Recenze - Starouš Lou nerad vzpomíná. A když už, tak jen na desky, za které ho novináři v době vydání málem ukamenovali. Před pár lety například s chutí přispěl svým vazbením německému ansámblu Zeitkratzer, který zadaptoval jeho dnes už klasické vyfuckování nahrávací firmy, páskově-manipulační desku Metal Machine Music.
V roce 2006 pak po vytrvalém naléhání přátel svolil ke koncertnímu uvedení alba Berlin, pro skalní fanoušky snad nejmilovanějšího. V osvědčené St. Ann´s Warehouse v Brooklynu se rozhodl oživit desku, o které i punkový entuziasta Lester Bangs v dobové recenzi prohlásil, že je nejdepresivnější nahrávkou všech dob.
Berlin měl být od počátku prezentován jako komplexní představení, ale komerční neúspěch Reedovy plány zaříznul v plenkách. Po hitové glamrockové klasice Transformer byl ultra-dekadentní příběh feťáků Jima a Caroline v produkci Boba Ezrina příliš silný amfetamin i pro sedmdesátkové publikum poučené Reedovým velvetovským realismem.
Čtěte také: Lou Reed: rock jako bojové umění |
V jinak konvenčních aranžmá rozprostřel svůj "film pro uši", který rýsuje dnes už tolikrát následovanou vypravěčskou linii. Naturalisticky popsal kolaps vztahu, který nekončí kamarádským popřáním všeho dobrého, ale bitím a podřezáním žil.
Caroline říká/ Můžeš mě mlátit jak chceš, ale já tě už stejně nemiluju/ Nebojí se zemřít/ Všichni přátelé jí říkají Aljaško/ A když bere speed, smějí se a ptají, na co zrovna myslí/ Prostrčila ruku okenní tabulkou/ Byl to fakticky legrační pocit/ Na Aljašce je taková zima.
Lou Reed: Caroline Says Pt. II, z DVD Berlin
Rozklad symbolizovaný berlínskou zdí, kterou Reed do té doby na vlastní oči nespatřil, je po víc než třiceti letech konečně prezentován v podobě, jak si to s Ezrinem kdysi přáli. Producent šest let nato pomohl Pink Floyd k výtrysku obecněji přijatelnějších depresí v The Wall.
Pro řadového novináře, který se s Reedem snažil bavit třeba o Johnu Caleovi, je asi docela těžko skousnutelné, že za pódiovou prezentací a filmem Lou Reed´s Berlin stojí kromě Ezrina a newyorského impresária Hala Willnera především významný malíř basqiuatovské generace a filmař Julian Schnabel.
Režisér biografických srdcerváčských snímků Skafandr a motýl nebo Než se setmí a nositel snad ještě robustnějšího ega, než pro které je Lou Reed lynčován prakticky v každém článku.
Spolu s dcerou Lolou Schnabel skrze koncertní pódium - obležené třicetičlennou kapelou včetně dětských sboristek (!) a dechově smyčcové sekce - promítá na míru dotočené filmové sekvence, ve kterých Caroline ztvárňuje "Nico-ikonická" herečka Emmanuelle Seigner.
S pěveckou podporou Antonyho Hegartyho, kterého před pěti lety představil koncertně širší veřejnosti, a Sharon Jones se Reed pečlivě věnuje přednesu znepokojivých osudů, jen tu a tam si kytarově zařinčí. Hlavní hudební hvězdou je kytarista Steve Hunter, se kterým nespolupracoval od dnes už pětatřicet let starého alba, následného turné a koncertní desky Rock´n´Roll Animal.
Když Lou Reed v The Kids projektuje Jimovu destruující žárlivost, nepotřebuje slovně ani hudebně cokoliv přidávat. Bůhví za jakých okolností dotočený dětský nářek, akustickou kytaru a nakřáplou deklamaci k trendům netřeba transponovat: Všechny ty věci, co dělala na ulici, v průchodech a barech / V tom byla nepřekonatelná / Ta zatracená, prohnilá štětka prostě nedokázala nikoho odmítnout.
Obava z oživování mrtvol se nenaplňuje. Reedův Berlin je natolik silnou a nadčasovou výpovědí, že vrásčitý, ale pomocí chen tai chi zocelený neoficiální král newyorských básníků stojí rovnocenně vedle svého pět let starého a u nás nepochopeného přepisu Edgara Allana Poea.
Lou Reed je Poe naší doby; poučený odkazem Burroughse a Selbyho. Mluví k nám stále jazykem, který je srozumitelný, syrový i romantický.
Je to stará, ale pořád slušivá vesta - ať už ji zkusíte z aktuální desky Berlin: Live St. Ann´s Warehouse, nebo se necháte vtáhnout do jednoho z nejpůsobivějších koncertních DVD. Film Berlin nesází na pompézní efekty ani zbytečná rozpínání už vyřčeného, uštědřuje jen přímé zásahy. Možná zažijete nepříjemné emoční svrbění, když vás po klimaxu v Sad Song přepadne zvláštní stav uvolnění. Přestanu ztrácet svůj čas/ někdo jiný zpřeláme obě její ruce.
Vloni mi Berlin v Berlíně přišel příliš obnažený, a přitom utopený v chladu koncertní haly. Ve Schnabelově filmu je ale epochální. A relativně čerstvá Rock Minuet v přídavku jen umocňuje fakt, že Reed se svým pohnutým světem nestárne.
Pokud by už nikdy nic nového nenapsal, můžu spolu s Jimem prohlásit, že Vlastně nejsem vůbec smutný, že to takhle skončilo.
Berlin: Live At St. Ann's Warehouse. CD, 76 minut. Vydala firma Beggars Banquet, 2008. - Lou Reed's Berlin. DVD, 82 minut. Režie Julian Schnabel, 2008. Stránku filmu Lou Reed's Berlin najdete ZDE.