| Flea - Helen Burns (The Silverlake Conservatory of Music) |
Glosář - Red Hot Chili Peppers poslední dobou nevydávají příliš povedené desky. Jejich basák Flea ale zůstává v rámci pohasínajícího funk-rockového impéria sympatickým zjevem. S Damonem Albarnem a Tony Allenem se podílel se afrofunkovém projektu Rocketjuice and The Moon, natáčel s Tomem Waitsem a už nějaký čas cosi kutí s Thomem Yorkem. A taky se nebál vystoupit na podporu ruských punkerek Pussy Riot. Teď si k jeho plusovým bodům můžeme přidat i sólové EPčko Helen Burns, které vydal na podporu vlastní neziskové vzdělávací organizace Silverlake Conservatory of Music.
Historie šestipísňového EPčka je složitější. Flea ho natočil před pěti lety v dlouhé chvíli s klávesistou Chrisem Warrenem (prý aby ho zaučil jak správně zvučit nástroje) a nazval ho podle postavy z románu Jana Eyrová. Podíleli se na něm i bubeníci Redhotů Chad Smith a Jack Irons a také Patti Smith. Její vokál je na desce jediný a když zpívá do melodie klavíru o sněhových vločkách asi nejvíce to připomíná loňské zimní album Kate Bush. Právě této skladby by byla největší škoda, ani zbytek EPčka ale v žádném případě není odpad zneuznaného marnivce, který si potřebuje něco dokazovat. Překvapí už úvodní 333, která začíná milesovskou trumpetou, jenž plynule přejde do electro-funkového úprku, v němž může Flea ukázat svoje rychlé prsty. Jeho basa vládne i v minutové rozcvičce A Little Bit of Sanity, ale ani tady nemáte pocit, že se chce předvádět.
Flea byl vždycky v hudbě RHCHP tím excentrickým elementem a ačkoliv EPčko je víceméně poklidnou a z velké části dokonce jazzovou záležitostí, basový velmistr svoji lásku k divným hudebním mišmašům naplno odhalí v 333 Revisited. Vinylovou edici nahrávky nejspíše vezmou útokem především skalní fanoušci kapely, pro nás ostatní nechť je Fleův první sólový počin vítaným osvěžením od poněkud schématické a sterilní produkce jeho domovské kapely.
EP je ke stažení zde za dobrovolnou cenu a to včetně nuly.
| Passion Pit - Gossamer (Columbia) |
Když před čtyřmi lety Passion Pit debutovali singlem Sleepyhead a o rok později přišli s albem Manners, nebylo těžké propadnout kouzlu indierockové kapely, která má v lásce syntezátorovou taneční hudbu, ale moc dobře ví, kde leží hranice mezi popem a populismem. Co tehdy znělo bezmála jako revoluce, je dnes normální a jejich dlouho očekávaná novinka Gossamer už přichází do situace, v níž světy indie hudby a mainstreamového popu pomalu začínají splývat. Jen si vezměte aktuální megahit We Are Young skupiny fun., který by se dal klidně zaměnit za cokoliv z debutu Passion Pit.
Kdo na Manners obdivoval bláznivou kreativitu často ve stylu pokus-omyl, bude na Gossamer překvapený, jak moc Passion Pit (přesněji šéf projektu Michael Angelakos) autorsky vyzráli. Skladby jako Carried Away nebo Love is Greed možná už brzy skončí v nějaké televizní reklamě a rozjuchaný optimismus It's Not My Fault, I'm Happy je stejně nakažlivý jako libovolný žebříčkový hit. Skutečné srdce desky ale tvoří písně jako Take a Walk, Mirrored Sea nebo On My Way, ve kterých Passion Pit pumpují v zvukových hurikánech tuny endorfinu a hýří erupcemi emocí. Jen je toho všeho najednou trochu moc.
Michael Angelakos není přičinlivý hitmakerský „hujer", který by svoji kariéru stavěl na bedlivém studiu dějin žebříčkového popu. Jak se můžete dočíst třeba na prestižním serveru Pitchfork, je spíše prototypem šíleného génia, kterého ale pravidelně zrazuje jeho psychika a on se propadá do pochybností vedoucích k těžkým depresím. Blyštivý popový povrch Gossamer je tak jen vstupní brána do jeho spletitého vnitřního světa, kde se děje tolik věcí, že by se z toho jednomu až zatočila hlava. Teď je na posluchačích, jestli budou vůbec ochotní investovat svoji energii do souboje s deskou, která připomíná hyperpopový labyrint. Já osobně jsem se po prvním poslechu cítil vyšťavený jako po maratonu.
| Dirty Projectors - Swing Lo Magellan (Domino Records) |
Podobně jako třeba Animal Collective se i brooklynští Dirty Projectors snaží velmi usilovně budovat vlastní unikátní zvukový svět a ve své diskografii do něj putují dosud neprochozenými cestičkami moderní popové psychedelie. Tři roky starý průlomový počin Bitte Orca byl plný delikátních vokálních harmonií i vyšinutého indie rocku, v němž se ozývaly vlivy šedesátkové plážové psychedelie i žebříčkového r´n´b. Novinku Swing Lo Magellan popisuje šéf kapely David Longstreth jako „bukolickou desku", což v jeho slovníku nejspíše popisuje stav zvláštního buddhovského klidu, v němž mysl levituje nad zemí a sleduje svět z bezpečné vzdálenosti.
David Longstreth je jedním z mála současných muzikantů, který se nestydí za svoje hudební vzdělání (vystudoval operní kompozici na Yale) a už vůbec se učené teorie nebojí použít v praxi. Swing Lo Magellan tak někdy připomíná pop viděný ze vzdušné perspektivy, jakýsi meta-pop, jehož náplní jsou hlavně písně o psaní písní (jako třeba závěrečná Irresponsible Tune). Většinou to nevadí - titulní skladba, singl Gun Has No Trigger nebo Dance For You jsou jako lahodné dortíky, kde se podle vyhlášených receptů ideálně doplňují různé chuti.
Jedním z členů Dirty Projectors (a že jich už je pěkný zástup) byl kdysi i Ezra Koenig z Vampire Weekend. Jejich všežravý, globální pop částečně vychází z estetiky, kterou propaguje Longstreth, ale místo detailně vybroušených kompozic Dirty Projectors, kterým vládne fantastický hlas Amber Coffmanové, mají v sobě Vampire Weekend víc spontaneity a naivity. Nemůžu si pomoci, ale Koenigovým písním věřím víc než těm Longstrethovým a nad Swing Lo Magellan si můžu povzdechnout okřídlené: čím víc o hudbě víš, tím hůře se skládají skvělé písničky.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nalaďte si radio online.
