Během pozoruhodné kariéry tento měsíc čtyřiašedesátiletého Lou Reeda se vůči jeho stále fascinující osobnosti vytvořily dva základní druhy postojů.
První, u nás tolik oblíbený, ho vykresluje jako mrzutého a arogantního podivína, kterému se z nepochopitelných důvodů podařilo napsat spoustu kvalitních písní. Druhý, střízlivější, vnímá jeho nelehce uchopitelnou uměleckou osobnost coby zdroj stylotvorné a nadčasové hudby a poezie.
Vyděděnci coby pracovní materiál
Mnohem důležitější než dumání nad jeho nevyzpytatelným egem je však každopádně výsledek. A pro něj nepominutelné, že Reeda je třeba vnímat hlavně jakožto člověka do morku kosti srostlého s domovským New Yorkem; vášnivě milovaným městem, jež zároveň předurčuje jeho pro mnohé často nesrozumitelné chování.
Na více než třiceti deskách - počítáme-li i ty s Velvet Underground - Reed vytvořil vlastní pestrobarevný svět, pravda nejčastěji v tmavějších odstínech - který svou atmosférou uhrane každého, kdo má jen trochu smyslu pro nekompromisní městský realismus.
Ve svých nenapodobitelných příbězích Reed mistrovsky kloubí syrové popisy postav zmítaných bezohlednou rukou osudu se soucitem a pochopením. A taková je i jeho hudba: zpoza tun pečlivě vážených kytarových kil a zpětných vazeb tu a tam prosvitne něžná lyrická tvář.
Lou Reed ji pak klidně ukáže ve své zranitelné kráse, aby ji vzápětí potopil zpět do agresivního zvuku, na který má jako jeden z mála starých bardů vlastní trademark.
Naživo je svým nejblíž
Živé vystupování je v této taktice jeho zbraní nejsilnější. Když se zadaří, dokáže v kontaktu se svým publikem velké věci. Skladby, které v poslední době vybírá napříč čtyřicetiletou kariérou, dostávají v živém podání zcela novou, často ještě uhrančivější podobu.
S kapelou za zády a hlučícími fanoušky před sebou se stává střízlivě filozofujícím přítelem, který nenuceným, přesto strhujícím hlubokým hlasem vypráví.
Třeba o tom, jak není příliš romantické sledovat blízké umírat na rakovinu, o předávkování nebo o tom, jak se z manželské bezvýchodnosti vrháme do ještě víc sebezničujících vztahů.
Tahle posledně jmenovaná tendence fascinuje v posledních letech Lou Reeda obzvlášť. Stať Egara Allana Poea Imp The Perverse, zabývající se právě tímhle nepochopitelným lidským pudem, ho inspirovala k zatím poslední studiové práci The Raven.
Koncertní romány
Dílo původně vzniklo jako divadelní hra ve spolupráci s Robertem Wilsonem, ale nebyl by to Reed, aby ho nepokoušela touha rozvést toto fascinující téma dál. Už tři roky staré dvojalbum Havran je přitom přes svou netradiční epičnost a zástup hereckých hostů "jen" další z mnoha Reedových rockových románů.
Je pak v logice věci, že v posledních letech má jeho úspěšná snaha stát se Hubertem Selbym, Williamem Burroughsem nebo Delmorem Schwarzem s kytarou především koncertní podobu. Dvě nová živá dévédéčka a live deska Animal Serenade budiž jen letmým příkladem.
Proslýchá se, že další studiová nahrávka Lou Reeda bude obsahovat hudbu k tai-či - činnosti, které se Reed kromě fotografování věnuje s čím dál tím větší vášní. Jeho mistr Ren Guang Yi s ním také s oblibou vystupuje na koncertech.
S největší pravděpodobností budeme této pro rokenrol velmi netradiční kombinace svědky i při nadcházejícím pražském koncertu v Kongresovém centru, jímž zakončí aktuální evropskou šňůru.
Oficiální stránky Lou Reeda ZDE.
