Colours 2012: Nudná Morissette, rozzářená Janelle Monáe

Adam Pešek
16. 7. 2012 15:55
Jaká byla druhá půlka festivalu Colours of Ostrava
Janelle Monáe.
Janelle Monáe. | Foto: ČTK

Ostrava - Legenda praví, že na Colours of Ostrava se jezdí kvůli samotné značce, nikoliv headlinerům. Kvůli s ní spojeným objevováním hudebních těles v Česku relativně neznámých, byť v některých případech ve světě adorovaných. Soudě čistě dle velikosti publika Alanis Morissette a třeba Animal Collective nebo Finka, byl bych s tímto soudem trochu opatrnější. Rozdíly v jejich kvalitách nicméně ukázaly, že právě v představování méně provařených kapel je síla "barevného" festivalu.

Další domácí masovější akce totiž na objevování rezignují, a tak se Colours promíjí i to, že program občas působí trochu jako na kopičku naskládané pastelky různých odstínů. Dát za sebe v poslední den festivalu písničkáře Finka, domácí stálici Buty, tancovačku Parov Stelar a r&b hvězdu Janelle Monáe (nehledě na dění na meších scénách) je rozhodně z dramaturgického hlediska odvážné, určitou linii tam ale hledám obtížněji.

Zářící a vyhořelá popstar

Hlavní hvězdy sobotního a nedělního večera byly jasné - zpěvačky Alanis Morissette a Janelle Monáe. Zatímco druhá jmenovaná už několik týdnů válcuje zahraniční singlové hitparády skladbou We Are Young nahranou se skupinou fun., první stále těží z úspěchu alba Jagged Little Pill z poloviny devadesátých let a odkaz bezstarostné holky s ukřičenými výškami ji drží nad vodou dodnes. Diametrálně odlišné tak zákonitě musela být i jejich vystoupení.

Zaz.
Zaz. | Foto: Martin Tejkal

Morisette pořád žije v devadesátých letech, kdy velkým pódiím dominovaly velké rockové kapely a stačilo prostě předvést více či méně silné skladby. Už samotná účast interpreta na pódiu mohla stačit ke spokojenosti (což by možná stačilo i v případě sólo koncertu, kam by dorazili jen skalní fanoušci).

Když se ovšem předvede festivalovému publiku s nijakou show, mizerným zvukem a nejistým zpěvem, je najednou všechno špatně. Pódiová prezentace stárnoucí Alanis spočívala jen v neustálém přecházení ze strany na stranu a pohazování vlasy. S přechodem do vyšších poloh svého hlasu teatrálně potrhávala hlavou, čímž se ale vzdálila od mikrofonu a zpěv zanikal. A celkově mizerný zvuk, zapříčiněný pravděpodobně dovezením vlastního zvukaře, už neodradil asi jen dlouholeté fanoušky.

Ultimátní odrhovačku Ironic si odzpíval spíš dav a symbolicky ukázal, proč hvězda Alanis Morissette ještě definitivně nevyhořela - kvůli jejím fanouškům.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Vycházející r&b star Janelle Monáe byla v situaci zcela opačné. Chvály sklízející konceptuální deska The ArchAndroid se v Česku pořádně nechytla a celkově žánr u nás nemá zrovna na růžích ustláno. Poslední zásek globálně oblíbené kombinace r&b a hip hopu má na kontě OutKast se svým Hey Ya!, jenž dodnes rotuje v současnou hudbu ignorujícím vysíláním hudební televize Óčko.

Čtěte také
Colours 2012: Velké pódium zkrotili až The Flaming Lips
Všichni v Ninja Tune se mění a vyvíjíme, říká Fink
The Flaming Lips: Česká polka je zapsaná v naší DNA
Kronos Quartet: Nové cesty v hudbě hledáme stále radši

Monáe vychází z tradice černé hudby - funku, soulu, r&b a rapu - a navrací jí takřka zapomenutou teatralitu afroamerického hudebního divadla, oblíbeného ještě v předválečném období. Po vzoru velkých popových hvězd je její vystoupení jednou velkou show, kde pro celek pracuje celá kapela. S lehkostí tančí nejen Monáe, ale synchronně se vlní celý vizuálně sladěný třináctičlenný band, doprovodnými vokalistkami počínaje, dechovou a smyčcovou sekcí konče.

