšlet. 

Měli jste někdy pocit, že byste raději žili v jiné době?
Myslím, že to, že žijeme teď, je obrovské štěstí! Máme za sebou tolik dekád, kterými se v hudbě, ale i třeba ve výtvarném umění můžeme inspirovat.

Býváte nostalgický?
Vůbec. Radši bych žil v budoucnosti, třeba za 200 let. Bylo by to zábavnější. Žít v tomhle světě, který by byl úplně neznámý a nový, zní zajímavěji než se vracet.

Asi bychom už ale nežili na této planetě. A na dovolenou bychom jezdili na Mars.
Doufám, že budeme cestovat nejen mezi planetami, ale i mezi galaxiemi. Na dva týdny na Venuši, což bude vlastně rok v dvou týdnech, cesta přeci jen nějaký čas zabere.

A lidé budou…
Menší. Scvrknou se, aby mohli lépe cestovat.

Spíš jsem měla na mysli, že budou nesmrtelní.
To snad ne. Kdyby život trval věčně, tolik by nás nebavil. 

Asi očekáváte, že se vás zeptám na člena kapely Oasis Noela Gallaghera.
Vůbec ne. Co si o něm přejete vědět?

Nechci se ptát na něj, ale na to, co o vás řekl. Prý se vaše hudba nehodí do klubů, ale měli byste ji hrát na prázdné Death Star.
Neříkal spíš něco o tom, že by nás měla víc hrát rádia?

To taky. Schválně jsem ale zvolila tuhle míň známou citaci. "Neměli by hrát po hospodách. I prázdná aréna by byla lepší. Představte si, jak by zněli s veškerou tou ozvěnou!"
To řekl ale pěknou blbost, co? (směje se). Hráli jsme po hospodách i po barech v Americe.

Noel asi není váš opravdový přítel.
Není, jen o nás řekl pár hezkých věcí. Je sice slavný, ale jeho názor je pro mě stejně důležitý jako názor kohokoliv jiného.

Má v dnešní době hraní kapel v rádiích vůbec nějaký význam?
Ano i ne. Je to povinnost.

Ve vašem případě by se ale jednalo spíš o alternativnější rádia. V těch mainstreamových se u nás hrají jednodušší písničky.
Přdpokládám, že je to stejné jako v Anglii a všude jinde. Otázkou je, proč by nás a kytarovou hudbu obecně vůbec mainstreamová rádia měla hrát. Nám je na alternativní scéně dobře. Jestli se tahle muzika někdy zase dostane do popředí, je to začátek konce. Než cítit tlak mainstreamu, to je lepší být na okraji.

Souvisí tenhle postoj s vaším posledním singlem Strange Or Be Forgotten, kde zpíváte o tom, že je za každou cenu třeba být kreativní?
Ten song je o tlaku společnosti na to, aby byl každý člověk jedinečný. K tomu by ale nikdo neměl nikoho nutit, unikátnost je přeci daná už narozením. Ostatně jistě znáte frázi: Jsi jedinečný stejně jako každý druhý.