Recenze - Už slavné eponymní album s hořící vzducholodí na obalu prozrazovalo, že Jimmy Page, srdce i mozek skupiny Led Zeppelin, je ještě lepším producentem než kytaristou.
On sám to nazýval dramatem světla a stínu – v podstatě šlo o geniální zkrocení energie, vyváženost silových kousků s jemnými valérami akustického hraní, zvukový poměr jednotlivých nástrojů, neuvěřitelnou soudržnost hráčů, rozsekanou jen Pageovými nesmlouvavými riffy. Tradice versus novátorské postupy v čele se zpětným echem (efekt, o kterém zvukař Glyn Johns tvrdil, že ho nejde udělat, dokud mu to Jimmy nepředvedl).
A taky zvláštní, všudypřítomný rozpor mezi láskou k písničkám, ze kterých Led Zep (snad až příliš často) vycházeli, a jejich bezostyšným zneužitím ve jménu svobodné tvorby a inspirace. Pak původním autorům nezbývalo, než se s nimi soudit – jako v případě kalifornského folkaře Jakea Holmese, skutečného skladatele psychedelicky laděné plíživé melodie Dazed And Confused.
Led Zeppelin se chovali nekompromisně jak k nápadům, které ukradli, tak ke svým vlastním. Byli to brakýři, ranaři jako jejich manažer Peter Grant, ale svůj umělecký lup povznášeli na vyšší úroveň.
Tedy to víme teď – tenkrát se o nich psalo jako o velké maškarádě, fazóně bez obsahu, bublině, která brzy splaskne. Vlastně i tento paradox – šílený komerční úspěch a miliony následovatelů po celém světě versus letitá nepřízeň kritiky – ukazuje na naprostou výlučnost anglické čtveřice.
Ať už ale "Zeppelini" během své kariéry zajímali média více svými koncerty, nebo nevídanými excesy včetně orgií a černých mší, nakonec vždy vítězili ryzím muzikantstvím, hudbou jako takovou, bez podpůrných prostředků, kterých si jinak užívali mírou vrchovatou. Proto se k nim ještě po 35 letech vrací každý, kdo chce něco vědět o hře na kytaru, na basu, bicí nástroje…
Pageovy výlety do světa černé magie nechť vzrušují a zneklidňují ty, kdo dokáží s vážnou tváří přečíst spisy Alesteira Crowleyho. Ale Led Zeppelin je především muzika – a co víc, muzika pro muzikanty. První tři remasterovaná alba, známé prostě jako jednička až trojka, nám to důrazně připomínají.
Touha, vztek a theremin
Na prvním albu z ledna 1969 skupina s omračujícím sebevědomím ohraničila své hudební i zvukové teritorium, ústící v mississippské deltě, zahrnující jakousi postmoderní představu o chicagském blues a zanikající v zamlžené staroanglické krajině (Black Mountain Side). Mnozí vidí právě tady počátek hard rocku a heavy metalu, stejně tak bychom ale mohli mluvit o inspiraci folkovými bardy typu Berta Jansche či Daveyho Grahama.
Pageova stylová rozpolcenost je ještě markantnější na desce Led Zeppelin II, vydané v říjnu téhož roku a natáčené od jara do léta v pauzách mezi živým hraním. Dodnes si tahle nahrávka uchovala krásně nedotažený ráz, je to vážně jízda, byť s mnoha přestupy (pět studií v Los Angeles, čtyři v New Yorku, tři v Londýně a po jednom v Memphisu a Vancouveru). Jerry Wexler, producent soulových hvězd Arethy Franklinové a Raye Charlese, potřeboval slyšet jen tři skladby, aby o vznikajícím díle prohlásil, že to bude nejlepší deska bílého blues v dějinách.
Jimmy Page se snažil vyhnout syndromu prvního elpíčka, po kterém zpravidla přichází slabší dvojka. Přestože některá sóla natáčel v hotelových halách a mixáž se prováděla jen dva dny „na tom nejprimitivnějším mixpultu, jaký si dokážete představit“, zvuk alba i po 45 letech udivuje svou trojrozměrností.
„Pageovo improvizované vytí na pomezí touhy a vzteku se mísí s kakofonií mimozemských efektů, od zpětného echa slideové kytary přes zvuky připomínající ocelárnu, ženský orgasmus i výbuch napalmové bomby až po duchařské kňourání Jimmyho čerstvě pořízeného thereminu, které jako by vypadlo z nějakého černobílého hororu,“ bájí životopisec „Zeppelinů“ Mick Wall.
Zběsilost vyplovaček Whole Lotta Love, Ramble On a Heartbreaker je postavena proti baladičnosti skladby Thank You s kostelními varhanami Johna Paula Jonese, a kdo snad do té doby nevnímal, toho určitě probudí rozvička Johna Bonhama v bubenické exhibici Moby Dick.
Právě takové kousky se teď hodí oprášit – ať už jako živák, nebo „backing track“ – v bonusové sekci, příslušející ke každému z remasterovaných disků.
Ovládáme vás
Pokud zeppelinovská jednička působí jako pecka mezi oči a dvojka nás povozí na eklektickém hudebním tobogánu, po spuštění alba Led Zeppelin III máme pocit, že jsme za zvuků valivého Immigrant Songu taženi párem splašených koní.
Z pobytu ve Walesu, v kamenném stavení bez elektřiny zvaném Bron-Yr-Aur, si Jimmy Page a zpěvák Robert Plant odnesli útržky různých textů a melodií, které pak v polorozpadlém panství Headley Grange v Hampshiru hodili na hromadu a nechali Bonhama, aby se v nich porochnil. Zase tu máme rozdíl mezi podmínkami natáčení a kvalitou výsledku: Led Zep použili mobilní studio skupiny Rolling Stones, vykašlali se na to, že je při hraní slyšet, co si povídají, a ve finále provedli tak brutální střihy, že si člověk až říká, jestli ho netahají za nohu.
„Ovládáme vás!“ kvílí Plant v úvodní písni, a zcela jistě tomu tak je, protože kdo tuhle desku poslouchá, připadá si až do posledního úderu Bonhamova kopáku jako přimrazený.
Bez dechu si vychutnáváme kytarovou palbu, svým způsobem ohromně ladnou, v předehře skladby Celebration Day a zhluboka se nadechneme, když Bonham s Plantem bravurně vplují do rozvodněné řeky rytmu.
Nacházíme tu jazzové názvuky (především u „hammondek“ Johna Paula Jonese), tušíme, že Plant má naposlouchané poslední hity Vana Morrisona a Janis Joplinové. Důležité ale je, že Led Zeppelin na svých prvních nahrávkách, a hlavně na té třetí, zůstali stoprocentně otevření okamžité inspiraci.
„Vidím Roberta u mikrofonu, jako by to bylo dnes,“ vzpomínal pomocný technik Richard Digby-Smith. „Měl v sobě takovou vášeň! Každé slovo prožíval. To, co slyšíte, není nijak upravované. Prostě si dal jednu cigaretu bez nikotinu, pár panáků whisky Jack Daniel’s a jel…“
Led Zeppelin I-III (Deluxe remastered CD edition)
Atlantic Records