Do toho Monáe velmi jistě zpívá a vyzařující radostí dokáže strhnout nejen při hitovkách jako Cold War nebo Tightrope. Obavy z toho, že taneční závěr festivalu by unavený dav mohl ignorovat, se tedy ukázaly jako liché. I předposlední „větší" kapela Parov Stelar Band přivábila množství euforicky trsajících jedinců, jež si vystačili s jedinou, donekonečna omílanou polohou projektu, tedy tanečním elektroswingem.

Staff Benda Billi.
Staff Benda Billi. | Foto: Martin Tejkal

Objevitelská, či spíše popularizující činnost

Colours of Ostrava ještě před pár lety objevovaly pro Čechy především jména z oblasti world music, a byť se kolikrát jednalo o významné představitele hudby určitého regionu, jejich zdejším uvedením je pomáhaly vrýt do paměti hudebních fandů. Tato role festivalu postupně přešla i do světa alternativní hudby a letos se pokračovalo v těchto tendencích.

Na linii alternativních písničkářů (loni třeba Paramount Styles) navázal Fink z věhlasného elektronického labelu Ninja Tune, jehož melancholické skladby v sobě nezapřely elektronickou minulost, však stejně tak dokázaly fungovat jako doplněk k pohodičce sezení v trávě s pivíčkem.

Pop-šansoniérka Zaz sice byla trochu rozstoupená mezi snahou bavit dav více středněproudými kousky a kabaretními gypsy swingovými skladbami, v nichž její neučesaný projev fungoval nejlépe, nicméně po české premiéře se její zdejší fanouškovská základna o pár tisíc lidí rozšíří.

Černý Petr ve smyslu rekrutování příznivců zůstal ikonám alternativní scény Animal Collective, kteří v nočních hodinách hráli už jen pro hrstku přihlížejících. Někdejší freakfolková senzace a jejich podivínsky chytlavá, ale antipopově znějící hudba je zabydlená v klubovém prostředí. Tam jejich šamanské rytmy roztěkané trylkující elektronikou fungují nejlépe, přesto ani z velké stage neodešli jako poražení. Nicméně stejně jako projekce přes kapelu na tmavé plentě zadní části pódia, tak i intenzita projevu byla venkovním prostředí poněkud ztlumená.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Druhý začátek v industriálních kulisách

Nejviditelnější změnou jedenáctého ročníku bylo přestěhování do areálu železáren a vysokých pecí Dolní oblasti Vítkovice. Atraktivní areál ovšem sloužil především jako kulisy, v nichž bylo možné navštívit pouze industriální kolos vysoké pece číslo jedna (za exkurzní poplatek samozřejmě) či moderně zrekonstruovaný plynojem, v němž se nacházela jediná vnitřní scéna, pokud nebudeme počítat tu dýdžejskou ve vedlejší budově.

Foto: Martin Tejkal

Nově zrozené sexy kulisy však trpěly řadou porodních problémů, jako byla úmorná chůze po struskovitém podloží, v první den nedostatečně osvětlené některé cesty a největším z nich byl asi fakt, že do kapacitně omezeného sálu plynojemu se návštěvník mohl dostat, jen když dorazil s alespoň hodinovým předstihem. Dokud ale nedojde k většímu provázání s prostředím, bude tím hlavním stále hudební program a ten je podivně žánrově rozskočený díky snaze: „Přinášet to nejkvalitnější ze všech hudebních stylů, včetně velkých popových hvězd," jak sama prohlásila Zlata Holušová.

Colours of Ostrava stále stojí jednou nohou v akci žánru world music, z níž pomalu přechází k alternativněji laděnému programu. Opravdové hvězdy „oficiální alternativy" mu však zatím unikají a momentální sílu jeho jména ilustruje třeba to, že původně avizovaní Björk a Amadou & Miriam své vystoupení zrušili, aby v identickém termínu zahráli někde jinde (ve francouzském Nice). V těchto případech byla konkurenceschopnost omezena finančními možnostmi festivalu, které se nicméně asi nezlepší kvůli (vůči lidu sympatické) snaze zachovat relativně nízké vstupné.

Začarovaný kruh rozpočtu tak Colours uvrhnul v akci v domácím měřítku unikátní svou snahou objevovat a přinášet mimořádně zajímavé koncertní premiéry, u níž ale necítím příliš velkou šanci posunout se s hudebním programem o něco dál a udělat z něj nabitý kompaktní celek. Velký potenciál tak ukrývá alespoň areál samotný, případné zpřístupnění dalších prostorů a následné provázání s industriálními kulisami by mohlo výrazně umocnit atmosféru festivalu.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

Další zprávy