Praha - Patnáct let ode dne, kdy se v přístřešku nad vlastní garáží střelil do hlavy brokovnicí, se nic nemění: Kurt Cobain zůstává nejdůležitější hudební figurou devadesátých let. Poslední velký hrdina.
I jím pohrdaný časopis Rolling Stone, který v jeho očích vždy reprezentoval ten nejkonzervativnější pohled na rock, nakonec vyhlásil posledních deset let minulého tisíciletí dekádou Nirvany.
Přitom byste osmnáct let po desce Nevermind na současné scéně jen těžko vystopovali kapely, které na ni nějakým způsobem navazují. I přesto, že během posledního roku se členové Bloc Party či debutanti jako Ladyhawke a Lightspeed Champion začali objevovat v ikonických nirvanovských tričkách s pokrouceným smajlíkem nebo mapou Dantova pekla.
Kde je hudební průmysl
Nirvana totiž vždy byla s cynickým úšklebkem servírovaná frustrace a na takovou emoci je dnešní mainstream příliš hravý. Nicméně je pořád natolik zdrženlivý, že nezahrnul Nirvanu do ironizující vlny obskurních metalových triček, u nichž dotyčný leckdy nevěděl, o jakou kapelu jde; stačilo, když byl rozplizle krvavý design dostatečně cool.
I když byste u dnešních interpretů jen stěží hledali střídající se dynamiku melodické sloky a naplno vykřičeného ublíženého refrénu, pak právě tričko Nirvany symbolizuje skutečnost, že hudební průmysl se znovu nachází v situaci, kterou nezvládá.
Když na podzim roku 1991 Nevermind během několika týdnu sesadilo z prvního místa Billboardu Michaela Jacksona, nešlo o vítězství tria, které se zjevilo odnikud, ale o triumf struktury, která ve Spojených státech vznikala po celá osmdesátá léta stranou zájmu hlavního proudu.
Indie scéna si během Reaganovy konzervativní administrativy dokázala vytvořit alternativní platformu, která propojila nezávislé labely (SST, Touch & Go, Dischord, Alternative Tentacles nebo Sub Pop), kluby, univerzitní rádia a obchody s deskami, jež se proměnily v informační centra, kde se daly sehnat nejrůznější fanziny.
Veškerý potenciál ovšem zůstával obchodníky nepovšimnutý, dokud Nevermind nezískalo zlatou desku a v hitparádě za sebou kromě krále popu nechávalo i celou tehdejší popovou produkci - Paulu Abdul, C + C Music Factory nebo komické hair metalisty Poison a Skid Row.
Solidarita s rebely
Jak popisuje Thomas Frank v často citovaném eseji Alternative to What? během několika týdnů se celá obchodní strategie otočila.
„Vysoce postavení manageři nabízeli kontrakty kapelám, které sotva jednou viděli, playlisty univerzitních rádií se staly předmětem firemních výzkumů a léta fungující nezávislé labely byly spolknuty jako celek. Rolling Stone začal uveřejňovat zbožné zmínky o pionýrském vlivu už nefunkčních kapel jako Big Black a Mission of Burma, jejichž desky ignoroval, když byly nové. MTV opustila svoje popové kořeny, aby rotovala „alternativní" kapely. V roce 1993 masmédia povstala a vyhlásila svoji solidaritu s rebely."
Přesně tenhle obrat ovšem Cobain snící o punkových kořenech nedokázal unést. Chtěl být v opozici, jenomže to těžko můžete být, když se vašeho alba prodá 26 milionů. „Když vše bylo řečeno a uděláno, jak to, že nic nebylo vyřešeno a vysvětleno? Ptám se tě. Sarkasticky s úsměvem po způsobu devadesátých let," zapsal si sám pro sebe do deníku.
Už tři roky později ale bylo evidentní, že majors nedokáží se všemi těmi prapodivnými nedůvěřivými bandami z undergroundu pracovat a začali se jich zbavovat. Velká firma je nedostižná, pokud jde o marketing bezpečných interpretů bez tváře jako Phil Collins, Lionel Richie nebo Céline Dion: investice se rozdělí mezi nahrávání a standardní propagaci.
Takový postup ale selhává u kapel, jejichž největší kredit spočíval v tom, že si intenzivnější napojení na vlastní publikum dokázali vydobýt bez účasti hlavních médii a MTV reality.
Ideální pieta
Nejvýraznějším příkladem vzájemné nekompatibility obou světů jsou Mudhoney, jimž dal Warner Music v roce 1999 kvůli stále klesajícím prodejům padáka. Vynálezci grunge se tak po osmi letech vrátili na domovský Sub Pop.
„Je smutné představovat si, jak bude rock'n'roll vypadat za dvacet let," svěřoval se Kurt Cobain rok před sebevraždou novináři Michaelu Azerradovi v rozhovorech, jež jsou základem vizuálně dokumentární koláže About a Son. Ta u nás vychází v týdnu zpěvákova výročí na DVD.
| Čtěte také: Nirvana se vrátí na vinylu. I když o ni není zájem Příběh grungeového Ježíše zamířil do světových kin |
„Mladé už rock'n'roll tolik nezajímá jako předešlé generace," dodává. „ Stala se z něj falešná móda a identita dobrá jako berlička pro děti, aby si zašukali a vedli společenský život. Proto si nedokážu představit, že by muzika byla pro teenagery důležitá. Její zvuky a tóny si budou pouštět v přístrojích na virtuální realitu. Tak budou přijímat emoce."
Zažít rock'n'roll takřka dvacet let po citovaném rozhovoru rozhodně není tak smutné, jak si Cobain představoval. Naopak. Internet zostřil a zefektivnil všechny postupy vlastní americké undergroundové scéně osmdesátých let.
Ilegální stahování naplnilo optimismem každého piráta, který snil o likvidaci korporací. Dostupnost počítačů rozesela DIY přístup do nevídaných oblastí. A majors pro změnu zase nechápou, co se to přihodilo v mezičase, kdy jim Britney Spears vydělávala uspokojivé peníze.
Patnáct let po Cobainově smrti jsme se ocitli v období, kdy gramofonový průmysl nedokáže kromě vítězů X-Factoru komodifikovat a prodat takřka nic - natož underground. Poslední velké hvězdy devadesátých let (Radiohead, Nine Inch Nails) odešly na volnou nohu a začínající kapely nemají důvod myslet si, že by je smlouva s velkou firmou mohla kamkoli posunout.
Samozřejmě nehodlám tvrdit, že za to vše může Nirvana. Ovšem fakt, že Kurt Cobain ovlivnil celou generaci a převrátil vnímání popkultury milionům lidí, kteří by si například nikdy nepřečetli nic od Noama Chomského, mnohé z toho katalyzoval. Už proto je to tričko se sarkastickým smajlíkem po způsobu devadesátých let ideální pieta.
